Samostatné zobrazení článku číslo 430

  Armillaria sp. - václavky

  Radim Dvořák, 5.10.2011

václavka smrková, po tepelné úpravě jedlá
foto: Jan Borovička

václavka hlíznatá, po tepelné úpravě jedlá
foto: Dalibor Marounek

václavka obecná, po tepelné úpravě jedlá
foto: Martin Kříž

václavka cibulkotřenná, po tepelné úpravě jedlá
foto: Martin Kříž

václavka bažinná, chráněný druh
dokladováno v herbáři BRNM
foto: Martin Kříž

Rod václavka (Armillaria) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Zahrnuje u nás několik velmi podobných druhů, které lze makroskopicky mezi sebou rozlišit jen obtížně. Výzkum této skupiny pokračuje i v současné době.

Václavky nalezneme obvykle ve větších či menších trsech a skupinách či méně často i samostatně. Rostou saproparaziticky na širokém spektru jehličnatých i listnatých stromů a keřů. Po odumření hostitele václavky pokračují v růstu na mrtvém dřevě. Z lesnického hlediska jsou václavky nebezpečnými škůdci. Nejhůře postižené bývají smrkové monokultury, oslabené jinými vlivy.

Václavky najdeme ojediněle od června do prosince, ale hlavní období masového růstu je s příchodem chladnějšího podzimního počasí kolem sv. Václava (28.9.), od čehož mají své jméno. Když rostou, nechodí se do lesa je hledat, ale sbírat po koších.

Makroskopicky lze mezi václavkami rozlišit 3 skupiny - bezprstenné druhy, druhy s bílým velem a druhy se žlutým velem. Všechny druhy mají klobouk zbarvený v různých odstínech hnědé, žlutohnědé až medově hnědé s více či méně trvalými šupinkami, lupeny i třeň jsou podobně zbarvené ve světlejších odstínech. Výtrusný prach je bílý a dospělé plodnice jím jsou často poprášené od svých sousedek, což může neznalý houbař považovat za plíseň.

Václavka bezprstenná (Armillaria socialis, syn. A. tabescens) je vzácný druh bez prstenu, rostoucí trsnatě v lužních a xerotermních dubových lesích. Je zařazena v Červeném seznamu v kategorii ohrožený druh (EN) a zasluhuje tedy místo konzumace ochranu.

Václavka bažinná (Armillaria ectypa) je velmi vzácný druh bez prstenu, rostoucí jednotlivě na podmáčených loukách a rašeliništích. V Červeném seznamu je v kategorii kriticky ohrožený druh (CR), navíc je chráněným druhem dle Vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Sběr ke konzumaci je tedy zakázán.

Václavka smrková (Armillaria solidipes, syn. A. ostoyae) je náš nejhojnější druh, způsobující velké škody v kulturních smrčinách. Klobouk je na hnědém podkladě koncentricky tmavě hnědě až černě šupinatý, prsten je masitě vatovitý, bílý. Zajímavostí je, že tato václavka patří mezi nejstarší a největší živé organizmy. Geneticky identické mycelium tohoto druhu pokrývá v americkém Oregonu plochu 8,9 km² a stáří je odhadováno na 2400 let.

Václavka severská (Armillaria borealis) je méně častý druh se světle hnědým žlutohnědě šupinkatým kloboukem a dosti pomíjivým žlutavým až okrovým prstenem. Roste na listnáčích i jehličnanech.

Václavka obecná (Armillaria mellea) je druh s medově hnědě zbarveným kloboukem se žlutohnědými šupinami, na třeni má žlutý prsten. Roste hojně v trsech na listnáčích včetně ovocných stromů v teplejších oblastech.

Václavka hlíznatá (Armillaria gallica, syn. A. bulbosa) a václavka cibulkotřenná (Armillaria cepistipes) jsou obtížně rozeznatelné druhy. Václavka hlíznatá roste na listnáčích, klobouk je pomíjivě vločkatě šupinatý, třeň je vždy kyjovitě až hlízovitě ztluštělý, s řídkými zbytky vela a žlutým, nepravidelně se trhajícím prstenem. Existuje i hnědošedá forma bez žlutého pigmentu. Václavka cibulkotřenná je známá z listnáčů i jehličnanů, šupiny na klobouku jsou stálé, třeň je často kyjovitě až téměř hlízovitě ztluštělý, pokrytý zbytky vela, se žlutým, hvězdicovitě se trhajícím prstenem.

Všechny druhy václavek jsou po dobré teplené úpravě jedlé a jsou tradičně v našich zemích sbírány a konzumovány bez rozlišování jednotlivých druhů. Oblíbené jsou zejména na nakládání do octa, na což se hodí hlavně mladé plodnice, výborný je také například guláš z václavek. Dalibor Marounek je používá do houbového aspiku.

Václavka obecná je zařazena v seznamu druhů, které je povoleno vyhláškou prodávat na trzích nebo pro potravinářské zpracování. Prodej je omezen na klobouky bez třeňů, které jsou tužší. Pro účely vyhlášky lze všechny druhy václavek s prstenem považovat za václavku obecnou.

Zažívací obtíže po václavkách

Před konzumací je nutné václavky nejméně 20 minut tepelně upravit při teplotě varu vody nebo vyšší. Syrové nebo nedostatečně povařené způsobují zažívací potíže. Účinné látky nejsou známy, navíc se jejich obsah v různých druzích pravděpodobně liší.

Kubička zmiňuje Herinkovu studii 19 případů otrav (1973), přičemž v některých případech byly obtíže pozorovány i po dobré tepelné úpravě. Je tedy možné, že zde hraje roli i alergie. V případě vysledování potíží po libovolném druhu houby, který je jinak považovaný za jedlý, se samozřejmě konzumaci tohoto druhu vyhněte. Budeme rádi, když nás o takových případech a zkušenostech .

Literatura a odkazy

• Antonín V. et al. - Morphological and molecular characterization of the Armillaria cepistipes – A. gallica complex in the Czech Republic and Slovakia
• Antonín V. (2006): Armillaria. - In: Holec J. & Beran M. [eds.], Červený seznam hub (makromycetů) České republiky, Příroda, Praha, 24.
• Vyhláška 395/1992 Sb. ministerstva životního prostředí České republiky ze dne 11. června 1992, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
• Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
• Wikipedia

Změny a doplnění článku

5. 10. 2011 doplněny fotografie václavky obecné, v. bažinné a v. cibulkotřenné, doplněn text u václavky bažinné o zákonnou ochranu a u fotografie o existenci dokladu nálezu, do seznamu literatury přidána Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb.

  Odkaz na článek pro citaci