Agaricus essettei Bon 1983
pečárka hlíznatá
Systematika
|
Fungi Basidiomycota Agaricomycetes Agaricales Agaricaceae Agaricus |
Popis
Klobouk je široký 50–120 mm, v mládí polokulovitý až tupě kuželovitý, později téměř plochý, většinou hladký a lysý, pouze na okraji s drobnými šupinkami. Bělavý, při poranění žloutnoucí.
Lupeny jsou nízké a husté, zprvu krémové, později narůžovělé, nakonec hnědé až černohnědé, u třeně volné.
Třeň je spíše štíhlý, 100–120 x 10–20 (v hlíze až 30) mm, na bázi s výraznou, obvykle šikmo ploše uťatou hlízou. V mládí bílý a jemně vláknitý, v dospělosti hnědnoucí a dutý, s dlouho přetrvávajícím, blanitým, zespoda vatovitě vločkatým prstenem.
Dužnina je bělavá, pod pokožkou klobouku při poranění žloutnoucí, ve tření stářím hnědnoucí. Chuť je nevýrazná, vůně anýzová.
Výtrusný prach je hnědý.
Výtrusy jsou eliptické, 6–8 x 4–5 µm.
Výskyt
Roste od července do října, poměrně hojně, v jehličnatých i listnatých lesích. Saprotrof.
Možná záměna
Je velmi podobná pečárce lesomilné (Agaricus sylvicola), má však o něco větší výtrusy a na bázi třeně často typickou uťatou hlízu. Někteří autoři oba druhy synonymizují.
Pozor na záměnu se smrtelně jedovatou muchomůrkou zelenou (Amanita phalloides), zejména s její bílou formou, nebo s muchomůrkou jízlivou (Amanita virosa). Pečárky i muchomůrky mohou růst na stejném stanovišti, muchomůrka má však na bázi třeně pochvu (pohár smrti).
Kuchyňské využití
V mládí chutná jedlá houba. Pro zaměnitelnost se smrtelně jedovatými muchomůrkami však její sběr nelze doporučit méně zkušeným houbařům.
 |
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal
Poznámky k systematice
Podle Species Fungorum je Agaricus essettei Bon 1983 synonymem pro Agaricus silvicola var. silvicola (Vittad.) Peck 1872.
Literatura
 |
Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha |
|
Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha |
|
Ladislav Hagara (1993): Atlas hub. Neografia, Martin |
