Aktuality - články autora Radim DvořákStrana 11 / 11, články 101 - 104 / 104
- 4.11.2010
Houby 
Změna vyhlášky č. 157/2003 Sb. a tím i seznamu druhů hub určených k prodeji a průmyslovému zpracování - 30.10.2010 Houby / Jedovaté houby Amanita muscaria - muchomůrka červená
- 16.9.2010 Houby / Jedovaté houby Entoloma sinuatum - závojenka olovová
- 29.8.2010 Houby / Jedovaté houby Omphalotus olearius - hlíva olivová
Změna vyhlášky č. 157/2003 Sb. a tím i seznamu druhů hub určených k prodeji a průmyslovému zpracování
Houby
Radim Dvořák, 4.11.2010
Dne 14.10.2010 vyšla vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 157/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro čerstvé ovoce a čerstvou zeleninu, zpracované ovoce a zpracovanou zeleninu, suché skořápkové plody, houby, brambory a výrobky z nich, jakož i další způsoby jejich označování, ve znění vyhlášky č. 650/2004 Sb.
V praxi to pro prodejce hub znamená především nové seznamy povolených druhů.
Plné znění vyhlášky ke stažení
Amanita muscaria - muchomůrka červená
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 30.10.2010
muchomůrka červená - typická forma, jedovatá
foto: Radim Dvořák
muchomůrka královská, jedovatá
foto: Martin Kříž
Muchomůrka červená (Amanita muscaria) je mezi houbaři symbolem jedovaté houby. Zná ji a o její jedovatosti ví snad každý houbař i nehoubař. Ve skutečnosti je jen slabě jedovatá a díky svému výstřednímu zbarvení není z hlediska záměny za jedlé houby nebezpečná.
Průběh otrav
Je-li požita ve větším množství, způsobuje otravy, které se projevují za půl až tři hodiny po jídle nevolností, zvracením, bolestí hlavy, bušením srdce a rozšířenými zorničkami. Na psychiku postižených má podobný vliv jako intoxikace alkoholem, ale účinek je spíše vzrušivý než tlumivý. V naprosté většině případů se pacient vyčerpá, prospí a druhý den je v pořádku.
Historické využití
Psychoaktivní stimulace muchomůrkou červenou byla využívána řadou lidských kultur po tisíce let. Známý je např. kult sómy z oblasti Indie a Afghánistánu, Vikingové ji jedli před bojem a uváděli se tak do válečného transu a vzteku (berserk), na Sibiři a Kamčatce ji znaly národy Čukčů, Korjaků a mnohé další. Jelikož jsou účinné látky vylučovány močí, byly při šamanských rituálech v některých případech požitím moči "recyklovány". V našich končinách se používala prozaičtěji, k hubení much po naložení do mléka.
Výzkum toxinů
Muchomůrka červená sehrála významnou roli i při objevování chemické identity a struktury houbových jedů. V roce 1954 získal Eugster zpracováním 2,5 t muchomůrky červené 260 mg chloridu izomerů muskarinu a stanovil jeho souhrnné složení na C9H20NO2. Ve skutečnosti je obsah muskarinu v m. červené z hlediska otrav bezvýznamný, otravy jsou způsobené jinou skupinou látek. Jsou to heterocyklické sloučeniny - muscimol a kyselina ibotenová.
Zajímavý je údaj o schopnosti této houby a příbuzných druhů velmi účinně akumulovat vanad. Účel akumulace zatím neznáme.
Variabilita a příbuzné druhy
Muchomůrka červená je dosti variabilní. Základní forma (či varieta) má červený klobouk, bílé bradavky, prsten i spodek třeně. Existuje také albinotická forma s bělavým kloboukem, forma se žlutým kloboukem a forma se žlutými zbytky vela.
Stejné toxiny obsahují blízce příbuzná slabě jedovatá muchomůrka královská (Amanita regalis), rostoucí v podhorských a horských jehličnatých lesích, a prudce jedovatá muchomůrka panterová (tygrovaná) - Amanita pantherina.
Literatura
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
- Wikipedia
Článek byl doplněn 4. 9. 2011 o foto m. královské a odkaz na článek o m. panterové.
Entoloma sinuatum - závojenka olovová
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 16.9.2010
závojenka olovová, jedovatá
průměr klobouku plodnice vlevo přes 30 cm
foto: Radim Dvořák
závojenka sadovka, jedlá
foto: Dalibor Marounek
strmělka mlženka, jedlá
foto: Dalibor Marounek
Závojenka olovová (Entoloma sinuatum) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvaré (Agaricales).
Stručný popis
Je to houba velká a masitá, hezky vypadající, čímž láká ke sběru nezodpovědné houbaře. Roste od léta do poloviny podzimu pod duby, buky a habry na zásaditém podloží.
Klobouk může mít v průměru až 30 cm, je světle okrový nebo žemlový, na povrchu vláknitě žíhaný, u velkých plodnic často zvlněný. Lupeny jsou v mládí žlutavé, v dospělosti růžové, u třeně téměř volné. Třeň je v mládí kyjovitý jako u mladých hříbků, v dospělosti válcovitý, bílý, u zralých plodnic poprášený růžovými výtrusy. Vůně i chuť jsou příjemné, moučné.
Otravy závojenkou olovovou
Závojenka olovová je prudce jedovatá. Za 2-4 hodiny po jídle způsobuje silné zvracení a průjmy, které trvají i několik dní. Průběh otravy vede k vysílení postiženého a ve vzácných případech může otrava skončit i smrtí.
Záměny za jedlé druhy
Velmi mladé závojenky dovedou téměř přesně napodobit velmi mladé a malé pravé hřiby - hřib dubový (Boletus reticulatus) a hřib smrkový (Boletus edulis). Po odlomení klobouku ovšem u hřibů na jeho spodní straně nalezneme rourky ("trubičky"), zatímco závojenka tam má lupeny.
Závojenka podtrnka (Entoloma clypeatum) a podobná, houbaři obvykle nerozlišovaná závojenka sadovka (Entoloma sepium) rostou na jaře pod růžokvětými stromy a keři (Rosaceae), jako jsou hlohy, trnky, jabloně, hrušně, třešně a další ovocné stromy. Jsou to za obvyklých podmínek drobnější houby s kloboukem 3-10 cm v průměru. Nikdy je nesbíráme v létě a na podzim nebo pod jinými než ovocnými stromy. V listnatých lesích roste kromě závojenky olovové od jara do pozdního podzimu řada dalších jedovatých závojenek.
Strmělka mlženka (Clitocybe nebularis) roste na podzim v lesích všeho druhu, často ve velkých skupinách nebo tzv. čarodějných kruzích. Je to statná houba, bělavý až šedý klobouk má průměr 10-25 cm. Lupeny jsou sbíhavé (ke třeni přirostlé obloukem), v mládí bílé, později žlutavé či krémové, nikdy ne růžové. Má zvláštní nehoubovou aromatickou vůni, podle které se dá bezpečně poznat.
Omphalotus olearius - hlíva olivová
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 29.8.2010
hlíva olivová, jedovatá
foto: Radim Dvořák
hlíva olivová, jedovatá
foto: Radim Dvořák
hlíva z okruhu hlívy ústřičné, jedlá
foto: Radim Dvořák
liška bledá, jedlá
foto: Radim Dvořák
Hlíva olivová (Omphalotus olearius) patří mezi houby stopkovýtrusé, řád pečárkovaré (Agaricales).
Je to teplomilný dřevokazný druh, který u nás roste vzácně na pařezech listnáčů. Její domovinou je Středomoří.
Hlíva olivová je statná houba, nápadná svým růstem v trsech a výraznými oranžovými tóny klobouku. Lupeny v noci světélkují, ale ne vždy je tento úkaz pozorován.
Je jedovatá, způsobuje křeče, zvracení a průjem. Jedovatou látkou je seskviterpen illudin.
Vyobrazené plodnice byly nalezeny a fotografovány 28.8.2010 v Jičíně na vrchu Čeřovka na základě upozornění místního "domorodce", známého paleontologa docenta Košťáka.
Zaměnitelné jedlé druhy
Hlívu olivovou je při velké nepozornosti možné zaměnit za "pravé" hlívy rodu Pleurotus. K jídlu běžně sbíranými druhy jsou:
- hlíva ústřičná - P. ostreatus
- hlíva plicní - P. pulmonarius
- hlíva holubí - P. columbinus
- hlíva dubová - P. dryinus
Přestože mají podobný tvar, mají pouze bílé, šedé až tmavě modrošedé tóny, v žádném případě oranžové nebo hnědé. Hlíva plicní a hlíva dubová stářím a zasycháním žloutnou.
Ve volné přírodě se rovněž objevují nejrůznější kříženci evropských a amerických druhů hlív, kteří unikli z pěstíren. Mezi ně bych zařadil i druh na fotografii, který byl nalezen 11.8.2010 na bukovém pařezu, nemá kontinuální šeď hlívy ústřičné ani nevykazuje žloutnutí hlívy plicní.
V literatuře jsou rovněž zmiňovány záměny za podobně zbarvené lišky z okruhu lišky obecné (Cantharellus cibarius). Tyto lišky jsou proti hlívě dosti tuhé, mají barvu klobouku světle žlutou (liška bledá), sytě žlutou (liška obecná), žlutou s fialovými šupinkami (liška ametystová), na spodu klobouku mají jen řídké a nízké lišty, zatímco hlívy mají lupeny, které jsou tenké, vysoké a dosti husté. Záměna je možná jen při opravdu velké neznalosti a nepozornosti.
