Lepiota forquignonii Quél. 1885
bedla Forquignonova
Systematika
|
Fungi Basidiomycota Agaricomycetes Agaricales Agaricaceae Lepiota |
Synonyma
Lepiota olivaceobrunnea P.D. Orton 1988
Mastocephalus forquignonii 1891
Popis
Klobouk je 10–40 mm široký, nejprve sklenutý, později téměř plochý s tupým středovým hrbolkem. Pokožka klobouku je šedoolivová až hnědoolivová, jemně šupinkatá, na temeni dosti tmavá, při okraji světlá, rozpraskaná. Okraj klobouku může být v mládí ověšen zbytky závoje.
Lupeny jsou středně husté, proložené lupénky, bělavé, později krémové, u třeně volné.
Třeň je válcovitý, 20–70 x 2–8 mm, na bázi někdy trochu rozšířený, bělavý, bez pravého prstene, ve spodní části nažloutlý, s bělavými, nažloutlými nebo hnědoolivovými nepravidelnými pásky ze zbytků vela.
Dužnina je bělavá. Vůně je popisována jako nepříjemná, podobná vůni bedly hřebenité (Lepiota cristata). Chuť je nepříjemná.
Výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou elipsoidní, 6–8 x 3,5–4,5 µm, dextrinoidní.
Bazidie jsou 4-výtrusé. Cheilocystidy jsou hojné, tvarově různorodé, válcovité, kyjovité nebo široce oble vřetenovité.
 |
Výskyt
Roste od srpna do listopadu, v detritu listnáčů, velmi vzácně. Upřednostňuje teplé lokality, pravděpodobně na vápnitých půdách.
Možná záměna
Charakterizují ji olivové odstíny na pokožce klobouku a elipsoidní výtrusy.
Bedla šedozelenavá (Lepiota griseovirens) a bedla Grangeova (Lepiota grangei) mají uťaté výtrusy.
Kuchyňské využití
Podle Hagara (2014) je nejedlá.
 |
 |
 |
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal
Literatura
 |
Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha |
|
Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha |
|
Gerault A. (2005): Agaricales, version 2.1 |
|
M. Candusso, G. Lanzoni (1990): Lepiota s.l., Fungi Europaei 4, Italia |
Nálezy
0066-2020-0211 (22.10.2020, Středočeský kraj)
