Aktuality - článek číslo 345
Paxillus involutus - čechratka podvinutá
Radim Dvořák, 31.8.2011
čechratka podvinutá, jedovatá
foto: Martin Kříž
čechratka podvinutá, jedovatá
foto: Aleš Vít
čechratka černohuňatá, nejedlá
foto: Martin Kříž
čechratka olšová, nejedlá
foto: Martin Kříž
Čechratka podvinutá (Paxillus involutus) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu hřibotvarých (Boletales).
Popis
Klobouk je hnědý, v mládí a zejména na okraji plstnatý, v dospělosti lysý, někdy s tmavšími dolíčky, na okraji dlouho výrazně podvinutý a v dospělosti rýhovaný, 5 - 20 cm v průměru. Třeň je světle žlutohnědý, válcovitý až mírně kyjovitý, v dospělosti obvykle kratší než průměr klobouku, 5 - 10 cm vysoký a 1 - 3 cm v průměru. Lupeny jsou sbíhavé, v mládí světle žlutavé, později žlutohnědé až nakonec rezavohnědé, pospojované nízkými žilkami. Dužnina je žlutohnědá, poraněním hnědočervenající a později hnědnoucí, vůně je příjemně houbová se stopou koření, chuť nakyslá.
Čechratka podvinutá roste velmi hojně v lesích všeho druhu, v parcích a zahradách pod stromy, často pod břízou.
Otravy čechratkou podvinutou
Čechratka podvinutá bývala kdysi považována za jedlou houbu, podle Kubičky byla u nás za druhé světové války konzumována jako "gulášová houba". Když ale v roce 1944 17 dní po jejím požití zemřel na selhání ledvin německý mykolog Julius Schäfer a později se objevila další prokázaná úmrtí, začalo se o její jedlosti pochybovat. Žádné toxické látky se ale nepodařilo nalézt, což vedlo k rozdělení houbařů na čechratkomily (většinou ti, kteří ji dříve konzumovali bez potíží) a čechratkofoby. V literatuře druhé poloviny 20. století se tak setkáváme s různými označeními jedlosti - od "jedlá" přes "nejedlá", "potenciálně jedovatá" až po "smrtelně jedovatá" - a byla také populárně nazývána "jedovatá jedlá houba".
Čechratka podvinutá je za syrova jedovatá a nedostatečně tepelně upravená způsobuje přesvědčivě opakovaně gastrointestinální obtíže - nevolnost, bolesti břicha a průjem. To ale není hlavní problém. Tyto obtíže mohou nastat i po dostatečně tepelně upravených houbách a bývají předzvěstí mnohem horšího průběhu. Zajímavé je, že vědci ve Finsku studovali toxicitu čechratky po 40 dní v různých dávkách na krysách a nezjistili žádné projevy. Člověk ovšem není zcela přesná krysa.
Po opakovaném, často letitém požívání čechratky podvinuté se může u některých lidí bez předchozího varování vyvinout životu nebezpečná autoimunní alergická reakce. Krátce po jídle se objeví prudké bolesti v kříži, třesavka, vysoká horečka, snížený krevní tlak a moč je červená od krevního barviva, objeví se akutní selhání ledvin. V jiných případech mohou být úvodní akutní přiznaky velmi mírné a dochází k chronickému postižení ledvin i s možným úmrtím pacienta.
Nejedná se o pravou otravu, ale o alergickou reakci, způsobující hemolýzu. Čechratka obsahuje antigen dosud neznámé struktury, který u malého procenta lidí stimuluje tvorbu IgG protilátek v krevním séru. Při dlouhodobé konzumaci se pravděpodobně vytvoří komplexy antigen-protilátka, které se váží na červené krvinky. Následně zasáhne obranný systém těla a zaútočí na "označené" červené krvinky, což vede k akutní hemolýze, šoku a selhání ledvin, případně i dalších orgánů a v některých případech i ke smrti postiženého.
Protijed ani lék neexistuje. V akutních případech je nutné přivolat záchrannou službu. Léčba je možná pouze na specializovaných nemocničních pracovištích, spočívá v podpůrné terapii jater, ledvin a stabilizaci krevního oběhu. U selhání ledvin je nutná dialýza, doporučuje se rovněž eliminace komplexů separací krevní plazmy.
I když je pravděpodobnost výskytu této alergické reakce malá, čechratku podvinutou není v žádném případě možné doporučit ke konzumaci, protože následky mohou být fatální.
Záměny
Čechratka podvinutá v běžném chápání houbařů i v dřívější literatuře představuje ve skutečnosti komplex druhů, které nebyly donedávna vzájemně rozlišovány. Josef Šutara popsal v roce 1992 čechratku bělavou (Paxillus albidulus), menší druh s bílým kloboukem a třeněm. Hahn pak v roce 1999 druhy Paxillus obscurosporus a Paxillus validus, které mají být statnější než čechratka podvinutá. Toxicita resp. možnost vyvolání autoimunní reakce u těchto nových druhů není známá.
Pod olšemi roste nejedlá čechratka olšová (Paxillus rubicundulus), která je menší, okraj klobouku má málo podvinutý, klobouk šupinatý a lupeny ze zlatožlutým odstínem. Nejedlá a snad i z jedovatosti podezřelá čechratka černohuňatá (Tapinella atrotomentosa) roste dosti hojně na mrtvém dřevě jehličnanů a dovede někdy shora dosti věrně imitovat hřib hnědý.
Záměna je možná za některé palčivé ryzce, např. ryzec kravský (Lactarius torminosus) a ryzec šeredný (Lactarius turpis), sbírané tradičně v zemích bývalého Sovětského svazu a upravované mléčným kvašením nebo do octa. Ryzce ovšem při poranění roní mléko a dužninu mají jablkovitě křehkou - při rýpnutí špičkou nože do třeně se nevytáhne vlákno, ale vylomí se oblý kousek.
Literatura a odkazy
Čtenářům neovládajícím angličtinu se omlouváme, ale některé prameny nejsou bohužel v českém jazyce k dispozici.
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
- L. Nieminen, K. Bjondahl, H. Ojanen and E. Ohenoja - Short-term toxicity study of Paxillus involutus in the rat (1977)
- M. Winkelmann, W. Stangel, I. Schedel and B. Grabensee - Severe hemolysis caused by antibodies against the mushroom Paxillus involutus and its therapy by plasma exchange (1986)
- boletales.com
- U. Luhmann - klíč Paxillus Fr. ss.lt.
- Index Fungorum
