Samostatné zobrazení článku číslo 201

Úvodní stránka

Aktuality - článek číslo 201

Cortinarius orellanus - pavučinec plyšový

Radim Dvořák, 10.8.2011

pavučinec plyšový, smrtelně jedovatý
foto: Aleš Vít

pavučinec červenošupinný, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec skořicový, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec krvavý, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec polokrvavý, jedovatý
foto: Martin Kříž

sluka svraskalá, jedlá
foto: Dalibor Marounek

liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák

Pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). V literatuře je znám rovněž pod jménem kožnatka plyšová (Dermocybe orellana). Přestože nezpůsobí mnoho otrav, je to naše nejjedovatější houba.

Klobouk je 3-10 cm široký, v mládí polokulovitý s podvinutým okrajem, v dospělosti rozložený, často se zvlněným okrajem a se zaobleným hrbolkem uprostřed, rezavě až skořicově hnědý, vláknitý, plstnatý až šupinkatý, neslizký a nehygrofánní. Lupeny jsou v mládí žlutavé, později oranžově hnědé a v dospělosti skořicově hnědé, relativně silné a řídké, vysoké, na třeň zoubkem sbíhavé. V mládí jsou zakryté pavučinovým závojem, který v dospělosti zanechává stopy na okraji klobouku, a především na třeni, kde vytváří pomíjivý hnědý pavučinovitý prsten či kroužek. Třeň je válcovitý, plný, podélně vláknitý, žlutavý, poraněním či stářím zvolna hnědnoucí. Dužnina je žlutavá, voní slabě zemitě či po ředkvi. Roste nepříliš hojně ve skupinách v létě a na podzim v teplých lesích pod listnáči (buky, duby, lískami), méně často pod jehličnany (smrky, borovicemi).

Otravy jedovatými pavučinci

Pavučinec plyšový je smrtelně jedovatý. Jeho zákeřnost spočívá ve velmi dlouhé době latence, která je 2 dny až 3 týdny, nejdelší u všech otrav houbami. Při požití většího množství hub uvádí Kubička průjmy a zvracení, po požití menšího množství se však tyto varující příznaky projevit nemusí a později nastoupí poruchy močení a další příznaky nedostatečnosti ledvin - neprve časté, později snížené až chybějící močení a bolesti v oblasti ledvin. Po mnoha dnech již postižené nenapadne spojovat zdravotní problémy s požitím hub, což ztěžuje diagnostiku a léčbu. Léčba je možná pouze na specializovaných nemocničních pracovištích a spočívá v náhradě funkce ledvin dialýzou a podávání podpůrných medikamentů. Protijed není znám. První pomoc vzhledem k dlouhé latenci prakticky neexistuje, výplach žaludku a střev nemá valný smysl. Otrava může končit smrtí nebo nutností transplantace ledviny.

Hlavní účinnou látkou je pyridinový alkaloid orellanin. V čistém stavu vytváří bezbarvé modře fluoreskující krystaly. Kubička uvádí odhad LD50 30 g čerstvé houby, pro srovnání u muchomůrky zelené udává 50 g. Je třeba si ovšem uvědomit, že koncentrace jedů je v čerstvých přírodninách značně proměnlivá.

Poprvé se na jedovatost pavučince plyšového přišlo v 50. letech v Polsku, kde se v Poznaňském vojvodství otrávilo přes 100 lidí. Hygienik Stanislaw Grzymala vypátral a s pomocí mykologů identifikoval původce otrav jako pavučinec plyšový. Ve starších atlasech býval pavučinec plyšový a příbuzné druhy běžně označován jako jedlý či nejedlý, o jeho jedovatosti se nevědělo.

V našich zemích je otrava p. plyšovým vzácná, zčásti asi díky jeho vzácnosti, zčásti (doufejme) úrovní znalostí našich houbařů, je ovšem možná také chybná diagnostika vinou dlouhé doby latence. První otrava u nás byla pozorována v roce 1977, kdy po snědení polévky s p. plyšovým zemřelo dvouleté dítě a otec byl po velkém úsilí lékařů zachráněn.

Zhruba stejně jedovatý je velmi podobný pavučinec nádherný, též nazývaný naplyšovělý či červenooranžový (Cortinarius rubellus, syn. C. orellanoides, C. speciosissimus), který roste v horských či severských jehličnatých lesích a je zbarven živěji do oranžova.

Na základě přítomnosti fluoreskujících látek jsou z jedovatosti podezřelé i další druhy, i když u nich orellanin nebyl prokázán, například

pavučinec červenošupinný (Cortinarius bolaris)
pavučinec skořicový (Cortinarius cinnamomeus)
pavučinec krvavý (Cortinarius sanguineus)
pavučinec polokrvavý (Cortinarius semisanguineus).

Obecně lze říci, že z pavučinců a příbuzných hub se dá k jídlu doporučit jen sluka svraskalá (Cortinarius caperatus, syn. Rozites caperata), která je poznatelná podle dobře vyvinutého dvojitého prstenu.

U řady druhů pavučinců je podezření na jedovatost nebo není jedlost známá. Vzhledem k obtížnosti tohoto rodu, který jen v našich zemích čítá cca 300 druhů, doporučujeme vyhnout se konzumaci jakýchkoliv pavučinců.

Záměny za jedlé druhy

Záměna pavučince plyšového za jakoukoliv jedlou houbu vyžaduje zřídka vídanou kombinaci lehkomyslnosti, neznalosti až bohorovnosti. Tato houba se nepodobá při troše pozornosti ani vzdáleně jakémukoliv jedlému druhu.

V literatuře jsou uváděny záměny za lišky, což je vskutku podivuhodné, ale je-li možné zaměnit muchomůrku zelenou za bedlu vysokou, je asi možné všechno... Na druhou stranu, z evolučního i ochranářského hlediska je nejspíše vhodné eliminovat lehkomyslné konzumenty neznámých hub, navíc, nebude-li usmrcen jiný člověk než sám sběratel, může in memoriam kandidovat na známou Darwinovu cenu.

Lišky přicházející v úvahu pro záměnu mají klobouk hladký (liška obecná - Cantharellus cibarius) či lehce ojíněný (liška bledá - Cantharellus pallidus), nikoliv plyšově sametový a vláknitý jako pavučinec plyšový. Zespodu klobouku mají liška obecná i bledá žlutě zbarvené nízké (od klobouku k ostří), řídké (daleko od sebe) a silné (tlusté) lišty, nikoliv vysoké, úzké a relativně husté lupeny. Mladé lišky nemají lišty zakryté pavučinkou a v dospělosti nemají na třeni prsten ani pavučinový kroužek.

Liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis), rostoucí na podzim v jehličnatých lesích, je svrchu šedá, plodnice je tenkomasá a kornoutovitě dutá, na spodu klobouku má nízké lišty.

Liška žlutavá (Cantharellus lutescens) je vzácnější druh podhorských a horských jehličnatých lesů. Je podobná lišce nálevkovité, ale má živěji žlutohnědě až oranžovohnědě zbarvený klobouk, a především žlutooranžový třeň a lišty, které jsou velmi nízké až chybějící.