Aktuality - článek číslo 198
Amanita phalloides - muchomůrka zelená
Radim Dvořák, 30.7.2011
muchomůrka zelená - smrtelně jedovatá
foto: Aleš Vít
muchomůrka zelená - smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel
muchomůrka zelená, bílá forma - smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel
bedla vysoká - jedlá
foto: Radim Dvořák
holubinka trávozelená - jedlá
foto: Jiří Burel
holubinka nazelenalá - jedlá
foto: Radim Dvořák
holubinka bukovka - jedlá
foto: Radim Dvořák
pečárka lesomilná - jedlá
foto: Martin Kříž
čirůvka osiková - jedlost neznámá
foto: Martin Kříž
Doplněno a typograficky upraveno 1.8. v 0:45.
Muchomůrka zelená (Amanita phalloides) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Sporadicky bývá označována též jako muchomůrka hlízovitá.
Popis
Plodnice jsou v mládí podobné vajíčku, jsou celé uzavřené v bílém blanitém obalu (velum universale), po kterém v dospělosti zůstává na spodku třeně výrazná blanitá pochva, zatímco útržky vela na klobouku zůstávají jen vzácně a ve větších kusech. S růstem plodnice je klobouk polokulovitý či vejčitý, později ploše sklenutý, 5-15 (20) cm v průměru. Barva klobouku u typické formy je zelená, často krásně mramorovaně žíhaná, ale může na různých místech vybledat a existuje i čistě bílá forma (Amanita phalloides var. alba), což není u muchomůrek nic neobvyklého. Třeň je bílý, válcovitý až kyjovitý, směrem dolů se rozšiřující, 1-2 cm v průměru a 10-15 (20) cm vysoký, na bázi s výraznou hlízou, která je obalena bílou pochvou, známým to "kalichem smrti". V horní části třeně je bílý blanitý prsten, který může a nemusí být rýhovaný, pod prstenem je třeň bělavý, někdy též zeleně žíhaný. Lupeny jsou bílé, u třeně volné (tj. k třeni nedosahující). Dužnina je bílá, barvu poraněním nemění. Vůně je příjemná, chuť podle výpovědi otrávených vynikající.
Muchomůrka zelená roste od června do října v listnatých a smíšených lesích, nejčastěji však v teplejších doubravách a dubohabřinách, často ve velkých skupinách. Je rozšířená v Evropě, severní Africe a byla zavlečena i do Severní Ameriky. Vzhledem je to krásná, dosti statná houba, která už mnoho nezodpovědných houbařů zlákala ke konzumaci, za což zaplatili zdravím či životem.
Jedovatost
Muchomůrka zelená je jednou z našich nejjedovatějších a nejnebezpečnějších hub. Skupina muchomůrky zelené je celosvětově odpovědná až za 90% veškerých úmrtí po otravách houbami. U nás sem patří ještě muchomůrka jarní (Amanita verna) a muchomůrka jízlivá (Amanita virosa), v Severní Americe pak muchomůrku zelenou nahrazují příbuzné druhy Amanita bisporigera a Amanita ocreata, v Asii pak Amanita exitalis a Amanita subjunquillea. V České Republice se otráví 10 - 20 houbařů ročně, přičemž prognóza přežití je cca 75% (tj. 25% otrávených zemře), často ovšem s těžkými následky v podobě poškození jater. LD50 je odhadována na 50 g čerstvé plodnice.
Muchomůrka zelená obsahuje 2 základní skupiny toxických látek: falotoxiny a amatoxiny. Falotoxiny jsou bicyklické peptidy složené ze 7 aminokyselin. Jsou vysoce toxické pro jaterní buňky, ale nejsou hlavní příčinou otravy, neboť se nevstřebávají stěnou střeva. Nejvýznamnějším z této skupiny toxinů je faloidin. Amatoxiny jsou oligopeptidy složené z 8 aminokyselin. Blokují enzym RNA polymerázu II, což v důsledku zastavuje syntézu proteinů (bílkovin) v buňkách a způsobuje jejich smrt. Nejvýznamnějším zástupcem je α-amanitin, který je hlavním toxinem stojícím za otravami m. zelenou a příbuznými druhy. Zajímavým zjištěním je, že α-amanitin a falacidin houba nevyrábí tradiční cestou sekundárních metabolitů enzymaticky z prekurzoru, ale jsou přímo kódovány geneticky, jejich výroba je tedy shodná jako u proteinů. Evoluční úloha těchto pro člověka prudkých jedů je nejasná.
Průběh faloidních otrav
Otrava muchomůrkou zelenou se projeví až po relativně dlouhé době latence, nejdříve po 6, běžně však až po 8-12 hodinách, někdy až za 24 h, úporným zvracením a průjmy, které trvají 2 dny. V důsledku delší latence nemusí být příznaky otravy ihned spojovány s požitím pokrmu z hub! Za tuto první fázi otravy jsou odpovědné falotoxiny. Následuje období zdánlivého zlepšení stavu pacienta, během něhož amatoxiny (zejména α-amanitin) poškozují jaterní buňky a způsobují nedostatečnost ledvin. Při vyšší dávce či bez léčby otrávený umírá 4. až 7. den v důsledku jaterního selhání.
Diagnostika otravy se provádí kromě anamnézy (vzpomínky pacienta na jídlo z hub) identifikací výtrusů m. zelené z trávícího traktu pacienta. Léčba je možná pouze na jednotce intenzivní metabolické péče a spočívá v odstranění toxických zbytků z trávícího traktu (výtrusy jsou vysoce jedovaté), zajištění přísunu tekutin a minerálů, podání medikamentů na ochranu jater a podporu vylučování toxinů a v eliminaci toxinů z těla pomocí plazmaferézy či dialýzy. U těžkých případů je při selhání jater nutná jejich transplantace.
Záměny za jedlé druhy
Ač je to k nevíře, nejčastěji bývá muchomůrka zelená zaměňována za jedlé bedly, například za bedlu vysokou (Macrolepiota procera). Bedly jsou zbarveny především v odstínech šedé a hnědé, klobouk mají výrazně plstnatě šupinatý. Na dřevnatě tuhém třeni mají plstnatě kožovitý prsten, který je u některých druhů možné po třeni posunovat - není k němu přirostlý. Vůně bedel je specifická, podobná sušenému masu.
Typické zeleně vybarvené plodnice muchomůrky zelené mohou být zaměněny za jedlé zelené holubinky. Jejich období výskytu je s m. zelenou přibližně shodné.
Holubinka trávozelená (Russula aeruginea) je drobnější zelený druh s celistvou pokožkou klobouku, rostoucí zejména pod břízami.
Holubinka nazelenalá (Russula virescens) je statný druh s bělavou, žlutavou až zelenou rozpukanou pokožkou klobouku, rostoucí v listnatých lesích, zejména pod duby a habry.
Holubinka bukovka (Russula heterophylla) je statný druh z bučin se zeleným až olivovým kloboukem a rezavějícími lupeny.
Všechny holubinky mají dužninu podobné struktury jako jablko - z třeně lze nožem vydloubnout kousek, který se netáhne do vlákna, ale zaobleně se vylomí. Platí to i pro ryzce, ryzce ovšem roní při poranění mléko, holubinky nikoliv. Holubinky nemají prsten ani pochvu ani jiné zbytky vela např. na okraji klobouku.
Pouze u holubinek platí, že lze ochutnáním čerstvé plodnice zjistit, zda je jedlá - je-li chuť mírná, jde o jedlý druh, palčivé druhy jsou nejedlé. Ochutnává se obvykle kousek od okraje klobouku s pokožkou, dužninou a kouskem lupenů. Některé jedlé druhy mají ovšem hlavně v lupenech také mírně ostrou chuť, např. zmiňovaná holubinka trávozelená. Tato metoda má ovšem svá rizika, po ochutnání prvního silně palčivého druhu výrazně klesá rozpoznávací schopnost chuťových buněk a často i ochota postiženého houbaře dále ochutnávat. Přece jen je lepší metodou naučit se postupně znát několik chutných a snadno poznatelných druhů.
Dalšími zaměnitelnými druhy jsou čirůvka zelánka (Tricholoma equestre), žlutozelený druh rostoucí pod borovicemi, a nově rozlišovaná "osiková zelánka" - čirůvka osiková (Tricholoma frondosae), zlatožlutý druh rostoucí pod osikami. Oba druhy nebývají praktickými houbaři rozlišovány a jsou sbírány jako zelánky. Klobouk, lupeny i třeň jsou žlutozelené (č. zelánka) či zlatožluté (č. osiková), rovněž dužnina je žlutá a voní silně moučně. Prsten ani pochva nejsou přítomny. Oba druhy čirůvek se vyskytují na podzim.
V poslední době byly ovšem z Francie, Polska a Německa popsány otravy čirůvkou zelánkou, dokonce smrtelné, do vyjasnění situace (je možná např. autoimunitní reakce či interakce s léčivy) musíme tedy i zelánku považovat za podezřelou z jedovatosti. Jedlost čirůvky osikové není rovněž ověřena, neboť nebyla dříve rozlišována od zelánky.
Vybledlé plodnice a bílá forma muchomůrky zelené bývají zaměňovány za pečárky, též nazývané žampiony - tento název používáme pro pěstované druhy. Pečárky mají tmavé výtrusy, od dozrávajících výtrusů jejich lupeny již v časném mládí získávají narůžovělý či šedorůžový odstín, později se vybarvují sytěji a v dospělosti jsou čokoládově hnědé až téměř černé. Zbarvení lupenů je základním rozlišovacím znakem, muchomůrka zelená, jarní i jízlivá mají lupeny i v dospělosti bílé. Pečárky mají na třeni prsten. Některé druhy mají třeň dole hlízovitě ztluštělý (např. pečárka lesomilná - Agaricus sylvicola a pečárka hlíznatá - Agaricus essetei), několik druhů má i na spodu třeně pochvu (např. pečárka pochvatá - Agaricus bitorquis). Jedlé druhy pečárek mají příjemnou vůni, některé anýzovou, některé hořkomandlovou. Dužnina pečárek poraněním u většiny druhů více či méně oxiduje do žluté (p. ovčí, p. lesomilná, p. hlíznatá, p. velkovýtrusá) nebo červené barvy (p. lesní, p. pochvatá). Přestože jsou to výborné jedlé houby, nepouštějte se do sběru pečárek, dokud nebudete spolehlivě znát rozdíly od okruhu muchomůrky zelené a také dokud bezpečně nepoznáte skupinu pečárky zápašné.
Při sběru všech hub je třeba dbát na zachování veškerých určovacích znaků až do spolehlivého určení. Pokud například uříznete houbu v polovině třeně, přicházíte o velmi důležité znaky na jeho spodku jako je hlíza a pochva, které mohou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Rovněž u plodnic zanořených v substrátu, např. hlubokém listí, je potřeba vypreparovat celou houbu, jinak je určení, zejména laikem, mnohem problematičtější a náchylné k draze zaplacenému omylu.
Literatura
Čtenářům neovládajícím angličtinu se omlouváme, ale některé prameny nejsou bohužel v českém jazyce k dispozici.
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
- J. Šperl, J. Petrášek - Standardní doporučený postup diagnostiky a léčby intoxikace houbou "Amanita phalloides"
- S. Mihulka - Jak si muchomůrky vyrábějí jed
- Chodorowski Z., Waldman W., Sein Anand J. - Acute poisoning with Tricholoma equestre.
- Horn U., Prasa D., Roth C., Hentschel H. - Acute poisoning with Tricholoma equestre as consequence of simvastatin-mushroom interaction
- F. Kotlaba - Čirůvka osiková – Tricholoma frondosae, dvojník čirůvky zelánky (Mykologické listy 106)
- Wikipedia
