Aktuality - článek číslo 301
Agaricus xanthoderma - pečárka zápašná
Radim Dvořák, 1.6.2011
pečárka zápašná, jedovatá
foto: Jiří Burel
pečárka zápašná, jedovatá
vlevo oxidace dužniny krátce po rozkrojení, vpravo tatáž plodnice po 30 minutách
foto: Radim Dvořák
pečárka ovčí, jedlá
foto: Jiří Burel
Pečárka zápašná (Agaricus xanthoderma) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Je rovněž známá pod jménem žampion zápašný, v současné době je ale pro rod Agaricus v literatuře používán český název pečárka. Latinsky je často psána ve formě Agaricus xanthodermus, ale správnější je forma xanthoderma, neboť derma (kůže, pokožka) je podstatné jméno, a neshoduje se tudíž v koncovce s rodem slova Agaricus, jak by tomu bylo u přídavného jména.
Sběratelé divoce rostoucích pečárek ke kulinárním účelům si musí dát pozor nejen na smrtelně jedovatou muchomůrku zelenou, její bílé variety a příbuzné druhy (muchomůrku jarní a muchomůrku jízlivou), ale i na tento místy velmi hojný druh jedovaté pečárky. Pečárka zápašná je nejhojnějším představitelem "zápašné" sekce Xanthodermatei, nehojně až vzácně lze nalézt i další příbuzné a rovněž jedovaté druhy.
Pečárka zápašná je statný druh, rostoucí často v početných skupinách či čarodějných kruzích. Klobouk je v mládí uzavřený, zaobleně válcovitý nebo uťatě kuželovitý, později zalomeně polokulovitý a v dospělosti až téměř ploše rozložený, bílý, 10 až 20 cm v průměru. Typické je zalomení klobouku cca v 1/3 od středu, křivka není čistě polokulovitá. U var. lepiotoides je klobouk šupinatě rozpukaný. Třeň je válcovitý, na bázi někdy mírně ztluštělý, ale bez hlízy, bílý, v horní třetině nese výrazný bílý prsten. Lupeny jsou v mládí bělavé, pak šedorůžové, růžovohnědé, až nakonec tmavě čokoládově hnědé. Dužnina poraněním rychle sytě chromově žloutne, což je patrné nejlépe na bázi (spodku) třeně. Žlutá barva se po 10 - 20 minutách mění na fialovohnědou, pak na hnědou a za delší čas zcela vybledne do původní barvy. Pach je nepříjemný, po dezinfekci, fenolový (karbolový). Nepříjemný pach se vařením stupňuje. Roste od června do listopadu v listnatých a smíšených lesích, parcích, zahradách i na trávnících v městské zástavbě.
Příbuzné druhy
- pečárka perličková (Agaricus praeclaresquamosus)
- pečárka koroptví (Agaricus phaeolepidotus)
- pečárka Pilátova (Agaricus pilatianus)
vykazují stejnou chromově žlutou oxidační reakci dužniny, spolu s následným hnědnutím až odbarvením, a také nepříjemně páchnou po fenolu. Jsou rovněž jedovaté.
Otravy pečárkou zápašnou
Za 1-3 hodiny po požití se objeví nevolnost a úporné zvracení, průjmy jsou spíše výjimečné. Žaludeční křeče mohou způsobit život ohrožující perforaci žaludečního vředu. V literatuře se udává, že z vápencového podloží (např. Český kras) potíže nezpůsobuje. V žádném případě však nelze pečárku zápašnou doporučit ke sběru. Toxiny nejsou známé.
Záměny za jedlé druhy
Pečárka zápašná bývá zaměňována za jedlé žloutnoucí pečárky, jako jsou např. pečárka ovčí (Agaricus arvensis), pečárka hajní či lesomilná (Agaricus silvicola), pečárka hlíznatá či uťatohlíznatá (Agaricus essettei). Všechny jedlé žloutnoucí pečárky voní příjemně po anýzu nebo hořkých mandlích, žloutnou pomaleji a ne tak sytě chromově, navíc žlutá barva na poraněných místech vytrvá i po delší době, neodbarvuje se do hněda či do ztracena. Při pozornějším pohledu mají jedlé pečárky klobouk při rozvíjení zaoblený, bez ostrého zalomení typického pro pečárku zápašnou, což se lze při troše cviku naučit a ušetřit si tím zbytečné shýbání a trhání tohoto nepoužitelného druhu.
Literatura
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
