Astraeus hygrometricus (Pers.) Morgan 1889
hvězdák vlhkoměrný
Systematika
|
Fungi Basidiomycota Agaricomycetes Boletales Diplocystaceae Astraeus |
Popis
Plodnice jsou tvarem podobné hvězdovkám, přestože blízká příbuznost mezi nimi není. Nejprve jsou kulovité a podobně jako hvězdovky se nejdříve vyvíjejí pod povrchem půdy. Po vynoření nad povrch půdy vnější okrovka rozpukává na 6–10 (15) zašpičatělých cípů a odhaluje přisedlý kulovitý nebo shora zploštělý teřich o průměru 10–30 mm s drsným až plstnatým povrchem a nepravidelným ústím na vrcholu pro uvolňování výtrusů. Cípy jsou hygroskopické, za sucha se svinují (adaptace na suchá stanoviště), po zvhčení se však během několika minut opět rozvinou. Na povrchu bývají pokryty hnědými ploškami oddělenými světlejšími rýhami. Velikost rozvinuté plodnice je 50–90 mm.
Výtrusný prach je hnědý.
Výtrusy jsou kulovité, široké 8–11 µm, bradavčité.
Výskyt
Roste ve světlých suchých lesích nebo na skalnatých stráních převážně na písčitých půdách. Mykorhizu tvoří například s borovicemi nebo duby. Vyrůstá celoročně, nejvíce na podzim, většinou však nacházíme jen suché starší plodnice, které jsou značně trvanlivé. Na vhodných stanovištích je místy hojný.
Možná záměna
Některé hvězdovky mají také hygroskopické cípy, například hvězdovka kvítková (Geastrum floriforme) nebo hvězdovka Pouzarova (Geastrum floriforme), mají však menší výtrusy.
Kuchyňské využití
Nejedlá houba.
 |
 |
 |
 |
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal
Poznámky k systematice
Hvězdák vláhojevný pravděpodobně přestavuje komplex více druhů, přestože Holec a kol. (2012) ještě uvádí, že pro rod Astraeus známe v Evropě jediný druh. Pro potřeby tohoto atlasu vystačíme se širším pojetím druhu (sensu lato).
Česky také hvězdák vláhojevný.
Literatura
 |
Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha |
|
Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha |
|
Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha |
