ADMINS.CZ Virtis s.r.o.
 

Jedovaté houby a podobné jedlé druhy

Co dělat při podezření na otravu houbami

Volejte Toxikologické informační středisko: tel. 224 91 92 93 nebo 224 91 54 02.

Pár slov úvodem

V České republice se každoročně jedovatými houbami otráví desítky houbařů. Otravy mohou mít za následek nejen nepříjemné zážitky a pobyt v nemocnici, ale často také trvalé poškození zdraví a v nejhorších případech i úmrtí. Řada otrav je přitom zcela zbytečná a jen při troše pozornosti a znalostí základních pravidel pro sběr hub se jim dá zabránit.

Na této stránce budeme postupně publikovat nejnebezpečnější u nás rostoucí jedovaté druhy hub a spolu s nimi jedlé houby, za které bývají nejčastěji zaměňovány.

Pravidla pro sběr hub k jídlu

Sbíráme jen ty druhy hub, které bezpečně známe a které mají dostatek znaků pro spolehlivé určení. Plodnice příliš mladé nebo pozměněné neobvyklými povětrnostními podmínkami nemusí mít všechny typické znaky vyvinuté a nejsou vhodné ke sběru pro kulinární účely. Za případný omyl se bohužel platí vysoká cena.

Při sběru hub si důkladně všímáme všech znaků. Přehled většiny důležitých znaků je uveden na stránce pro zaslání dotazu do poradny. Zejména druhy s nebezpečnými jedovatými dvojníky vyjmeme vždy ze země celé, neodřezáváme jen klobouk. Teprve po stoprocentním určení druhu je možné například odříznout spodek třeně, kde jsou mnohdy důležité znaky pro determinaci. Přesto raději doporučujeme donést houby domů co možná nejlépe zachovalé, aby byla příležitost napravit případné omyly v určení a před kuchyňským zpracováním vyřadit podezřelé plodnice.

Pokud si chceme rozšířit repertoár konzumovaných druhů, nejprve se naučíme dobře znát nejen nově sbíraný druh, ale i podobné nejedlé, a zejména jedovaté druhy. Své určení si opakovaně necháme ověřit u odborníků, například v mykologické poradně, na přednášce, výstavě či odborně vedené vycházce. Je nutné studovat živé plodnice, ne jen poslat k potvrzení fotografie. Fotografie nezachytí mnoho důležitých znaků, jako např. vůni, chuť, slizkost či lepkavost, často ani barvy nejsou věrné nebo chybí pohled na důležitý určovací znak.

Při sbírání hub dáváme pozor na děti, jestli houby neochutnávají. Mnoho jedlých druhů hub je za syrova jedovatých. Pro malé děti jsou navíc houbová jídla nevhodná pro jejich těžkou stravitelnost. Při případné otravě je dítě ohroženo výrazně více než dospělý.

Zvláště opatrní musíme být při sběru hub k jídlu v zahraničí, zejména ve vzdálených končinách, na jiných kontinentech a v odlišných klimatických zónách. Přestože tamní houby mohou být velmi podobné našim druhům, ba dokonce to mohou být přímo ony, neboť existují i druhy kosmopolitní (celosvětově rozšířené), mnohem pravděpodobněji se bude jednat o druhy místní, o jejichž jedlosti či jedovatosti nemusí existovat žádné údaje. Například již v nedaleké oblasti Středomoří roste řada jiných druhů hub a naopak mnoho našich druhů zde chybí, podobně je tomu v mírném pásu Severní Ameriky. Spolu se skladbou dřevin se mění i mykorizní druhy. Vždy je vhodné se nejprve seznámit s místní mykoflórou v literatuře nebo konzultací s místními odborníky. Pravidla platná u nás (např. ochutnávání holubinek, všechny hřiby jsou jedlé kromě hořkých apod.) jinde platit nemusí!

Jedovaté houby podle chuti nepoznáme

Naprostá většina našich jedovatých hub má chuť příjemnou, některé druhy podle výpovědi otrávených dokonce vynikající. Například otrávení muchomůrkou zelenou často tvrdili, že chutnější houbový pokrm v životě nejedli. Ochutnáním tedy v žádném případě jedovatou houbu od jedlé nepoznáme!

Nepravdivé mýty a pověry

Mezi lidmi se tradují různé "zaručené" způsoby, jak poznat jedovatou houbu. Žádná z následujících pověr (přeškrtnutý text) není pravdivá:

  • Jedovaté houby nejsou červivé ani okousané od plžů.
    Plži a hmyz ("červi" jsou larvy bedlobytek) mají značně odlišný metabolismus než lidé a toxiny škodící člověku mohou pro ně být neškodné.
  • Jedy v houbách se zničí vařením.
    Řada jedlých hub je za syrova jedovatá, ale po tepelné úpravě (doporučujeme minimálně 20 minut varu) jsou jedlé - například čirůvka fialová, hřib koloděj, muchomůrka růžovka. Nebezpečné jedovaté druhy ale obsahují termostabilní toxiny, tj. jedy, které se varem neničí.
  • Jedovaté houby jsou pestře a výrazně zbarvené.
    Toto lze říci o téměř neškodné muchomůrce červené, ale nikoliv o smrtelně jedovaté muchomůrce jízlivé či pavučinci plyšovém.
  • Stříbro při kontaktu s jedovatou houbou zčerná.
    To je holý nesmysl, žádný ze známých houbových jedů takovou reakci nevyvolává.

Základní typy otrav

Typ otravy Doba latence Projevy Příklady druhů
Faloidní 6 - 48 h Zvracení a průjmy trvající cca 2 dny, později vážné poškození jater, při vyšší dávce či bez lékařské pomoci smrt za 5-6 dní. muchomůrka zelená
muchomůrka jarní
muchomůrka jízlivá
čepičatka jehličnanová
bedla chřapáčová
Parafaloidní 5 - 10 h Nevolnost, bolesti hlavy a břicha, zvracení, později selhávání krevního oběhu, otok mozku, selhání jater. ucháč obecný
Muskarinové 0 - 2 h Pocení, slinění, slzení, zvracení, průjmy, pokles krevního tlaku, třesavka, zúžení zornic, poruchy vidění, později dýchací obtíže, při vyšší dávce bez pomoci hrozí smrt. vláknice začervenalá
vláknice zemní
vláknice Godeyova
strmělka listomilná
Mykoatropinové 0,5 - 3 h Nevolnost, zvracení, bolesti hlavy, bušení srdce, rozšířené zorničky, později halucinace a změny chování. Obvykle mizí druhý den. muchomůrka tygrovaná
muchomůrka červená
Psilocybinové 20 - 60 min Individuální psychické změny - zrakové a sluchové halucinace, změny vnímání času a prostoru, střídání nálad; zrychlený tep, zvýšený krevní tlak. Příznaky kulminují cca 1,5 h po požití, zcela mizí po 6 - 12 h. Někdy se příznaky vracejí bez další konzumace houby (flash-back) i několik týdnů až měsíců po požití. lysohlávka kopinatá
lysohlávka česká
Orellaninové 2 - 17 dní Nejprve zvýšená tvorba moči, později naopak snížená až zcela zastavená, bolesti žaludku, zvracení, sucho v ústech. Smrt nastává následkem poškození ledvin. pavučinec plyšový
pavučinec skořicový
pavučinec polokrvavý
Rhabdomyolytické 1 - 3 dny Únava, svalová slabost, bolest svalů, po několika dnech ztuhlost svalů a tmavá moč, zarudlá kůže obličeje, nutkání na zvracení a silné pocení. Může nastat i smrt v důsledku poškození srdečního svalu a ledvin. čirůvka zelánka (?)
Gastrointestinální 1 - 4 h Hlavními příznaky jsou zvracení, průjem či obojí. Hrozí dehydratace organismu a související potíže, smrt nastává při kvalifikované lékařské pomoci jen výjimečně. Jde o nesourodou skupinu otrav, toxiny jednotlivých druhů se liší, řadu z nich neznáme. čirůvka tygrovaná
závojenka olovová
závojenka jarní
pečárka zápašná
ryzec hnědý
penízovka vřetenonohá
pestřec obecný
pestřec bradavčitý
Autoimunitní a alergické ihned - 1 h Patří sem nejrůznější většinou banální alergické reakce, např. oční a plicní alergie na výtrusy, střevní potíže, reakce na houbová antibiotika. Řadíme sem ale rovněž životu nebezpečnou "otravu" po opakovaném požití čechratky podvinuté, mající za následek poškození ledvin a výjimečně i smrt. čechratka podvinutá
hlíva ústřičná
pýchavky
V kombinaci hub s alkoholem ihned - 30 min Červený obličej, později i trup a horní končetiny, bušení srdce, dýchací obtíže, zvracení, průjem, strach ze smrti. Příznaky obvykle do 2 hodin mizí, mohou se objevit po dalším požití alkoholu až 3 dny po požití houby. hnojník inkoustový
hnojník třpytivý
Po syrových houbách různá Mnoho jedlých hub obsahuje v syrovém stavu termolabilní jedovaté látky. Některé druhy způsobují zvracení či průjmy, jiné obsahují cytolytické či hemolytické toxiny, např. vynikající jedlá houba muchomůrka růžovka. Druhů, které jsou spolehlivě jedlé i za syrova, je menšina. hřib satan
hřib koloděj
hřib kovář
muchomůrka růžovka
muchomůrka pošvatá
čirůvka fialová
václavky
Po změněných houbách různá Patří sem různá poškození zdraví houbami napadenými, v rozkladu či zapařenými, rovněž otravy chemickými látkami absorbovanými houbou z okolí, jako jsou např. pesticidy, herbicidy, insekticidy, těžké kovy a radioaktivní látky. nedohub zlatovýtrusý
nedohub zelený

Členění podle Kubičky (Jedovaté houby, 1980), upraveno.

 

Přehled článků

Seznam všech článků této sekce

Strana 1 / 2, články 1 - 10 / 17

 <   1   2   > 

článek  Hypholoma fasciculare - třepenitka svazčitá

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 12.4.2012

třepenitka svazčitá, jedovatá - foto: Jan Borovička

třepenitka svazčitá, jedovatá
foto: Jan Borovička

třepenitka cihlová, nejedlá - foto: Martin Kříž

třepenitka cihlová, nejedlá
foto: Martin Kříž

třepenitka kořenující, nejedlá - foto: Martin Kříž

třepenitka kořenující, nejedlá
foto: Martin Kříž

třepenitka roztroušená, nejedlá - foto: Jiří Burel

třepenitka roztroušená, nejedlá
foto: Jiří Burel

šupinovka kostrbatá, jedlá - foto: Jiří Burel

šupinovka kostrbatá, jedlá
foto: Jiří Burel

epenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales).

Popis

Třepenitka svazčitá roste hojně od časného jara do pozdního podzimu i za mírné zimy v početných trsech na mrtvém dřevě listáčů i jehličnanů i u paty živých stromů. U stromů a pařezů často růstem kopíruje kořenový systém, zdánlivě pak vyrůstá ze země, i když zdrojem živin je v půdě skrytá dřevní hmota.

Klobouk je 2-7 cm široký, polokulovitý, později téměř ploše rozložený, někdy s hrbolkem na středu, sírově žlutý až zelenožlutý, na středu zvláště v dospělosti s červenavými, červenohnědými až hnědými tóny. U zcela mladých plodnic je klobouk na povrchu potažen bělavou či nažloutlou pavučinkou, kterou jsou rovněž zakryté lupeny. Později je okraj klobouku nepravidelně třásnitě ověšený, v dospělosti většinou velum mizí.

Lupeny jsou husté a tenké, k třeni připojené, v mládí zelenožluté, v dospělosti až téměř hnědé či fialově hnědé od dozrávajících výtrusů, ale při pozorném pohledu vždy se zelenožlutým tónem.

Třeň je válcovitý, dutý, hladký, 3-10 mm široký, sírově žlutý, směrem k bázi světlejší, u mladších plodnic v horní části s prstencovitými zbytky pavučinky, u starších plodnic často hnědě poprášený od výtrusů.

Dužnina je sírově žlutá až zelenožlutá, odporně hořká. Vůně je nevýrazná, houbová.

Poměrně často, je nalézána i drobnější varieta subviride (syn. var. pusillum), která je výrazně menšího vzrůstu s kloboučky maximálně 2-3 cm v průměru, ostatní znaky jsou shodné. Někteří autoři ji považují za samostatný druh, nazývaný třepenitka drobná (Hypholoma subviride).

Otravy

Vzhledem k extrémní hořkosti je třepenitka svazčitá při běžné kuchyňské úpravě nepoživatelná. Jak říkával na přednáškách a vycházkách pan Havelík, je to houba velmi vhodná, dobrá k zahození. Připravený pokrm pravděpodobně vyhodíte i s hrncem.

V literatuře jsou popsány otravy třepenitkou svazčitou, Kubička uvádí bývalý SSSR, Rakousko, Itálii a Japonsko. Průběh otravy se podobal pravé faloidní otravě s poškozením jater a ledvin a úmrtím v jaterním kómatu. Podrobnosti kuchyňské úpravy mi nejsou známy, ale pravděpodobně šlo o speciální postup, při němž může hořkost vymizet (např. mléčné kvašení, používané u palčivých ryzců), nebo o obzvláště odhodlané konzumenty.

Jedovaté látky nebyly identifikovány, nicméně je třeba ji považovat za přinejmenším podezřelou z jedovatosti. Pokud se její jedovatost skutečně prokáže, byla by jediným naším termostabilně jedovatým druhem, který má nepříjemnou chuť. Všechny ostaní jedovaté houby naší přírody mají chuť příjemnou.

Záměny

Třepenitka maková (Hypholoma capnoides) a opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis, syn. Pholiota mutabilis) jsou popsané a vyobrazené v článku o čepičatce jehličnanové.

Třepenitka cihlová (Hypholoma sublateritium) je hojný, statnější a masitější druh s kloboukem až 15 cm v průměru. Klobouk má výrazné cihlově červené tóny, zatímco třeň je bělavý s nažloutlými tóny, nikdy ne sírově žlutý. Roste trsnatě na mrtvém dřevě listnáčů, spíše v teplejším období roku, často na stejných lokalitách jako třepenitka svazčitá. Vzhledem k nahořklé dužnině je nejedlá.

Třepenitka kořenující (Hypholoma radicosum) je vzácnější druh, rostoucí jednotlivě nebo v malých skupinách na mrtvém dřevě jehličnanů, zejména ve vyšších polohách. Klobouk má žlutý až žlutooranžový, je statnější než třepenitka svazčitá a třeň má dlouze kořenující. Je nejedlá, Kubička ji uvádí jako slabě jedovatou.

Třepenitka roztroušená (Hypholoma marginatum), též nazývaná třepenitka okrajová, je celkem hojný drobnější druh, rostoucí na mrtvém dřevě jehličnanů. Roste spíše ve skupinách než v trsech, třeň má výrazně žíhaný a okraj klobouku ojíněný až ověšený bělavými zbytky vela. Je nejedlá.

Jedlá šupinovka kostrbatá (Pholiota squarrosa) roste trsnatě na mrtvém i živém dřevě listnáčů. Je to statný druh se žlutým, neslizkým, masitým, výrazně žlutohnědě šupinatým kloboukem, který má v dospělosti až 20 cm v průměru. Třeň má v horní části výrazný prsten, nad nímž je hladký a pod ním odstále šupinatý. Lupeny jsou v mládí bělavé či nažloutlé, v dospělosti hnědé. Dužnina je žlutá, voní i chutná houbově.

Literatura

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Hypomyces sp. - nedohuby

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 9.10.2011

nedohub zlatovýtrusý - foto: Jan Borovička

nedohub zlatovýtrusý
foto: Jan Borovička

nedohub zelený - foto: Jan Borovička

nedohub zelený
foto: Jan Borovička

nedohub cihlový - foto: Martin Kříž

nedohub cihlový
foto: Martin Kříž

Rod nedohub (Hypomyces) patří mezi houby vřeckovýtrusé do řádu masenkotvarých (Hypocreales). Houby tohoto řádu tvoří peritecia uložená v mnohdy pestře barevném stromatu, které bývá zaměňováno s plodnicí. Vytvářejí často nepohlavní výtrusy (konidie, chlamydospory) a v literatuře je najdeme i pod názvem anamorfy. Dnes podle rozumné zásady "jeden druh, jedno jméno" používáme pouze jeden vědecký název pro anamorfu i teleomorfu.

Druhy rodu nedohub jsou parazité jiných vyšších hub. Napadené plodnice jsou deformované a potažené bílým či barevným povlakem (lidově "plesnivé"). Napadená plodnice se rozkládá a na tomto procesu se přiživí i celá řada bakterií a mikroskopických hub. Toto společenstvo produkuje pestrou škálu látek (Kubička uvádí např. fenyletylalanin, kadaverin a putrescin), z nichž některé jsou pro člověka toxické. Z tohoto důvodu napadené plodnice nekonzumujeme. Nepomůže ani vyříznutí napadené části, napadená plodnice je již pravděpodobně celá prorostlá myceliem nedohubu, byť to nemusí být ještě patrné.

Doba latence je relativně dlouhá, po 4 - 6 hodinách od jídla se objeví nevolnost, bolest břicha, zvracení a průjem. Vzhledem k podobným příznakům jako při otravě muchomůrkou zelenou je nutné postiženého sledovat a tuto možnost rozborem potvrdit či vyloučit. Kubička uvádí u otrav napadenými nebo zkaženými houbami méně úporné zvracení a nižší vzestup aktivity transamináz ve srovnání s otravou muchomůrkou zelenou.

Nedohub zlatovýtrusý (Hypomyces chrysospermus) napadá nejčastěji hřiby (suchohřiby) z okruhu hřibu žlutomasého (Xerocomellus chrysenteron), lidově nazývaného babka. Je známý též z čechratek (Paxillus) a kořenovců (Rhizopogon), které jsou systematicky blízké hřibům. Napadené plodnice mají nejprve bílé skvrny, hlavně na rourkách, které se v místech napadení deformují. Později je celá napadená plodnice hřibu bílá a po uzrání nepohlavních výtrusů nedohubu (chlamydospor) je zlatožlutá a rozpadá se v prach.

Nedohub zelený (Hypomyces viridis) napadá plodnice holubinek (Russula). Napadená plodnice má nejprve lupeny porostlé bílým vatovitým myceliem nedohubu, vývoj lupenů se později zastaví, lupeny se deformují až nakonec zcela zmizí a jsou nahrazeny zeleným či žlutozeleným povlakem. Dobrým zrakem nebo s pomocí lupy je možné v tomto povlaku pozorovat kulovité útvary, což jsou plodnice nedohubu - peritecia.

Nedohub cihlový (Hypomyces lateritius) napadá obdobným způsobem plodnice ryzců (Lactarius).

Literatura

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Galerina marginata - čepičatka jehličnanová

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 6.10.2011

čepičatka jehličnanová, jedovatá - foto: Dalibor Matýsek

čepičatka jehličnanová, jedovatá
foto: Dalibor Matýsek

čepičatka jehličnanová, jedovatá - foto: Aleš Vít

čepičatka jehličnanová, jedovatá
foto: Aleš Vít

čepičatka jehličnanová, jedovatá - plodnice zdatně imitující opeňku měnlivou - foto: Martin Kříž

čepičatka jehličnanová, jedovatá
plodnice zdatně imitující opeňku měnlivou
foto: Martin Kříž

opeňka měnlivá, jedlá - foto: Dalibor Matýsek

opeňka měnlivá, jedlá
foto: Dalibor Matýsek

opeňka měnlivá, jedlá - pohled na trs svrchu - foto: Martin Kříž

opeňka měnlivá, jedlá - pohled na trs svrchu
foto: Martin Kříž

třepenitka maková, jedlá - foto: Martin Kříž

třepenitka maková, jedlá
foto: Martin Kříž

Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) patří mezi houby stopkovýtrusé do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Ve starší literatuře ji najdete také pod jménem čepičatka jehličnatá.

Dříve se v této skupině čepičatek rozlišovalo několik podobných druhů (z relativně nedávné doby např. ještě v krásné několikadílné publikaci Pilze der Schweiz) z evropských druhů např. čepičatka jednobarvá (Galerina unicolor) a čepičatka podzimní (Galerina autumnalis), ale podle současných poznatků jde na základě molekulární analýzy o totožné druhy.

Popis

Čepičatka jehličnanová má klobouk 2 - 5 cm v půrměru, rezavohnědý až okrově hnědý, hygrofánní, při vysychání na středu světlejší než na okraji, což vytváří tmavší mezikruží u okraje klobouku.

Lupeny jsou v mládí světle okrové, v dospělosti rezavě hnědé, s bělavě vločkatým ostřím, ke třeni připojené nebo krátce sbíhavé. Výtrusný prach je rezavě hnědý, což je typické pro druhově bohatý rod čepičatka (Galerina).

Třeň je obvykle 1,5-3x delší než průměr klobouku, vodnatě okrově hnědý, podélně bělavě v pruzích ojíněně žíhaný, při zasychání toto žíhání tmavne. Na třeni je v horní třetině až polovině vatovitý, pomíjivý prsten, který je poprášen rezavými výtrusy, pokud vytrvá až do dospělosti.

Dužnina voní okurkově moučně.

Čepičatka jehličnanová roste hojně, jednotlivě nebo v menších skupinách, méně často v trsech, čítajících obvykle jen jednotky plodnic, nejčastěji na mrtvém dřevě jehličnanů, ale není vzácná (zejména v současném širším pojetí) ani na listnáčích.

Otravy a jedovaté látky

První otravu čepičatkami, určenými jako Galerina autumnalis (což je nyní synonymum pro G. marginata), pozoroval již v roce 1912 americký mykolog Charles Horton Peck. V čepičatce jehličnaté a příbuzných druzích (tehdy rozlišovaných) byl zjištěn vysoký obsah amanitinů (též nazývaných amatoxiny), dle Kubičky cca 40% ve srovnání s koncentrací v muchomůrce zelené, podle novějších studií i zcela srovnatelný, ba dokonce případ od případu i vyšší. Amanitiny ovšem obsahují i některé v mechu nebo na lukách jednotlivě rostoucí druhy, zaměnitelné s lysohlávkami, sbíranými ke "speciálním účelům".

Otravy mají pravý faloidní průběh (viz článek o muchomůrce zelené) s poškozením jater a ledvin. Čepičatka jehličnanová je houba prudce až smrtelně jedovatá a je nutné na ni pamatovat při sběru jakýchkoliv drobnějších trsnatě rostoucích druhů hub na dřevě nebo v detritu.

Záměny za jedlé druhy

Jedlá a chutná opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis, syn. Pholiota mutabilis) roste hojně v početných trsech od května do října na mrtvém dřevě listnáčů, vzácněji i jehličnanů, zejména na vlhkých místech kolem potoků a řek.

Někdy se objeví i přesmyčkový název opěnka, přičemž správný název opeňka pochází z růstu "okolo pně", zatímco příznivci opěnky si vymysleli růst "okolo pařezů jako pěna".

Opeňka měnlivá má klobouk 2 - 6 cm v průměru, hygrofánní, za sucha světle okrový, za vlhka tmavě okrový, při vysychání na středu světlý a na okraji tmavý, často svrchu k nerozeznání podobný čepičatce jehličnanové.

Lupeny jsou v mládí zakryté velem, světle okrové, později okrově hnědé až tmavě hnědé (nikoliv rezavě hnědé) od dozrávajících výtrusů, s hladkým stejnobarevným ostřím, na třeň připojené až krátce sbíhavé. Výtrusný prach má tmavě hnědý, což je patrné na barvě lupenů a na poprášení prstenu dospělých plodnic.

Třeň je nad prstenem hladký, pod ním směrem dolů postupně tmavěji hnědě až černohnědě šupinkatý. Prsten je pevný, sukénkovitý, v dospělosti poprášený tmavě hnědými výtrusy, u starších plodnic však může být i zplihlý nebo neznatelný.

Dužnina má výraznou houbovou vůni.

Jelikož čepičatka jehličnanová neroste pouze na jehličnanech, nemá často zmiňovaná poučka "opeňku sbíráme jen z listnáčů" valný smysl. Jsou zdokumentovány i případy, kdy opeňka měnlivá a čepičatka jehličnanová rostou společně na jednom pařezu nebo padlém kmenu. Před sběrem opeňky ke konzumaci je nezbytné se naučit spolehlivě tyto dva druhy rozeznávat, nejlépe za dohledu odborníka v terénu na vycházce, na přednášce nebo na výstavě.

Jedlá třepenitka maková (Hypholoma capnoides) roste na podzim v trsech a skupinách na mrvém dřevě jehličnanů, zejména smrků. Klobouk má 2 - 6 cm v půměru, žlutý až žlutookrový, v mládí na okraji bělavě šupinkatý a ověšený bílými zbytky vela. Lupeny jsou v mládí bělavé, s dozráváním výtrusů postupně tmavnoucí do typické makově modrošedé barvy. Třeň je bělavý až světe žlutavý, podélně vláknitě žíhaný, v horní části má pomíjivý bílý prsten, z něhož v dospělosti zbývá jen tmavší linka nebo vůbec nic. Dužnina voní slabě houbově.

Křehutky (Psathyrella), jako např. křehutka Candolleova (Psathyrella candolleana), křehutka vodomilná (Psathyrella piluliformis, syn. P. hydrophila) a křehutka čokoládová (Psathyrella spadicea) rostou rovněž v trsech na mrtvém dřevě listnáčů. Jejich plodnice jsou nápadně křehké a lámavé, tenkomasé. Lupeny jsou v mládí bělavé či světle okrové, u dospělých plodnic téměř černé od velmi tmavých výtrusů. Jsou jedlé, ale vhodné spíše do polévek, vzhledem ke křehkosti se při delší úpravě spojené s mícháním připravovaného pokrmu zcela rozpadnou.

Lysohlávky (Psilocybe), sbírané některými svéráznými houbaři za účelem odletu mimo reálný svět, jsou drobné houby, které neznalý sběratel může velmi snadno zaměnit s některou z prudce jedovatých čepičatek.

Literatura a odkazy

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
  • Breitenbach J., Kränzlin F. - Pilze der Schweiz, Vol. 4, 5
  • Wikipedia

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Armillaria sp. - václavky

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 5.10.2011

václavka smrková, po tepelné úpravě jedlá - foto: Jan Borovička

václavka smrková, po tepelné úpravě jedlá
foto: Jan Borovička

václavka hlíznatá, po tepelné úpravě jedlá - foto: Dalibor Marounek

václavka hlíznatá, po tepelné úpravě jedlá
foto: Dalibor Marounek

václavka obecná, po tepelné úpravě jedlá - foto: Martin Kříž

václavka obecná, po tepelné úpravě jedlá
foto: Martin Kříž

václavka cibulkotřenná, po tepelné úpravě jedlá - foto: Martin Kříž

václavka cibulkotřenná, po tepelné úpravě jedlá
foto: Martin Kříž

václavka bažinná, chráněný druh - dokladováno v herbáři BRNM - foto: Martin Kříž

václavka bažinná, chráněný druh
dokladováno v herbáři BRNM
foto: Martin Kříž

Rod václavka (Armillaria) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Zahrnuje u nás několik velmi podobných druhů, které lze makroskopicky mezi sebou rozlišit jen obtížně. Výzkum této skupiny pokračuje i v současné době.

Václavky nalezneme obvykle ve větších či menších trsech a skupinách či méně často i samostatně. Rostou saproparaziticky na širokém spektru jehličnatých i listnatých stromů a keřů. Po odumření hostitele václavky pokračují v růstu na mrtvém dřevě. Z lesnického hlediska jsou václavky nebezpečnými škůdci. Nejhůře postižené bývají smrkové monokultury, oslabené jinými vlivy.

Václavky najdeme ojediněle od června do prosince, ale hlavní období masového růstu je s příchodem chladnějšího podzimního počasí kolem sv. Václava (28.9.), od čehož mají své jméno. Když rostou, nechodí se do lesa je hledat, ale sbírat po koších.

Makroskopicky lze mezi václavkami rozlišit 3 skupiny - bezprstenné druhy, druhy s bílým velem a druhy se žlutým velem. Všechny druhy mají klobouk zbarvený v různých odstínech hnědé, žlutohnědé až medově hnědé s více či méně trvalými šupinkami, lupeny i třeň jsou podobně zbarvené ve světlejších odstínech. Výtrusný prach je bílý a dospělé plodnice jím jsou často poprášené od svých sousedek, což může neznalý houbař považovat za plíseň.

Václavka bezprstenná (Armillaria socialis, syn. A. tabescens) je vzácný druh bez prstenu, rostoucí trsnatě v lužních a xerotermních dubových lesích. Je zařazena v Červeném seznamu v kategorii ohrožený druh (EN) a zasluhuje tedy místo konzumace ochranu.

Václavka bažinná (Armillaria ectypa) je velmi vzácný druh bez prstenu, rostoucí jednotlivě na podmáčených loukách a rašeliništích. V Červeném seznamu je v kategorii kriticky ohrožený druh (CR), navíc je chráněným druhem dle Vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Sběr ke konzumaci je tedy zakázán.

Václavka smrková (Armillaria solidipes, syn. A. ostoyae) je náš nejhojnější druh, způsobující velké škody v kulturních smrčinách. Klobouk je na hnědém podkladě koncentricky tmavě hnědě až černě šupinatý, prsten je masitě vatovitý, bílý. Zajímavostí je, že tato václavka patří mezi nejstarší a největší živé organizmy. Geneticky identické mycelium tohoto druhu pokrývá v americkém Oregonu plochu 8,9 km2 a stáří je odhadováno na 2400 let.

Václavka severská (Armillaria borealis) je méně častý druh se světle hnědým žlutohnědě šupinkatým kloboukem a dosti pomíjivým žlutavým až okrovým prstenem. Roste na listnáčích i jehličnanech.

Václavka obecná (Armillaria mellea) je druh s medově hnědě zbarveným kloboukem se žlutohnědými šupinami, na třeni má žlutý prsten. Roste hojně v trsech na listnáčích včetně ovocných stromů v teplejších oblastech.

Václavka hlíznatá (Armillaria gallica, syn. A. bulbosa) a václavka cibulkotřenná (Armillaria cepistipes) jsou obtížně rozeznatelné druhy. Václavka hlíznatá roste na listnáčích, klobouk je pomíjivě vločkatě šupinatý, třeň je vždy kyjovitě až hlízovitě ztluštělý, s řídkými zbytky vela a žlutým, nepravidelně se trhajícím prstenem. Existuje i hnědošedá forma bez žlutého pigmentu. Václavka cibulkotřenná je známá z listnáčů i jehličnanů, šupiny na klobouku jsou stálé, třeň je často kyjovitě až téměř hlízovitě ztluštělý, pokrytý zbytky vela, se žlutým, hvězdicovitě se trhajícím prstenem.

Všechny druhy václavek jsou po dobré teplené úpravě jedlé a jsou tradičně v našich zemích sbírány a konzumovány bez rozlišování jednotlivých druhů. Oblíbené jsou zejména na nakládání do octa, na což se hodí hlavně mladé plodnice, výborný je také například guláš z václavek. Dalibor Marounek je používá do houbového aspiku.

Václavka obecná je zařazena v seznamu druhů, které je povoleno vyhláškou prodávat na trzích nebo pro potravinářské zpracování. Prodej je omezen na klobouky bez třeňů, které jsou tužší. Pro účely vyhlášky lze všechny druhy václavek s prstenem považovat za václavku obecnou.

Zažívací obtíže po václavkách

Před konzumací je nutné václavky nejméně 20 minut tepelně upravit při teplotě varu vody nebo vyšší. Syrové nebo nedostatečně povařené způsobují zažívací potíže. Účinné látky nejsou známy, navíc se jejich obsah v různých druzích pravděpodobně liší.

Kubička zmiňuje Herinkovu studii 19 případů otrav (1973), přičemž v některých případech byly obtíže pozorovány i po dobré tepelné úpravě. Je tedy možné, že zde hraje roli i alergie. V případě vysledování potíží po libovolném druhu houby, který je jinak považovaný za jedlý, se samozřejmě konzumaci tohoto druhu vyhněte. Budeme rádi, když nás o takových případech a zkušenostech .

Literatura a odkazy

  • Antonín V. et al. - Morphological and molecular characterization of the Armillaria cepistipes – A. gallica complex in the Czech Republic and Slovakia
  • Antonín V. (2006): Armillaria. - In: Holec J. & Beran M. [eds.], Červený seznam hub (makromycetů) České republiky, Příroda, Praha, 24.
  • Vyhláška 395/1992 Sb. ministerstva životního prostředí České republiky ze dne 11. června 1992, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
  • Wikipedia

Změny a doplnění článku

5. 10. 2011 doplněny fotografie václavky obecné, v. bažinné a v. cibulkotřenné, doplněn text u václavky bažinné o zákonnou ochranu a u fotografie o existenci dokladu nálezu, do seznamu literatury přidána Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Coprinopsis atramentaria - hnojník inkoustový

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 6.9.2011

hnojník inkoustový, jedovatý v kombinaci s alkoholem - foto: Jiří Burel

hnojník inkoustový, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Jiří Burel

hnojník třpytivý, jedovatý v kombinaci s alkoholem - foto: Martin Kříž

hnojník třpytivý, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Martin Kříž

hnojník Romagnesiho, pravděpodobně jedovatý v kombinaci s alkoholem - foto: Dalibor Marounek

hnojník Romagnesiho, pravděpodobně jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Dalibor Marounek

hnojník význačný, jedovatý v kombinaci s alkoholem - foto: Martin Kříž

hnojník význačný, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Martin Kříž

hnojník obecný, v mládí jedlý - foto: Dalibor Marounek

hnojník obecný, v mládí jedlý
foto: Dalibor Marounek

hnojník obecný, v mládí jedlý - foto: Martin Kříž

hnojník obecný, v mládí jedlý
foto: Martin Kříž

hnojník domácí, nejedlý - foto: Dalibor Marounek

hnojník domácí, nejedlý
foto: Dalibor Marounek

hřib koloděj, po tepelné úpravě jedlý - foto: Dalibor Marounek

hřib koloděj, po tepelné úpravě jedlý
foto: Dalibor Marounek

Hnojník inkoustový (Coprinopsis atramentaria) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Přeřazení mnoha druhů rodu hnojník (Coprinus) do rodů Coprinopsis, CoprinellusParasola na základě molekulární taxonomie je relativně nedávného data, v literatuře tedy tuto houbu najdete spíše pod latinským názvem Coprinus atramentarius. V literatuře první poloviny 20. století jsou hnojníky též označovány jako hníky.

Popis

Hnojník inkoustový je jedním z nejstatnějších hnojníků. Klobouk je v mládí uzavřený, vejčitý, 3 - 7 cm vysoký a 2 - 5 cm v průměru, šedý, na povrchu nepravidelně podélně zvrásněný a rýhovaný, bez šupin. V dospělosti se klobouk kuželovitě rozevírá, rozpraskává a okraj se obloukovitě zvedá nahoru. Se zráním výtrusů započne pro hnojníky typická autolýza plodnice, postupující od okraje ke středu. Z plodnic v pokročilém stadiu autolýzy zůstanou jen bílé třeně se špičkami klobouků, potřísněné černou masou výtrusů, která je nakapaná i na substrátu. Třeň je bílý, při tlaku podélně lámavý, často s hrbolem připomínajícím prsten, na bázi kuželovitě zašpičatělý. Lupeny jsou velmi husté, tvořící jednolitou masu, břichaté, v mládí bělavé až šedavé (zbarvení je patrné při rozkrojení uzavřené mladé plodnice), později od okrajě šedorůžovějící a nakonec černé a roztékající se. Dužnina ve třeni je bílá, dužnina klobouku je kromě tenké povrchové vrstvy tvořena lupeny, při rozkrojení barvu nemění, vůně je slabě houbová.

Hnojník inkoustový je houba saprofytická. Roste dosti hojně na nejrůznějších místech s dostatkem dusíkatých látek, mnohdy ve velkých trsech. Často jej nalezneme v městské zástavbě na lidmi a psy hnojených místech - na trávnících a mezi keři, na místech se zasypanou starší mulčovací kůrou, kompostech, rumištích, apod. Také jej lze najít na loukách a pastvinách, hnojených pasoucími se zvířaty (byť není koprofilním druhem), u paty stromů či u pařezů a v místech s naplaveným organickým materiálem.

Kupodivu je hnojník inkoustový jedlá houba. Jedlé jsou mladé plodnice s bělavými, maximálně narůžovělými lupeny. Z vlastní dávné zkušenosti mohu říci, že dokonce celkem chutná, jemná. Kromě častého růstu na exponovaných lokalitách, často skrápěných psí i lidskou močí, a nutnosti rychlého zpracování kvůli autolýze, je bohužel nemožné ji kombinovat s alkoholem, čímž si, alespoň pro mě, řekla o trvalé vyřazení z jídelníčku.

Reakce s alkoholem

Alkohol (konkrétně etanol - C2H5OH) v trávícím traktu běžně v malém množství vytváří bakteriální fauna, fermentující přijatou potravu. Naše tělo je tedy již odedávna evolučně vybaveno se s alkoholem vypořádat.

Primární cesta odbourávání vede přes acetaldehyd a acetát (anion kyseliny octové) na acetylkoenzym A, který se přímo zapojuje do Krebsova (citrátového) cyklu, základního energetického zdroje organizmu. Tato metabolická cesta je aktivována již při nízkých koncentracích. Při vyšších koncentracích nebo dlouhodobé expozici se připojuje i substrátově méně speficická cytochromová oxidační cesta, kterou organizmus rovněž využívá při eliminaci xenobiotik a jejíž výkonnost je možné, na rozdíl od primární cesty, pravidelným požíváním alkoholu významně zvýšit, ovšem za cenu zvýšené tvorby organizmu škodlivých oxidantů a zvýšeného rizika poškození jater.

Hnojník inkoustový obsahuje chemickou látku nazývanou koprin. Koprin se v lidském těle rozštěpením peptidové vazby rozkládá na 1-aminocyklopropanol, který inaktivuje enzym acetaldehyddehydrogenázu, odpovědný za druhý stupeň primární cesty odbourávání alkoholu. V těle se tak hromadí toxický acetaldehyd, který způsobuje vlastní otravu. Efekt na člověka je shodný s účinkem léčiva disulfiramu, používaného k léčbě závislosti na alkoholu, zvaného komerčně antabus, a je tedy nazýván antabusový efekt.

Zajímavé je, že se prý dělaly pokusy s nahrazením antabusu houbami, ovšem překvapivě se u pacientů vyvinula nechuť k houbám, nikoliv k alkoholu.

K příznakům a léčbě Kubička uvádí:

Někdy již během jídla, jindy brzy po něm (nejpozději do 30 minut) se objevuje nápadná červeň obličeje, šířící se dolů na trup i horní končetiny; dále se dostavuje bušení srdce, dušnost, zvracení, průjmy a strach z úmrtí. Tyto příznaky se nemusí objevovat v plné šíři, odpovídají zpravidla množství požité houby a množství alkoholu i jeho kvalitě, ale jsou pro nemocného velmi nepříjemné. Obyčejně mizí do dvou hodin po svém výstupu, úmrtí nejsou známa. Po novém napití alkoholu se stav může se slábnoucí intenzitou opakovat až do čtvrtého dne i bez nového požití houby. Otrava zpravidla nevyžaduje lékařské ošetření; při bouřlivějších příznacích je možno konzultovat psychiatrické oddělení nejbližší nemocnice, kde mají s léčbou antabusového efektu dostatečné zkušenosti.

Podobné a koprin obsahující druhy

Hnojník Romagnesiho (Coprinopsis romagnesiana) je velmi podobný, jen má klobouk na vrcholu hnědý a pokrytý od vrcholu postupně řídnoucími hnědými trojúhelníkovými šupinami. Býval též považován za varietu hnojníku inkoustového. Hnojník význačný (Coprinopsis insignis) má klobouk stříbřitě vláknitě šupinatý. Oba druhy rostou ve skupinách a trsech, podobně jako hnojník inkoustový. Jejich jedlost je exaktně vzato neznámá, nicméně pravděpodobně jsou zaměňovány za hnojník inkoustový a omylem sbírány a konzumovány. V hnojníku význačném byl koprin prokázán, u hnojníku Romagnesiho je jeho obsah vysoce pravděpodobný.

Hnojník obecný (Coprinus comatus) je dalším velkým druhem. Neobsahuje koprin, a je tedy jedlý bez nutnosti vyvarovat se alkoholu. Je to neobyčejně jemná a chutná houba, která byla dokonce pokusně pěstována. Jedlé jsou mladé plodnice s bílými nebo lehce narůžovělými lupeny. Masovému komerčnímu využití bohužel brání nutnost rychlého zpracování, než začne autolýza. Roste na podobných místech jako hnojník inkoustový, často společně s ním. Netvoří trsy, ale menší až velmi početné skupiny.

Dalším větším a běžným druhem je hnojník domácí (Coprinellus domesticus). Roste na mrtvém dřevě listnáčů od časného jara do podzimu. Je nejedlý.

Koprin rovněž obsahuje drobnější hnojník třpytivý (Coprinellus micaceus), který roste trsnatě na humózních místech či u paty starých stromů.

Problémy po jiných houbách a alkoholu

V literatuře nalezneme zmínky i o dalších druzích hub, které v kombinaci s alkoholem způsobily zdravotní problémy. Často bývá uváděn např. hřib koloděj (Boletus luridus), který jsem několikrát i s dalšími osobami testoval bez jakýchkoliv zdravotních komplikací, stejnou zkušenost má i kolega Dalibor Marounek. Samozřejmě, každý člověk je k obsahovým látkám hub i k alkoholu jinak vnímavý. Svůj vliv mohla také mít vysoká kvalita požitého alkoholu, o které se zmiňuje Kubička (byť má patrně spíše na mysli procentuální obsah, lidově "volume").

Výzva čtenářům

Pokud máte zkušenost se zdravotními problémy po požití hub v kombinaci s alkoholem, napište mi o tom prosím . Rád bych tyto zkušenosti podchytil a zpracoval do článku pro Mykologický sborník. Vynechte prosím evidentní případy intoxikace samotným alkoholem typu "dal jsem si 15 piv a 6 panáků, pak dvě lžičky smaženice a po nich se mi udělalo pěkně šoufl".

Literatura a odkazy

Článek byl upraven 8.9.2011 - fotografie hnojníku inkoustového od Martina Kříže byla nahrazena typičtějšími plodnicemi od Jiřího Burela.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Paxillus involutus - čechratka podvinutá

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 31.8.2011

čechratka podvinutá, jedovatá - foto: Martin Kříž

čechratka podvinutá, jedovatá
foto: Martin Kříž

čechratka podvinutá, jedovatá - foto: Aleš Vít

čechratka podvinutá, jedovatá
foto: Aleš Vít

čechratka černohuňatá, nejedlá - foto: Martin Kříž

čechratka černohuňatá, nejedlá
foto: Martin Kříž

čechratka olšová, nejedlá - foto: Martin Kříž

čechratka olšová, nejedlá
foto: Martin Kříž

Čechratka podvinutá (Paxillus involutus) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu hřibotvarých (Boletales).

Popis

Klobouk je hnědý, v mládí a zejména na okraji plstnatý, v dospělosti lysý, někdy s tmavšími dolíčky, na okraji dlouho výrazně podvinutý a v dospělosti rýhovaný, 5 - 20 cm v průměru. Třeň je světle žlutohnědý, válcovitý až mírně kyjovitý, v dospělosti obvykle kratší než průměr klobouku, 5 - 10 cm vysoký a 1 - 3 cm v průměru. Lupeny jsou sbíhavé, v mládí světle žlutavé, později žlutohnědé až nakonec rezavohnědé, pospojované nízkými žilkami. Dužnina je žlutohnědá, poraněním hnědočervenající a později hnědnoucí, vůně je příjemně houbová se stopou koření, chuť nakyslá.

Čechratka podvinutá roste velmi hojně v lesích všeho druhu, v parcích a zahradách pod stromy, často pod břízou.

Otravy

Čechratka podvinutá bývala kdysi považována za jedlou houbu, podle Kubičky byla u nás za druhé světové války konzumována jako "gulášová houba". Když ale v roce 1944 17 dní po jejím požití zemřel na selhání ledvin německý mykolog Julius Schäfer a později se objevila další prokázaná úmrtí, začalo se o její jedlosti pochybovat. Žádné toxické látky se ale nepodařilo nalézt, což vedlo k rozdělení houbařů na čechratkomily (většinou ti, kteří ji dříve konzumovali bez potíží) a čechratkofoby. V literatuře druhé poloviny 20. století se tak setkáváme s různými označeními jedlosti - od "jedlá" přes "nejedlá", "potenciálně jedovatá" až po "smrtelně jedovatá" - a byla také populárně nazývána "jedovatá jedlá houba".

Čechratka podvinutá je za syrova jedovatá a nedostatečně tepelně upravená způsobuje přesvědčivě opakovaně gastrointestinální obtíže - nevolnost, bolesti břicha a průjem. To ale není hlavní problém. Tyto obtíže mohou nastat i po dostatečně tepelně upravených houbách a bývají předzvěstí mnohem horšího průběhu. Zajímavé je, že vědci ve Finsku studovali toxicitu čechratky po 40 dní v různých dávkách na krysách a nezjistili žádné projevy. Člověk ovšem není zcela přesná krysa.

Po opakovaném, často letitém požívání čechratky podvinuté se může u některých lidí bez předchozího varování vyvinout životu nebezpečná autoimunní alergická reakce. Krátce po jídle se objeví prudké bolesti v kříži, třesavka, vysoká horečka, snížený krevní tlak a moč je červená od krevního barviva, objeví se akutní selhání ledvin. V jiných případech mohou být úvodní akutní přiznaky velmi mírné a dochází k chronickému postižení ledvin i s možným úmrtím pacienta.

Nejedná se o pravou otravu, ale o alergickou reakci, způsobující hemolýzu. Čechratka obsahuje antigen dosud neznámé struktury, který u malého procenta lidí stimuluje tvorbu IgG protilátek v krevním séru. Při dlouhodobé konzumaci se pravděpodobně vytvoří komplexy antigen-protilátka, které se váží na červené krvinky. Následně zasáhne obranný systém těla a zaútočí na "označené" červené krvinky, což vede k akutní hemolýze, šoku a selhání ledvin, případně i dalších orgánů a v některých případech i ke smrti postiženého.

Protijed ani lék neexistuje. V akutních případech je nutné přivolat záchrannou službu. Léčba je možná pouze na specializovaných nemocničních pracovištích, spočívá v podpůrné terapii jater, ledvin a stabilizaci krevního oběhu. U selhání ledvin je nutná dialýza, doporučuje se rovněž eliminace komplexů separací krevní plazmy.

I když je pravděpodobnost výskytu této alergické reakce malá, čechratku podvinutou není v žádném případě možné doporučit ke konzumaci, protože následky mohou být fatální.

Záměny

Čechratka podvinutá v běžném chápání houbařů i v dřívější literatuře představuje ve skutečnosti komplex druhů, které nebyly donedávna vzájemně rozlišovány. Josef Šutara popsal v roce 1992 čechratku bělavou (Paxillus albidulus), menší druh s bílým kloboukem a třeněm. Hahn pak v roce 1999 druhy Paxillus obscurosporusPaxillus validus, které mají být statnější než čechratka podvinutá. Toxicita resp. možnost vyvolání autoimunní reakce u těchto nových druhů není známá.

Pod olšemi roste nejedlá čechratka olšová (Paxillus rubicundulus), která je menší, okraj klobouku má málo podvinutý, klobouk šupinatý a lupeny ze zlatožlutým odstínem. Nejedlá a snad i z jedovatosti podezřelá čechratka černohuňatá (Tapinella atrotomentosa) roste dosti hojně na mrtvém dřevě jehličnanů a dovede někdy shora dosti věrně imitovat hřib hnědý.

Záměna je možná za některé palčivé ryzce, např. ryzec kravský (Lactarius torminosus) a ryzec šeredný (Lactarius turpis), sbírané tradičně v zemích bývalého Sovětského svazu a upravované mléčným kvašením nebo do octa. Ryzce ovšem při poranění roní mléko a dužninu mají jablkovitě křehkou - při rýpnutí špičkou nože do třeně se nevytáhne vlákno, ale vylomí se oblý kousek.

Literatura a odkazy

Čtenářům neovládajícím angličtinu se omlouváme, ale některé prameny nejsou bohužel v českém jazyce k dispozici.

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
  • L. Nieminen, K. Bjondahl, H. Ojanen and E. Ohenoja - Short-term toxicity study of Paxillus involutus in the rat (1977)
  • M. Winkelmann, W. Stangel, I. Schedel and B. Grabensee - Severe hemolysis caused by antibodies against the mushroom Paxillus involutus and its therapy by plasma exchange (1986)
  • boletales.com
  • U. Luhmann - klíč Paxillus Fr. ss.lt.
  • Index Fungorum

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Amanita virosa - muchomůrka jízlivá

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 14.8.2011

muchomůrka jízlivá - Amanita virosa - smrtelně jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka jízlivá - Amanita virosa
smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka jarní klamná - Amanita verna var. decipiens - smrtelně jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka jarní klamná - Amanita verna var. decipiens
smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka pošvatá - Amanita vaginata - jedlá - foto: Radim Dvořák

muchomůrka pošvatá - Amanita vaginata
jedlá
foto: Radim Dvořák

Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales).

Popis

Popis je jen krátký, neboť většina znaků muchomůrky jízlivé je shodná s muchomůrkou zelenou - lupeny bílé i v dospělosti, třeň s prstenem a výraznou hlízou s pochvou na bázi. Klobouk je bílý. Třeň je na rozdíl od bílé formy muchomůrky zelené pod prstenem bíle vločkatě šupinatý. Dužnina je bílá, na řezu barvu nemění. Roste roztroušeně v jehličnatých a smíšených lesích, hojnější je ve vyšších polohách.

Jedovatost

Muchomůrka jízlivá je smrtelně jedovatá, stejně nebezpečná jako muchomůrka zelená. Obsahuje rovněž falotoxinyamatoxiny, navíc ještě virotoxiny (nejvýznamnější je virosin), jež také poškozují jaterní buňky. Průběh otrav i léčba jsou shodné s muchomůrkou zelenou.

Záměny

Podobná muchomůrka jarní (Amanita verna) je rovněž čistě bílá, je však drobnější a třeň má hladký. Roste v teplých listnatých lesích a je také smrtelně jedovatá.

Z jedlých druhů je možná záměna za jedlé pečárky (Agaricus), které sice mají lupeny v mládí bělavé, ale později růžové či šedorůžové a v dospělosti čokoládově hnědé až téměř černé. Dužnina většiny druhů pečárek při rozkrojení mění barvu - některé žloutnou, jiné červenají. Podrobněji jsou pečárky zmíněny v článcích o muchomůrce zelenépečárce zápašné.

Mladé, ještě uzavřené plodnice muchomůrky jízlivé, podobné vajíčku, je možné při velké nepozornosti zaměnit za pýchavky (Lycoperdon) a příbuzné rody (vatovec - Langermannia, prášivka - Bovista, plešivka - Calvatia, popelnička - Vascellum). Pýchavky jsou jedlé za mlada, dokud jsou je vnitřek plodnice (teřich) bílý. Při rozkrojení pýchavky není patrná žádná vnitřní struktura, u některých rodů je možné odlišit komůrkatou spodní sterilní část (kolumelu) a plnou horní výtrusorodou část (glebu), které mohou být oddělené blankou (diafragmou). Při rozkrojení mladé muchomůrky je zřetelně vidět třeň, lupeny a klobouk.

Velký pozor na skupinu muchomůrky zelené je třeba dávat při sběru pošvatek (katmanek) - muchomůrek z podrodu Amanitopsis. Pošvatky nemají na třeni prsten, ale mají výraznou pochvu. Jsou zbarvené od bílé až šedé (muchomůrka pošvatá, též pošvatka obecná - Amanita vaginata) přes hnědou (muchomůrka stroupkatá - Amanita ceciliae), hnědožlutou (muchomůrka hnědožlutá - Amanita battarae, muchomůrka šedoblanitá - Amanita submembranacea) po oražovou (muchomůrka šafránová - Amanita crocea, muchomůrka plavá - Amanita fulva). Klobouk pošvatek je tenkomasý, na okraji rýhovaný. Pošvatky jsou za syrova jedovaté, ale po min. 20 minut trvající tepelné úpravě jedlé.

Literatura a odkazy

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Cortinarius orellanus - pavučinec plyšový

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 10.8.2011

pavučinec plyšový, smrtelně jedovatý - foto: Aleš Vít

pavučinec plyšový, smrtelně jedovatý
foto: Aleš Vít

pavučinec červenošupinný, jedovatý - foto: Martin Kříž

pavučinec červenošupinný, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec skořicový, jedovatý - foto: Martin Kříž

pavučinec skořicový, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec krvavý, jedovatý - foto: Martin Kříž

pavučinec krvavý, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec polokrvavý, jedovatý - foto: Martin Kříž

pavučinec polokrvavý, jedovatý
foto: Martin Kříž

sluka svraskalá, jedlá - foto: Dalibor Marounek

sluka svraskalá, jedlá
foto: Dalibor Marounek

liška nálevkovitá, jedlá - foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák

Pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). V literatuře je znám rovněž pod jménem kožnatka plyšová (Dermocybe orellana). Přestože nezpůsobí mnoho otrav, je to naše nejjedovatější houba.

Klobouk je 3-10 cm široký, v mládí polokulovitý s podvinutým okrajem, v dospělosti rozložený, často se zvlněným okrajem a se zaobleným hrbolkem uprostřed, rezavě až skořicově hnědý, vláknitý, plstnatý až šupinkatý, neslizký a nehygrofánní. Lupeny jsou v mládí žlutavé, později oranžově hnědé a v dospělosti skořicově hnědé, relativně silné a řídké, vysoké, na třeň zoubkem sbíhavé. V mládí jsou zakryté pavučinovým závojem, který v dospělosti zanechává stopy na okraji klobouku, a především na třeni, kde vytváří pomíjivý hnědý pavučinovitý prsten či kroužek. Třeň je válcovitý, plný, podélně vláknitý, žlutavý, poraněním či stářím zvolna hnědnoucí. Dužnina je žlutavá, voní slabě zemitě či po ředkvi. Roste nepříliš hojně ve skupinách v létě a na podzim v teplých lesích pod listnáči (buky, duby, lískami), méně často pod jehličnany (smrky, borovicemi).

Jedovatost a příbuzné jedovaté druhy

Pavučinec plyšový je smrtelně jedovatý. Jeho zákeřnost spočívá ve velmi dlouhé době latence, která je 2 dny až 3 týdny, nejdelší u všech otrav houbami. Při požití většího množství hub uvádí Kubička průjmy a zvracení, po požití menšího množství se však tyto varující příznaky projevit nemusí a později nastoupí poruchy močení a další příznaky nedostatečnosti ledvin - neprve časté, později snížené až chybějící močení a bolesti v oblasti ledvin. Po mnoha dnech již postižené nenapadne spojovat zdravotní problémy s požitím hub, což ztěžuje diagnostiku a léčbu. Léčba je možná pouze na specializovaných nemocničních pracovištích a spočívá v náhradě funkce ledvin dialýzou a podávání podpůrných medikamentů. Protijed není znám. První pomoc vzhledem k dlouhé latenci prakticky neexistuje, výplach žaludku a střev nemá valný smysl. Otrava může končit smrtí nebo nutností transplantace ledviny.

Hlavní účinnou látkou je pyridinový alkaloid orellanin. V čistém stavu vytváří bezbarvé modře fluoreskující krystaly. Kubička uvádí odhad LD50 30 g čerstvé houby, pro srovnání u muchomůrky zelené udává 50 g. Je třeba si ovšem uvědomit, že koncentrace jedů je v čerstvých přírodninách značně proměnlivá.

Poprvé se na jedovatost pavučince plyšového přišlo v 50. letech v Polsku, kde se v Poznaňském vojvodství otrávilo přes 100 lidí. Hygienik Stanislaw Grzymala vypátral a s pomocí mykologů identifikoval původce otrav jako pavučinec plyšový. Ve starších atlasech býval pavučinec plyšový a příbuzné druhy běžně označován jako jedlý či nejedlý, o jeho jedovatosti se nevědělo.

V našich zemích je otrava p. plyšovým vzácná, zčásti asi díky jeho vzácnosti, zčásti (doufejme) úrovní znalostí našich houbařů, je ovšem možná také chybná diagnostika vinou dlouhé doby latence. První otrava u nás byla pozorována v roce 1977, kdy po snědení polévky s p. plyšovým zemřelo dvouleté dítě a otec byl po velkém úsilí lékařů zachráněn.

Zhruba stejně jedovatý je velmi podobný pavučinec nádherný, též nazývaný naplyšovělý či červenooranžový (Cortinarius rubellus, syn. C. orellanoides, C. speciosissimus), který roste v horských či severských jehličnatých lesích a je zbarven živěji do oranžova.

Na základě přítomnosti fluoreskujících látek jsou z jedovatosti podezřelé i další druhy, i když u nich orellanin nebyl prokázán, například

  • pavučinec červenošupinný
    (Cortinarius bolaris)
  • pavučinec skořicový
    (Cortinarius cinnamomeus)
  • pavučinec krvavý
    (Cortinarius sanguineus)
  • pavučinec polokrvavý
    (Cortinarius semisanguineus).

Obecně lze říci, že z pavučinců a příbuzných hub se dá k jídlu doporučit jen sluka svraskalá (Cortinarius caperatus, syn. Rozites caperata), která je poznatelná podle dobře vyvinutého dvojitého prstenu.

U řady druhů pavučinců je podezření na jedovatost nebo není jedlost známá. Vzhledem k obtížnosti tohoto rodu, který jen v našich zemích čítá cca 300 druhů, doporučujeme vyhnout se konzumaci jakýchkoliv pavučinců.

Záměny za jedlé druhy

Záměna pavučince plyšového za jakoukoliv jedlou houbu vyžaduje zřídka vídanou kombinaci lehkomyslnosti, neznalosti až bohorovnosti. Tato houba se nepodobá při troše pozornosti ani vzdáleně jakémukoliv jedlému druhu.

V literatuře jsou uváděny záměny za lišky, což je vskutku podivuhodné, ale je-li možné zaměnit muchomůrku zelenou za bedlu vysokou, je asi možné všechno... Na druhou stranu, z evolučního i ochranářského hlediska je nejspíše vhodné eliminovat lehkomyslné konzumenty neznámých hub, navíc, nebude-li usmrcen jiný člověk než sám sběratel, může in memoriam kandidovat na známou Darwinovu cenu.

Lišky přicházející v úvahu pro záměnu mají klobouk hladký (liška obecná - Cantharellus cibarius) či lehce ojíněný (liška bledá - Cantharellus pallidus), nikoliv plyšově sametový a vláknitý jako pavučinec plyšový. Zespodu klobouku mají liška obecná i bledá žlutě zbarvené nízké (od klobouku k ostří), řídké (daleko od sebe) a silné (tlusté) lišty, nikoliv vysoké, úzké a relativně husté lupeny. Mladé lišky nemají lišty zakryté pavučinkou a v dospělosti nemají na třeni prsten ani pavučinový kroužek.

Liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis), rostoucí na podzim v jehličnatých lesích, je svrchu šedá, plodnice je tenkomasá a kornoutovitě dutá, na spodu klobouku má nízké lišty.

Liška žlutavá (Cantharellus lutescens) je vzácnější druh podhorských a horských jehličnatých lesů. Je podobná lišce nálevkovité, ale má živěji žlutohnědě až oranžovohnědě zbarvený klobouk, a především žlutooranžový třeň a lišty, které jsou velmi nízké až chybějící.

Literatura a odkazy

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
  • Breitenbach, Kränzlin - Pilze der Schweiz, Vol. 5 (Cortinariaceae)
  • Wikipedia

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Amanita phalloides - muchomůrka zelená

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 30.7.2011

muchomůrka zelená - smrtelně jedovatá - foto: Aleš Vít

muchomůrka zelená - smrtelně jedovatá
foto: Aleš Vít

muchomůrka zelená - smrtelně jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka zelená - smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka zelená, bílá forma - smrtelně jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka zelená, bílá forma - smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel

bedla vysoká - jedlá - foto: Radim Dvořák

bedla vysoká - jedlá
foto: Radim Dvořák

holubinka trávozelená - jedlá - foto: Jiří Burel

holubinka trávozelená - jedlá
foto: Jiří Burel

holubinka nazelenalá - jedlá - foto: Radim Dvořák

holubinka nazelenalá - jedlá
foto: Radim Dvořák

holubinka bukovka - jedlá - foto: Radim Dvořák

holubinka bukovka - jedlá
foto: Radim Dvořák

pečárka lesomilná - jedlá - foto: Martin Kříž

pečárka lesomilná - jedlá
foto: Martin Kříž

čirůvka osiková - jedlost neznámá - foto: Martin Kříž

čirůvka osiková - jedlost neznámá
foto: Martin Kříž

Doplněno a typograficky upraveno 1.8. v 0:45.

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Sporadicky bývá označována též jako muchomůrka hlízovitá.

Popis

Plodnice jsou v mládí podobné vajíčku, jsou celé uzavřené v bílém blanitém obalu (velum universale), po kterém v dospělosti zůstává na spodku třeně výrazná blanitá pochva, zatímco útržky vela na klobouku zůstávají jen vzácně a ve větších kusech. S růstem plodnice je klobouk polokulovitý či vejčitý, později ploše sklenutý, 5-15 (20) cm v průměru. Barva klobouku u typické formy je zelená, často krásně mramorovaně žíhaná, ale může na různých místech vybledat a existuje i čistě bílá forma (Amanita phalloides var. alba), což není u muchomůrek nic neobvyklého. Třeň je bílý, válcovitý až kyjovitý, směrem dolů se rozšiřující, 1-2 cm v průměru a 10-15 (20) cm vysoký, na bázi s výraznou hlízou, která je obalena bílou pochvou, známým to "kalichem smrti". V horní části třeně je bílý blanitý prsten, který může a nemusí být rýhovaný, pod prstenem je třeň bělavý, někdy též zeleně žíhaný. Lupeny jsou bílé, u třeně volné (tj. k třeni nedosahující). Dužnina je bílá, barvu poraněním nemění. Vůně je příjemná, chuť podle výpovědi otrávených vynikající.

Muchomůrka zelená roste od června do října v listnatých a smíšených lesích, nejčastěji však v teplejších doubravách a dubohabřinách, často ve velkých skupinách. Je rozšířená v Evropě, severní Africe a byla zavlečena i do Severní Ameriky. Vzhledem je to krásná, dosti statná houba, která už mnoho nezodpovědných houbařů zlákala ke konzumaci, za což zaplatili zdravím či životem.

Jedovatost

Muchomůrka zelená je jednou z našich nejjedovatějších a nejnebezpečnějších hub. Skupina muchomůrky zelené je celosvětově odpovědná až za 90% veškerých úmrtí po otravách houbami. U nás sem patří ještě muchomůrka jarní (Amanita verna) a muchomůrka jízlivá (Amanita virosa), v Severní Americe pak muchomůrku zelenou nahrazují příbuzné druhy Amanita bisporigeraAmanita ocreata, v Asii pak Amanita exitalisAmanita subjunquillea. V České Republice se otráví 10 - 20 houbařů ročně, přičemž prognóza přežití je cca 75% (tj. 25% otrávených zemře), často ovšem s těžkými následky v podobě poškození jater. LD50 je odhadována na 50 g čerstvé plodnice.

Muchomůrka zelená obsahuje 2 základní skupiny toxických látek: falotoxinyamatoxiny. Falotoxiny jsou bicyklické peptidy složené ze 7 aminokyselin. Jsou vysoce toxické pro jaterní buňky, ale nejsou hlavní příčinou otravy, neboť se nevstřebávají stěnou střeva. Nejvýznamnějším z této skupiny toxinů je faloidin. Amatoxiny jsou oligopeptidy složené z 8 aminokyselin. Blokují enzym RNA polymerázu II, což v důsledku zastavuje syntézu proteinů (bílkovin) v buňkách a způsobuje jejich smrt. Nejvýznamnějším zástupcem je α-amanitin, který je hlavním toxinem stojícím za otravami m. zelenou a příbuznými druhy. Zajímavým zjištěním je, že α-amanitin a falacidin houba nevyrábí tradiční cestou sekundárních metabolitů enzymaticky z prekurzoru, ale jsou přímo kódovány geneticky, jejich výroba je tedy shodná jako u proteinů. Evoluční úloha těchto pro člověka prudkých jedů je nejasná.

Otrava muchomůrkou zelenou se projeví až po relativně dlouhé době latence, nejdříve po 6, běžně však až po 8-12 hodinách, někdy až za 24 h, úporným zvracením a průjmy, které trvají 2 dny. V důsledku delší latence nemusí být příznaky otravy ihned spojovány s požitím pokrmu z hub! Za tuto první fázi otravy jsou odpovědné falotoxiny. Následuje období zdánlivého zlepšení stavu pacienta, během něhož amatoxiny (zejména α-amanitin) poškozují jaterní buňky a způsobují nedostatečnost ledvin. Při vyšší dávce či bez léčby otrávený umírá 4. až 7. den v důsledku jaterního selhání.

Diagnostika otravy se provádí kromě anamnézy (vzpomínky pacienta na jídlo z hub) identifikací výtrusů m. zelené z trávícího traktu pacienta. Léčba je možná pouze na jednotce intenzivní metabolické péče a spočívá v odstranění toxických zbytků z trávícího traktu (výtrusy jsou vysoce jedovaté), zajištění přísunu tekutin a minerálů, podání medikamentů na ochranu jater a podporu vylučování toxinů a v eliminaci toxinů z těla pomocí plazmaferézy či dialýzy. U těžkých případů je při selhání jater nutná jejich transplantace.

Záměny za jedlé druhy

Ač je to k nevíře, nejčastěji bývá muchomůrka zelená zaměňována za jedlé bedly, například za bedlu vysokou (Macrolepiota procera). Bedly jsou zbarveny především v odstínech šedé a hnědé, klobouk mají výrazně plstnatě šupinatý. Na dřevnatě tuhém třeni mají plstnatě kožovitý prsten, který je u některých druhů možné po třeni posunovat - není k němu přirostlý. Vůně bedel je specifická, podobná sušenému masu.

Typické zeleně vybarvené plodnice muchomůrky zelené mohou být zaměněny za jedlé zelené holubinky. Jejich období výskytu je s m. zelenou přibližně shodné.

Holubinka trávozelená (Russula aeruginea) je drobnější zelený druh s celistvou pokožkou klobouku, rostoucí zejména pod břízami.

Holubinka nazelenalá (Russula virescens) je statný druh s bělavou, žlutavou až zelenou rozpukanou pokožkou klobouku, rostoucí v listnatých lesích, zejména pod duby a habry.

Holubinka bukovka (Russula heterophylla) je statný druh z bučin se zeleným až olivovým kloboukem a rezavějícími lupeny.

Všechny holubinky mají dužninu podobné struktury jako jablko - z třeně lze nožem vydloubnout kousek, který se netáhne do vlákna, ale zaobleně se vylomí. Platí to i pro ryzce, ryzce ovšem roní při poranění mléko, holubinky nikoliv. Holubinky nemají prsten ani pochvu ani jiné zbytky vela např. na okraji klobouku.

Pouze u holubinek platí, že lze ochutnáním čerstvé plodnice zjistit, zda je jedlá - je-li chuť mírná, jde o jedlý druh, palčivé druhy jsou nejedlé. Ochutnává se obvykle kousek od okraje klobouku s pokožkou, dužninou a kouskem lupenů. Některé jedlé druhy mají ovšem hlavně v lupenech také mírně ostrou chuť, např. zmiňovaná holubinka trávozelená. Tato metoda má ovšem svá rizika, po ochutnání prvního silně palčivého druhu výrazně klesá rozpoznávací schopnost chuťových buněk a často i ochota postiženého houbaře dále ochutnávat. Přece jen je lepší metodou naučit se postupně znát několik chutných a snadno poznatelných druhů.

Dalšími zaměnitelnými druhy jsou čirůvka zelánka (Tricholoma equestre), žlutozelený druh rostoucí pod borovicemi, a nově rozlišovaná "osiková zelánka" - čirůvka osiková (Tricholoma frondosae), zlatožlutý druh rostoucí pod osikami. Oba druhy nebývají praktickými houbaři rozlišovány a jsou sbírány jako zelánky. Klobouk, lupeny i třeň jsou žlutozelené (č. zelánka) či zlatožluté (č. osiková), rovněž dužnina je žlutá a voní silně moučně. Prsten ani pochva nejsou přítomny. Oba druhy čirůvek se vyskytují na podzim.

V poslední době byly ovšem z Francie, Polska a Německa popsány otravy čirůvkou zelánkou, dokonce smrtelné, do vyjasnění situace (je možná např. autoimunitní reakce či interakce s léčivy) musíme tedy i zelánku považovat za podezřelou z jedovatosti. Jedlost čirůvky osikové není rovněž ověřena, neboť nebyla dříve rozlišována od zelánky.

Vybledlé plodnice a bílá forma muchomůrky zelené bývají zaměňovány za pečárky, též nazývané žampiony - tento název používáme pro pěstované druhy. Pečárky mají tmavé výtrusy, od dozrávajících výtrusů jejich lupeny již v časném mládí získávají narůžovělý či šedorůžový odstín, později se vybarvují sytěji a v dospělosti jsou čokoládově hnědé až téměř černé. Zbarvení lupenů je základním rozlišovacím znakem, muchomůrka zelená, jarní i jízlivá mají lupeny i v dospělosti bílé. Pečárky mají na třeni prsten. Některé druhy mají třeň dole hlízovitě ztluštělý (např. pečárka lesomilná - Agaricus sylvicolapečárka hlíznatá - Agaricus essetei), několik druhů má i na spodu třeně pochvu (např. pečárka pochvatá - Agaricus bitorquis). Jedlé druhy pečárek mají příjemnou vůni, některé anýzovou, některé hořkomandlovou. Dužnina pečárek poraněním u většiny druhů více či méně oxiduje do žluté (p. ovčí, p. lesomilná, p. hlíznatá, p. velkovýtrusá) nebo červené barvy (p. lesní, p. pochvatá). Přestože jsou to výborné jedlé houby, nepouštějte se do sběru pečárek, dokud nebudete spolehlivě znát rozdíly od okruhu muchomůrky zelené a také dokud bezpečně nepoznáte skupinu pečárky zápašné.

Při sběru všech hub je třeba dbát na zachování veškerých určovacích znaků až do spolehlivého určení. Pokud například uříznete houbu v polovině třeně, přicházíte o velmi důležité znaky na jeho spodku jako je hlíza a pochva, které mohou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Rovněž u plodnic zanořených v substrátu, např. hlubokém listí, je potřeba vypreparovat celou houbu, jinak je určení, zejména laikem, mnohem problematičtější a náchylné k draze zaplacenému omylu.

Literatura

Čtenářům neovládajícím angličtinu se omlouváme, ale některé prameny nejsou bohužel v českém jazyce k dispozici.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Amanita pantherina - muchomůrka tygrovaná

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 3.6.2011

muchomůrka tygrovaná, jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka tygrovaná, jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka tygrovaná jedlová (var. abietum), jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka tygrovaná jedlová (var. abietum), jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka růžovka, jedlá - mladé plodnice - foto: Radim Dvořák

muchomůrka růžovka, jedlá
mladé plodnice
foto: Radim Dvořák

muchomůrka růžovka, jedlá - pohled na bázi třeně a prsten - foto: Radim Dvořák

muchomůrka růžovka, jedlá
pohled na bázi třeně a prsten
foto: Radim Dvořák

muchomůrka růžovka, jedlá - detail rýhování prstenu - foto: Jan Borovička

muchomůrka růžovka, jedlá
detail rýhování prstenu
foto: Jan Borovička

muchomůrka šedivka, jedlá - foto: Martin Kříž

muchomůrka šedivka, jedlá
foto: Martin Kříž

Muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Lze se setkat také s názvem muchomůrka panterová.

Klobouk je v mládí kulovitě uzavřený, později polokulovitý a v dospělosti ploše rozložený, 5-15 cm v průměru, světle až tmavě hnědý s oříškovým tónem, na okraji v dospělosti jemně rýhovaný, rovnoměrně pokrytý bílými plochými bradavkami, které může ovšem smýt déšť. Třeň válcovitý, 1-2 cm v průměru, 5-15 cm vysoký, bílý. V horní třetině až polovině třeně je bílý tenký prsten, který v mládí přirůstá k okraji klobouku, a proto není rýhovaný. Prsten je pomíjivý a může i zcela chybět. Na bázi (spodku) třeně je hlízovitá obřízlá bílá pochva, nad ní až k prstenu je třeň vločkatě šupinatý či opásaný. Lupeny jsou bílé, u třeně volné, mírně břichaté. Dužnina je bílá, na řezu barvu nemění. Vůně i chuť jsou nenápadné, slabě ředkvové. Roste místy hojně zejména v teplejších listnatých lesích, ale i ve smíšených a jehličnatých lesích. V horských polohách pod jehličnany lze nalézt var. abietum, která má tmavý klobouk a je statnější.

Jedovatost

Muchomůrka tygrovaná je prudce jedovatá, obsahuje stejné toxiny jako muchomůrka červená (kyselinu ibotenovou, muscimol a muskazon), ale ve výrazně větším množství. Toxiny ovlivňují nervový systém. Jsou termostabilní (varem se neničí).

Za půl až jeden a půl hodiny po jídle (Kubička udává až 3 h) se objeví nevolnost, zvracení, bolesti hlavy, bušení srdce a rozšířené zorničky, stavy únavy a zmatení střídané zvýšenou aktivitou až manickou euforií s halucinacemi, připomínající alkoholové opojení.

Kubička uvádí:

Často se dostavuje stav podobný alkoholovému opojení, otrávený hodně mluví, bez příčiny se směje nebo pláče, bije sám sebe, pobíhá, tyká lékaři i sestře, někdy jim hrubě, až sprostě nedává. Inzultovaný lékař zapsal jednou do chorobopisu, že pacient se choval jako "vzrušený primitiv".

Postiženého je nutné převézt k lékaři. Nedoporučuje se vyvolávat zvracení. Léčba je symptomatická, tlumí se projevy psychomotorického neklidu, aby si pacient neublížil. Prognóza je dobrá, většina otrav končí druhý den bez následků. V žádném případě nesmí být podán atropin, který je protijedem muskarinu, zatímco účinek jedů muchomůrky tygrované spíše zvyšuje.

Pokud otrávený požil vedle hub i alkohol, je nutné o tom informovat lékaře, jinak hrozí záměna otravy s příznaky opilosti. Možnost chybné diagnózy otrav muchomůrkou tygrovanou a červenou záměnou za alkoholové opojení stála (kromě existence hub se skutečným antabusovým efektem jako je např. hnojník inkoustový) pravděpodobně u zrodu často opakované poučky, že houby a alkohol nepatří k sobě.

Záměny za jedlé druhy

Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens), nazývaná lidově masák, je výborná jedlá houba. Na rozdíl od muchomůrky tygrované má na třeni rýhovaný prsten podobný sukénce, který vyrůstá z vrcholu třeně a v mládí je přitisknutý k lupenům, od nichž získává rýhování. Na bázi je třeň hlízovitě ztluštělý s bradavkami, ale nemá pochvu. Poraněním a na požercích hmyzu dužnina červená, červené či růžové tóny jsou patrné na různých místech i na neporaněné plodnici. Bradavky na povrchu klobouku jsou zašpičatělé, kuželovité až jehlanovité.

Muchomůrka šedivka (Amanita excelsa, syn. A. spissa) je jedlá houba horší kvality. Má stejně utvářený rýhovaný prsten, hlízu na bázi třeně i bradavky na klobouku jako muchomůrka růžovka. Dužnina poraněním barvu nemění nebo jen velmi zvolna slabě hnědne, vůni má zatuchle bramborovou.

Literatura

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

Strana 1 / 2, články 1 - 10 / 17

 <   1   2   > 

 
 
Vstup pro členy ČMS
 

Máte již zaplaceno
členství a předplatné
Mykologického sborníku?

Připomínáme termín úhrady 31.3., změnu výše členských příspěvků a ceny Mykologického sborníku pro odběratele - nečleny ČMS.

Vážení milovníci hub a houbaření!

Ještě jste nečetli
Časopis českých houbařů -
Mykologický sborník
?

Začtěte se do zajímavostí ze světa hub, které časopis přináší již od roku 1919. Nyní nově v celobarevné podobě!

Časopis si můžete snadno objednat zde na myko.cz.

titulní strana Mykologického sborníku 1/2016

Zapojte se sami do přípravy obsahu časopisu zajímavými příspěvky. Těšíme se na ně! Podělte se s ostatními čtenáři o vlastní zkušenosti, o radost z houbaření, ze svých nálezů a ze studia hub.

Zde může být Vaše inzerce

Máte-li zájem o placenou firemní reklamu na našich stránkách, kontaktujte nebo .