Samostatné zobrazení článku číslo 802

Úvodní stránka

Aktuality - článek číslo 802

Zajímavosti ze světa hub - vodní houby

Radim Dvořák, 28.11.2012

křehutka orobincová - Psathyrella typhae
foto: Jiří Burel

Co je to houba?

Většina houbařů si pod pojmem "houba" představí například hřib, lišku, bedlu, zkrátka houby s plodnicemi, rozlišenými na klobouk a třeň a mající na spodní straně klobouku rourky (lidově trubičky, trubky, díry...) nebo lupeny (lidově čárky, chladiče...). Pokročilejší houbaři vědí, že útvar, který běžně nazýváme "houbou" je ve skutečnosti plodnice, tedy rozmnožovací orgán houbového organizmu, jehož trvalejší, větší, ale méně nápadná část - podhoubí (mycelium) - je ukryta pod povrchem půdy nebo substrátu. Vztah plodnice k houbě je přitom stejný jako vztah jablka k jabloni.

Co vše patří mezi houby?

Mnozí z vás vědí, že houby nejsou ani rostliny ani živočichové, ale tvoří samostatnou říši organizmů. Tato říše, latinsky označovaná Fungi, zahrnuje nejen houby tvořící makroskopické plodnice, ale mnohem širší spektrum organizmů. Mikroskopické, plodnice netvořící organizmy pak tvoří převážnou většinu všech hub.

Názory na to, co vše patří mezi houby, se v průběhu let s postupujícím výzkumem měnily. Největší změny proběhly v posledních desetiletích spolu s rozvojem moderních taxonomických metod, především molekulárních, tady analýzy DNA.

Dříve tak byly mezi houby řazeny hlenky ("Myxomycota"), které jsou polyfyletické a do říše hub se již ani jedna jejich větev neřadí. Patřily sem také řasovky či plísně vaječné (Oomycota), které dnes patří do částečně umělé říše Chromalveolata.

Mezi pravé houby patří chytridie (Chytridiomycota), saprofyté nebo parazité žijící především ve vodním prostředí, dále Glomeromycota, tvořící arbuskulární mykorhizy odhadem s 80% cévnatých rostlin a jen zřídka tvořící makroskopické útvary označitelné jako plodnice (ukázka zde), a nakonec nejpopulárnější houby vřeckovýtrusé - askomycety (Ascomycota) a houby stopkovýtrusé - bazidiomycety (Basidiomycota). Mezi houby vřeckovýtrusé patří ovšem kromě hub tvořících plodnice (např. smrže - Morchella, ucháče - Gyromitra, řasnatky - Peziza) také tzv. pravé kvasinky (Saccharomycotina), bez nichž bychom neznali pivo ani víno, a palcatky či kadeřavky (Tahprinomycotina), kam patří mnozí parazité rostlin a tzv. nepravé kvasinky. Do hub stopkovýtrusých pak řadíme kromě hub tvořících plodnice nejrůznějších tvarů také hospodářsky významné parazity rostlin - rzi (Pucciniomycotina) a sněti (Ustilaginomycotina). Některé vřeckovýtrusé a stopkovýtrusé houby žijí v symbióze se zelenými řasami nebo se sinicemi a tvoří s nimi komplexní organizmus - lišejník.

Kde všude najdeme houby?

Pojďme se nyní zaměřit na houby s makroskopickými plodnicemi, takzvané makromycety, což jsou téměř bez výjimky vlastní houby vřeckovýtrusé (Pezizomycotina) a houby stopkovýtrusé ze skupiny Agaricomycotina. Při otázce, kde budeme tyto houby (a dále již bude slovo houby používáno v tomto úzkém smyslu) hledat, napadne většinu lidí ihned intuitivní odpověď - v lese. Tato odpověď je v zásadě správná, les je totiž protkán sítí podhoubí a bez hub by nemohl existovat, ale zdaleka nevystihuje všechny biotopy. Houby rostou také na loukách, stepích, pouštích, na organickém materiálu, ve městech, dokonce v lidských obydlích, zkrátka všude kolem nás.

Opravdu všude? Napadlo by někoho hledat houby přímo ve vodě? Z našich krajů známe několik vřeckovýtrusých hub, rostoucích přímo ve vodě, například míhavky (Vibrissea) a vodničky (Cudoniella), rostoucí na dřevě v čistých potůčcích. Tyto houby mohou být někdy úplně ponořené pod vodou, většinou ale rostou poloponořeně na rozhraní vody a vzduchu. Na našich stránkách jsou vyobrazené v článcích 594, 637 a 646.

A co vodní houby stopkovýtrusé? Pokud marně pátráte v paměti, není to vaše chyba. Z našich končin skutečně vodní druhy bazidiomycetů neznáme. Těsně nad vodní hladinou roste například křehutka orobincová (Psathyrella typhae), ale skutečně vodním druhem není. A jak je tomu jinde ve světě?

Vodní druhy stopkovýtrusých hub

Na podzim roku 1974 pátrali studenti z americké University of Washington v Seattlu na bažinatém okraji městského sladkovodního jezera Lake Union po mikroskopických houbách. Kultivací drobných původně ponořených klacíků pod destilovanou vodou opakovaně vypěstovali neznámý drobný gasteromycet. Popsali jej jako nový druh Limnoperdon incarnatum v roce 1976. Jeho plodnice jsou necelý milimetr velké na vodní hladině plovoucí bělavé kuličky, spojené se substrátem myceliovými vlákny. V době zralosti obsahují červené výtrusy. Zajímavé je, že tento druh byl již kromě původní lokality nalezen i v Jižní Americe, Japonsku, Jižní Africe a také v Evropě v Rakousku (viz mapka a Wikipedia).

Jsou rovněž známé druhy bazidiomycetů, rostoucí na dřevě v mořské vodě. V roce 1959 byl z ponořeného dřeva na pobřeží Floridy popsán druh Nia vibrissa, tvořící několik milimetrů velké hnědavé bochánky. Později byl nalezen na dalších místech na mangrovovém nebo naplaveném dřevě a dokonce vyrostl i na dřevě z vyzvednutého vraku anglické válečné lodi Mary Rose ze 16. století. V roce 1965 byl popsán druh Halocyphina villosa, tvořící bělavé kuličky o velikosti čtvrt až půl milimetru. V současné době jsou již známy desítky druhů mořských bazidiomycetů.

Všechny výše zmíněné vodní stopkovýtrusé houby by byly dříve řazeny do dnes již taxonomicky překonané umělé skupiny břichatek (Gasteromycetes). Tato skupina se vyznačuje tzv. statismosporami - výtrusy, které nejsou aktivně vymršťovány do okolního prostředí. V rozšiřování jim napomáhá vítr, voda nebo živočichové. I tvar plodnice bývá často uzavřený a výtrusy se v době zralosti dostávají ven speciálním otvorem (např. pýchavky - Lycopredon, hvězdovky - Geastrum, palečky - Tulostoma) nebo rozpadem celé plodnice nebo její podstatné části (např. vatovec - Langermannia, plešivky - Calvatia), případně může být plodnice podzemní (např. kořenovce - Rhizopogon, černoušky - Melanogaster). Plodnice může mít také specializovaný tvar a výtrusy v atraktivním balení pro hmyz ve formě páchnoucího slizu, jako je tomu u řádu hadovkotvarých (Phallales).

Naproti tomu u kloboukatých hub, chorošů apod. jsou výtrusy aktivně vystřelovány do okolí, jde tedy o balistospory. Existuje ale klasická kloboukatá houba, rostoucí pod vodou? Kupodivu ano a byla objevena teprve nedávno. V řece Rogue River v jižním Oregonu (USA) byl objeven nový druh křehutky, popsaný v roce 2010 a nazvaný příhodně Psathyrella aquatica, tedy křehutka vodní. Tato houbička má vzhled běžné křehutky, ale roste v poměrně prudce tekoucí vodě z ponořeného dřeva a organických naplavenin. Aby se v proudu nezlomila, má značně tuhý vláknitý třeň. Doposud neztratila schopnost produkovat balistospory, jde tedy o vývojově mladou adaptaci. Na její fotografie se můžete podívat zde, zde a na youtube můžete shlédnout krátký film, ukazující tuto křehutku v přirozeném prostředí.