Boletus pinophilus Pilát & Dermek 1973
hřib borový
Systematika
|
Fungi Basidiomycota Agaricomycetes Boletales Boletaceae Boletus |
Synonyma
Boletus aestivalis var. pinicola (Vittad.) Sacc. 1910
Boletus edulis forma pinicola (Vittad.) Vassilkov 1966
Boletus edulis var. pinicola Vittad.
Boletus pinicola (Vittad.) A. Venturi 1863
Popis
Klobouk je široký 50–250 (300) mm, zprvu polokulovitý s podehnutým okrajem, ojíněný, později sklenutý, vrásčitě hrbolkatý nebo jamkatý, lysý, za vlhka lesklý, tmavě hnědý až červenohnědý, někdy s fialovými odstíny. Pokožka klobouku i v dospělosti mírně přesahuje přes okraj.
Rourky jsou vysoké až 25 mm, v mládí bílé, později od zralých výtrusů žluté až olivové, u třeně vykrojené. Póry jsou v barvě rourek, při otlačení nemění barvu.
Třeň je nejprve soudkovitý, později kyjovitý, 60–150 x 30–70 mm, pod kloboukem zprvu bělavý, níže žlutohnědý, v dospělosti často načervenalý, s jemnou síťkou.
Dužina je bílá, pod pokožkou klobouku načervenalá, na řezu neměnná. Chuť je příjemná, houbová. Vůně je mírná, hříbková, po usušení se zvýrazní.
Výtrusný prach je hnědoolivový.
Výtrusy jsou úzce eliptické až vřetenovité, 12–17 x 4–6 µm.
 |
Výskyt
Roste již v květnu, často jako první hřibovitá houba roku, pak v závislosti na počasí celé léto a podzim, někdy až do listopadu. Najdeme jej v jehličnatých i listnatých lesích, mykorhizu tvoří nejen s borovicemi, ale i s buky a pravděpodobně i jinými dřevinami (smrk, dub). V některých oblastech je dosti hojný, většinou je však vzácný a mnohde zcela chybí. Dříve byl hojnější, ustoupil vlivem kyselých srážek v 80. letech minulého století a snad se v novém tisíciletí do naší přírody pozvolna vrací.
Možná záměna
Patří mezi tzv. bílé hřiby (lidově praváci), pro které jsou charakteristické velké plodnice s bílou, na řezu neměnnou dužninou a rourkami zprvu také bílými, zbarvujícími se do žluta až žlutoolivova výtrusným prachem.
Od ostatních bílých hřibů, kam řadíme hřib smrkový (Boletus edulis), hřib dubový (Boletus reticulatus) a hřib bronzový(Boletus aereus), se liší tmavou pokožkou klobouku, velmi často s červenými odstíny.
Kuchyňské využití
Bílé hřiby jsou vyhledávanými a hojně sbíranými jedlými houbami s širokým využitím v kuchyni. Mnozí houbaři jednotlivé druhy bílých hřibů ani nerozlišují. Přesto bychom u hřibu borového měli pro jeho vzácnost myslet trochu i na jeho ochranu a místa jeho výskytu chránit před ničením.
 |
 |
 |
 |
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal, Tomáš Chaluš
Literatura
 |
Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha |
|
Papoušek T. (2010): Velký fotoatlas hub z jižních Čech, 2. opravené vydání |
|
Borovička J. (2007): Znáte pravé hřiby? |
|
Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha |
|
Holec J., Beran M. a kol. (2006): Červený seznam hub (makromycetů) České republiky, Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha |
|
Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha |
|
Ladislav Hagara (1993): Atlas hub. Neografia, Martin |
Nálezy
0066-2023-0246 (18.08.2023, Plzeňský kraj)
0071-2023-0086 (17.08.2023, Plzeňský kraj)
0087-2022-0076 (21.05.2022, Středočeský kraj)
0071-2020-0247 (27.09.2020, Jihočeský kraj)
0071-2020-0189 (05.09.2020, Plzeňský kraj)
0066-2018-0113 (27.09.2018, Vysočina)
