Aktuality - článek číslo 357
Amanita virosa - muchomůrka jízlivá
Radim Dvořák, 14.8.2011
muchomůrka jízlivá - Amanita virosa
smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel
muchomůrka jarní klamná - Amanita verna var. decipiens
smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel
muchomůrka pošvatá - Amanita vaginata
jedlá
foto: Radim Dvořák
Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales).
Popis
Popis je jen krátký, neboť většina znaků muchomůrky jízlivé je shodná s muchomůrkou zelenou - lupeny bílé i v dospělosti, třeň s prstenem a výraznou hlízou s pochvou na bázi. Klobouk je bílý. Třeň je na rozdíl od bílé formy muchomůrky zelené pod prstenem bíle vločkatě šupinatý. Dužnina je bílá, na řezu barvu nemění. Roste roztroušeně v jehličnatých a smíšených lesích, hojnější je ve vyšších polohách.
Jedovatost a otravy
Muchomůrka jízlivá je smrtelně jedovatá, stejně nebezpečná jako muchomůrka zelená. Obsahuje rovněž falotoxiny a amatoxiny, navíc ještě virotoxiny (nejvýznamnější je virosin), jež také poškozují jaterní buňky. Průběh otrav i léčba jsou shodné s muchomůrkou zelenou.
Záměny
Podobná muchomůrka jarní (Amanita verna) je rovněž čistě bílá, je však drobnější a třeň má hladký. Roste v teplých listnatých lesích a je také smrtelně jedovatá.
Z jedlých druhů je možná záměna za jedlé pečárky (Agaricus), které sice mají lupeny v mládí bělavé, ale později růžové či šedorůžové a v dospělosti čokoládově hnědé až téměř černé. Dužnina většiny druhů pečárek při rozkrojení mění barvu - některé žloutnou, jiné červenají. Podrobněji jsou pečárky zmíněny v článcích o muchomůrce zelené a pečárce zápašné.
Mladé, ještě uzavřené plodnice muchomůrky jízlivé, podobné vajíčku, je možné při velké nepozornosti zaměnit za pýchavky (Lycoperdon) a příbuzné rody (vatovec - Langermannia, prášivka - Bovista, plešivka - Calvatia, popelnička - Vascellum). Pýchavky jsou jedlé za mlada, dokud jsou je vnitřek plodnice (teřich) bílý. Při rozkrojení pýchavky není patrná žádná vnitřní struktura, u některých rodů je možné odlišit komůrkatou spodní sterilní část (kolumelu) a plnou horní výtrusorodou část (glebu), které mohou být oddělené blankou (diafragmou). Při rozkrojení mladé muchomůrky je zřetelně vidět třeň, lupeny a klobouk.
Velký pozor na skupinu muchomůrky zelené je třeba dávat při sběru pošvatek (katmanek) - muchomůrek z podrodu Amanitopsis. Pošvatky nemají na třeni prsten, ale mají výraznou pochvu. Jsou zbarvené od bílé až šedé (muchomůrka pošvatá, též pošvatka obecná - Amanita vaginata) přes hnědou (muchomůrka stroupkatá - Amanita ceciliae), hnědožlutou (muchomůrka hnědožlutá - Amanita battarae, muchomůrka šedoblanitá - Amanita submembranacea) po oražovou (muchomůrka šafránová - Amanita crocea, muchomůrka plavá - Amanita fulva). Klobouk pošvatek je tenkomasý, na okraji rýhovaný. Pošvatky jsou za syrova jedovaté, ale po min. 20 minut trvající tepelné úpravě jedlé.
Literatura a odkazy
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
