Climacocystis borealis (Fr.) Kotl. & Pouzar 1958
plstnateček severský
Systematika
|
Fungi Basidiomycota Agaricomycetes Polyporales Fomitopsidaceae Climacocystis |
Synonyma
Abortiporus borealis (Fr.) Singer 1944
Bjerkandera borealis (Fr.) P. Karst. 1881
Bjerkandera irpicoides P. Karst. 1905
Boletus borealis (Fr.) Wahlenb. 1826
Daedalea borealis (Fr.) Quél. 1886
Grifola pacifica (Kauffman) Kauffman 1930
Heteroporus borealis (Fr.) Bondartsev & Singer 1941
Inonotus irpicoides (P. Karst.) Sacc. 1912
Leptoporus borealis (Fr.) Pilát 1938
Polyporus ambiens (P. Karst.) Sacc. & Trotter 1912
Polyporus borealis Fr. 1821
Polyporus irpicoides (P. Karst.) Sacc. & Trotter 1912
Polyporus pacificus Kauffman 1930
Polyporus piceus Velen. 1922
Polystictus borealis (Fr.) Gillot & Lucand 1890
Postia borealis (Fr.) P. Karst. 1879
Spongipellis ambiens P. Karst. 1906
Spongipellis borealis (Fr.) Pat. 1900
Tyromyces borealis (Fr.) Imazeki 1943
Popis
Plodnice jsou jednoleté, kloboukaté. Vyrůstají často v bohatých skupinách na oslabeném nebo tlejícím dřevě jehličnanů. Jednotlivé klobouky mohou být uspořádány vedle sebe i střechovitě nad sebou, často vzájemně srůstají.
Klobouk je polokruhovitý nebo vějířovitý, široký 50–150 mm, bokem nebo jeho částí přirostlý k substrátu, odstávající 20–100 mm, vysoký (tlustý) 10–30 mm. Při růstu z řezné plochy pařezu nebo na svrchní straně padlého kmene může být klobouk oválný a přirůstat k substrátu krátkým a tlustým, třeň připomínajícím útvarem. Svrchní neplodný povrch klobouku je v mládí drsně chlupatý, později olysávající a hrbolkatý, nejčastěji bílý se žlutými skvrnami, zejména při okraji, jindy však i celý krémový nebo žlutý. Okraj klobouku je zprvu tupě zaoblený, nakonec ostrý.
Rourky jsou 2–5 mm vysoké, bílé. Póry jsou zprvu bílé, okrouhlé až hranaté, s hustotou cca 1–2/mm, v dospělosti krémové až nažloutlé, nepravidelně potrhané až labyrintické.
Dužnina je bělavá, zprvu vodnatá, měkká a pružná, při zasychání postupně tuhá a křehká. Vůně je nevýrazná nebo lehce houbová. Chuť je nahořklá až výrazně hořká.
Výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou široce eliptické, 5–7 x 3–4,5 µm, průsvitné.
 |
Výskyt
Způsobem výživy je plstnateček severský slabý parazit nebo saprotrof. Roste od června do listopadu, poměrně hojně na pařezech, pahýlech a padlých kmenech jehličnanů, především smrků a jedlí. Podle Holec a kol. (2017) proniká do dřeva často lidskou činností poškozenými kořenovým náběhy nebo spodní částí kmene.
Způsobuje bílou hnilobu dřeva.
Možná záměna
Typické jsou pro něj bílé nebo nažloutlé plodnice, rostoucí obvykle ve velkém počtu na dřevě jehličnanů.
Podobné mohou být některé druhy bělochorošů. Bělochoroš hořký (Postia stiptica) má menší a v mládí čistě bílé plodnice. Bělochoroš našedlý (Postia tephroleuca) lze odlišit pomocí šedých a šedohnědých odstínů klobouku, kdežto bělochoroš fialovějící (Leptoporus molis) je zbarven do růžova či do fialova. Zmíněné druhy bělochorošů mají také výrazně štíhlejší výtrusy.
Kuchyňské využití
Nejedlá houba.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal
Literatura
 |
Fellner R. (2016): Atlas krkonošských mechorostů, lišejníků a hub 2, Správa Krkonošského národního parku |
|
Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha |
|
Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha |
|
Papoušek T. (2010): Velký fotoatlas hub z jižních Čech, 2. opravené vydání |
|
Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha |
|
Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha |
|
Bernichia A. (2005): Polyporaceae, Edizioni Candusso, Italia |
Nálezy
0071-2023-0098 (19.08.2023, Plzeňský kraj)
0066-2018-0148 (14.10.2018, Středočeský kraj)
