Samostatné zobrazení článku číslo 199

Úvodní stránka

Aktuality - článek číslo 199

Galerina marginata - čepičatka jehličnanová

Radim Dvořák, 6.10.2011

čepičatka jehličnanová, jedovatá
foto: Dalibor Matýsek

čepičatka jehličnanová, jedovatá
foto: Aleš Vít

čepičatka jehličnanová, jedovatá
plodnice zdatně imitující opeňku měnlivou
foto: Martin Kříž

opeňka měnlivá, jedlá
foto: Dalibor Matýsek

opeňka měnlivá, jedlá - pohled na trs svrchu
foto: Martin Kříž

třepenitka maková, jedlá
foto: Martin Kříž

Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) patří mezi houby stopkovýtrusé do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Ve starší literatuře ji najdete také pod jménem čepičatka jehličnatá.

Dříve se v této skupině čepičatek rozlišovalo několik podobných druhů (z relativně nedávné doby např. ještě v krásné několikadílné publikaci Pilze der Schweiz) z evropských druhů např. čepičatka jednobarvá (Galerina unicolor) a čepičatka podzimní (Galerina autumnalis), ale podle současných poznatků jde na základě molekulární analýzy o totožné druhy.

Popis

Čepičatka jehličnanová má klobouk 2 - 5 cm v půrměru, rezavohnědý až okrově hnědý, hygrofánní, při vysychání na středu světlejší než na okraji, což vytváří tmavší mezikruží u okraje klobouku.

Lupeny jsou v mládí světle okrové, v dospělosti rezavě hnědé, s bělavě vločkatým ostřím, ke třeni připojené nebo krátce sbíhavé. Výtrusný prach je rezavě hnědý, což je typické pro druhově bohatý rod čepičatka (Galerina).

Třeň je obvykle 1,5-3x delší než průměr klobouku, vodnatě okrově hnědý, podélně bělavě v pruzích ojíněně žíhaný, při zasychání toto žíhání tmavne. Na třeni je v horní třetině až polovině vatovitý, pomíjivý prsten, který je poprášen rezavými výtrusy, pokud vytrvá až do dospělosti.

Dužnina voní okurkově moučně.

Čepičatka jehličnanová roste hojně, jednotlivě nebo v menších skupinách, méně často v trsech, čítajících obvykle jen jednotky plodnic, nejčastěji na mrtvém dřevě jehličnanů, ale není vzácná (zejména v současném širším pojetí) ani na listnáčích.

Otravy čepičatkami a jedovaté látky

První otravu čepičatkami, určenými jako Galerina autumnalis (což je nyní synonymum pro G. marginata), pozoroval již v roce 1912 americký mykolog Charles Horton Peck. V čepičatce jehličnaté a příbuzných druzích (tehdy rozlišovaných) byl zjištěn vysoký obsah amanitinů (též nazývaných amatoxiny), dle Kubičky cca 40% ve srovnání s koncentrací v muchomůrce zelené, podle novějších studií i zcela srovnatelný, ba dokonce případ od případu i vyšší. Amanitiny ovšem obsahují i některé v mechu nebo na lukách jednotlivě rostoucí druhy, zaměnitelné s lysohlávkami, sbíranými ke "speciálním účelům".

Otravy mají pravý faloidní průběh (viz článek o muchomůrce zelené) s poškozením jater a ledvin. Čepičatka jehličnanová je houba prudce až smrtelně jedovatá a je nutné na ni pamatovat při sběru jakýchkoliv drobnějších trsnatě rostoucích druhů hub na dřevě nebo v detritu.

Záměny za jedlé druhy

Jedlá a chutná opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis, syn. Pholiota mutabilis) roste hojně v početných trsech od května do října na mrtvém dřevě listnáčů, vzácněji i jehličnanů, zejména na vlhkých místech kolem potoků a řek.

Někdy se objeví i přesmyčkový název opěnka, přičemž správný název opeňka pochází z růstu "okolo pně", zatímco příznivci opěnky si vymysleli růst "okolo pařezů jako pěna".

Opeňka měnlivá má klobouk 2 - 6 cm v průměru, hygrofánní, za sucha světle okrový, za vlhka tmavě okrový, při vysychání na středu světlý a na okraji tmavý, často svrchu k nerozeznání podobný čepičatce jehličnanové.

Lupeny jsou v mládí zakryté velem, světle okrové, později okrově hnědé až tmavě hnědé (nikoliv rezavě hnědé) od dozrávajících výtrusů, s hladkým stejnobarevným ostřím, na třeň připojené až krátce sbíhavé. Výtrusný prach má tmavě hnědý, což je patrné na barvě lupenů a na poprášení prstenu dospělých plodnic.

Třeň je nad prstenem hladký, pod ním směrem dolů postupně tmavěji hnědě až černohnědě šupinkatý. Prsten je pevný, sukénkovitý, v dospělosti poprášený tmavě hnědými výtrusy, u starších plodnic však může být i zplihlý nebo neznatelný.

Dužnina má výraznou houbovou vůni.

Jelikož čepičatka jehličnanová neroste pouze na jehličnanech, nemá často zmiňovaná poučka "opeňku sbíráme jen z listnáčů" valný smysl. Jsou zdokumentovány i případy, kdy opeňka měnlivá a čepičatka jehličnanová rostou společně na jednom pařezu nebo padlém kmenu. Před sběrem opeňky ke konzumaci je nezbytné se naučit spolehlivě tyto dva druhy rozeznávat, nejlépe za dohledu odborníka v terénu na vycházce, na přednášce nebo na výstavě.

Jedlá třepenitka maková (Hypholoma capnoides) roste na podzim v trsech a skupinách na mrvém dřevě jehličnanů, zejména smrků. Klobouk má 2 - 6 cm v půměru, žlutý až žlutookrový, v mládí na okraji bělavě šupinkatý a ověšený bílými zbytky vela. Lupeny jsou v mládí bělavé, s dozráváním výtrusů postupně tmavnoucí do typické makově modrošedé barvy. Třeň je bělavý až světe žlutavý, podélně vláknitě žíhaný, v horní části má pomíjivý bílý prsten, z něhož v dospělosti zbývá jen tmavší linka nebo vůbec nic. Dužnina voní slabě houbově.

Křehutky (Psathyrella), jako např. křehutka Candolleova (Psathyrella candolleana), křehutka vodomilná (Psathyrella piluliformis, syn. P. hydrophila) a křehutka čokoládová (Psathyrella spadicea) rostou rovněž v trsech na mrtvém dřevě listnáčů. Jejich plodnice jsou nápadně křehké a lámavé, tenkomasé. Lupeny jsou v mládí bělavé či světle okrové, u dospělých plodnic téměř černé od velmi tmavých výtrusů. Jsou jedlé, ale vhodné spíše do polévek, vzhledem ke křehkosti se při delší úpravě spojené s mícháním připravovaného pokrmu zcela rozpadnou.

Lysohlávky (Psilocybe), sbírané některými svéráznými houbaři za účelem odletu mimo reálný svět, jsou drobné houby, které neznalý sběratel může velmi snadno zaměnit s některou z prudce jedovatých čepičatek.