ADMINS.CZ Virtis s.r.o.
 

Seznam článků autora Radim Dvořák

Strana 8 / 9, články 71 - 80 / 86

 <   1   2   3   4   5   6   7   8   9   > 

článek  Cantharellus tubaeformis - liška nálevkovitá

sekce  Houby / Poznávejme houby

autor článku  Radim Dvořák, 21.9.2011

liška nálevkovitá, jedlá - foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá, jedlá - foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá - růst ve skupinách - foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá - růst ve skupinách
foto: Radim Dvořák

Liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis) je typická masová houba raného podzimu v jehličnatých lesích, zejména ve smrčinách. Je příbuzná lišce obecné (Cantharellus cibarius), ale na rozdíl od ní má dosti smutné vzezření a houbaři ji obvykle ke své škodě neznají či nesbírají.

Plodnice jsou trychtýřovité (nálevkovité), v mládí někdy celkem pestře sytě žlutě až žlutooranžově zbarvené, později získává povrch klobouku hnědé a hnědošedé tóny, které živou žluť přebijí.

Hymenium je tvořeno lištami, které jsou podobné lupenům, ale na rozdíl od nich jsou nízké, řídké a silné. V mládí jsou zbarveny živě žlutooranžově, u dospělých plodnic jsou šedé se žlutým nebo žlutohnědým odstínem.

Třeň je v mládí i v dospělosti žlutý až žlutooranžový. Šířka klobouku bývá běžně 3 - 7 cm a výška plodnic 5 - 8 cm, výjimečně se však najdou i větší kusy.

Dužnina je tenkomasá, poraněním barvu nemění. Vůni má příjemnou, houbovou.

Liška nálevkovitá roste v létě a na podzim pod jehličnany, zejména pod smrky. Hlavní období růstu je ale právě nyní, na začátku podzimu, ale liší se podle nadmořské výšky lokality. Když je její chvíle, jsou některá místa v lese doslova pokryta koberci těchto lišek, a proto se rozhodně vyplatí ji sbírat. Je to dobrá jedlá houba s všestranným kuchyňským využitím.

Vyobrazené plodnice byly nalezeny 18. 9. 2011 ve smrčině poblíž Smilových Hor.

Záměny

Podobná je rovněž jedlá liška žlutavá (Cantharellus lutescens), která je živěji žlutooranžově zbarvená, lišty nemá vyvinuté vůbec nebo jen velmi málo a má je i v dospělosti žlutooranžové. Roste vzácně v podhorských a horských jehličnatých lesích.

Liška šedá (Cantharellus cinereus) je druh s černým až šedočerným kloboukem a šedými lištami a třeněm, rostoucí v teplých lesích pod duby, buky a habry. Je jedlá, ale vzácná.

Trychtýřovité plodnice má i hojný jedlý stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides), jehož černé plodnice mají hymenium hladké a rostou v často hustě nahloučených skupinách až trsech zejména pod buky, duby a habry. Najdete jej v letním i podzimním košíku Aleše Víta.

Stroček kadeřavý (Pseudocraterellus undulatus), též nazývaný liška kadeřavá, roste rovněž v listnatých lesích. Klobouk má šedý s hnědavými tóny, hymenium má světle šedé, mírně zvrásněné, bez zřetelných lišt. Je jedlý, ale méně častý.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Coprinopsis atramentaria - hnojník inkoustový

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 6.9.2011

hnojník inkoustový, jedovatý v kombinaci s alkoholem - foto: Jiří Burel

hnojník inkoustový, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Jiří Burel

hnojník třpytivý, jedovatý v kombinaci s alkoholem - foto: Martin Kříž

hnojník třpytivý, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Martin Kříž

hnojník Romagnesiho, pravděpodobně jedovatý v kombinaci s alkoholem - foto: Dalibor Marounek

hnojník Romagnesiho, pravděpodobně jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Dalibor Marounek

hnojník význačný, jedovatý v kombinaci s alkoholem - foto: Martin Kříž

hnojník význačný, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Martin Kříž

hnojník obecný, v mládí jedlý - foto: Dalibor Marounek

hnojník obecný, v mládí jedlý
foto: Dalibor Marounek

hnojník obecný, v mládí jedlý - foto: Martin Kříž

hnojník obecný, v mládí jedlý
foto: Martin Kříž

hnojník domácí, nejedlý - foto: Dalibor Marounek

hnojník domácí, nejedlý
foto: Dalibor Marounek

hřib koloděj, po tepelné úpravě jedlý - foto: Dalibor Marounek

hřib koloděj, po tepelné úpravě jedlý
foto: Dalibor Marounek

Hnojník inkoustový (Coprinopsis atramentaria) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Přeřazení mnoha druhů rodu hnojník (Coprinus) do rodů Coprinopsis, CoprinellusParasola na základě molekulární taxonomie je relativně nedávného data, v literatuře tedy tuto houbu najdete spíše pod latinským názvem Coprinus atramentarius. V literatuře první poloviny 20. století jsou hnojníky též označovány jako hníky.

Popis

Hnojník inkoustový je jedním z nejstatnějších hnojníků. Klobouk je v mládí uzavřený, vejčitý, 3 - 7 cm vysoký a 2 - 5 cm v průměru, šedý, na povrchu nepravidelně podélně zvrásněný a rýhovaný, bez šupin. V dospělosti se klobouk kuželovitě rozevírá, rozpraskává a okraj se obloukovitě zvedá nahoru. Se zráním výtrusů započne pro hnojníky typická autolýza plodnice, postupující od okraje ke středu. Z plodnic v pokročilém stadiu autolýzy zůstanou jen bílé třeně se špičkami klobouků, potřísněné černou masou výtrusů, která je nakapaná i na substrátu. Třeň je bílý, při tlaku podélně lámavý, často s hrbolem připomínajícím prsten, na bázi kuželovitě zašpičatělý. Lupeny jsou velmi husté, tvořící jednolitou masu, břichaté, v mládí bělavé až šedavé (zbarvení je patrné při rozkrojení uzavřené mladé plodnice), později od okrajě šedorůžovějící a nakonec černé a roztékající se. Dužnina ve třeni je bílá, dužnina klobouku je kromě tenké povrchové vrstvy tvořena lupeny, při rozkrojení barvu nemění, vůně je slabě houbová.

Hnojník inkoustový je houba saprofytická. Roste dosti hojně na nejrůznějších místech s dostatkem dusíkatých látek, mnohdy ve velkých trsech. Často jej nalezneme v městské zástavbě na lidmi a psy hnojených místech - na trávnících a mezi keři, na místech se zasypanou starší mulčovací kůrou, kompostech, rumištích, apod. Také jej lze najít na loukách a pastvinách, hnojených pasoucími se zvířaty (byť není koprofilním druhem), u paty stromů či u pařezů a v místech s naplaveným organickým materiálem.

Kupodivu je hnojník inkoustový jedlá houba. Jedlé jsou mladé plodnice s bělavými, maximálně narůžovělými lupeny. Z vlastní dávné zkušenosti mohu říci, že dokonce celkem chutná, jemná. Kromě častého růstu na exponovaných lokalitách, často skrápěných psí i lidskou močí, a nutnosti rychlého zpracování kvůli autolýze, je bohužel nemožné ji kombinovat s alkoholem, čímž si, alespoň pro mě, řekla o trvalé vyřazení z jídelníčku.

Reakce s alkoholem

Alkohol (konkrétně etanol - C2H5OH) v trávícím traktu běžně v malém množství vytváří bakteriální fauna, fermentující přijatou potravu. Naše tělo je tedy již odedávna evolučně vybaveno se s alkoholem vypořádat.

Primární cesta odbourávání vede přes acetaldehyd a acetát (anion kyseliny octové) na acetylkoenzym A, který se přímo zapojuje do Krebsova (citrátového) cyklu, základního energetického zdroje organizmu. Tato metabolická cesta je aktivována již při nízkých koncentracích. Při vyšších koncentracích nebo dlouhodobé expozici se připojuje i substrátově méně speficická cytochromová oxidační cesta, kterou organizmus rovněž využívá při eliminaci xenobiotik a jejíž výkonnost je možné, na rozdíl od primární cesty, pravidelným požíváním alkoholu významně zvýšit, ovšem za cenu zvýšené tvorby organizmu škodlivých oxidantů a zvýšeného rizika poškození jater.

Hnojník inkoustový obsahuje chemickou látku nazývanou koprin. Koprin se v lidském těle rozštěpením peptidové vazby rozkládá na 1-aminocyklopropanol, který inaktivuje enzym acetaldehyddehydrogenázu, odpovědný za druhý stupeň primární cesty odbourávání alkoholu. V těle se tak hromadí toxický acetaldehyd, který způsobuje vlastní otravu. Efekt na člověka je shodný s účinkem léčiva disulfiramu, používaného k léčbě závislosti na alkoholu, zvaného komerčně antabus, a je tedy nazýván antabusový efekt.

Zajímavé je, že se prý dělaly pokusy s nahrazením antabusu houbami, ovšem překvapivě se u pacientů vyvinula nechuť k houbám, nikoliv k alkoholu.

K příznakům a léčbě Kubička uvádí:

Někdy již během jídla, jindy brzy po něm (nejpozději do 30 minut) se objevuje nápadná červeň obličeje, šířící se dolů na trup i horní končetiny; dále se dostavuje bušení srdce, dušnost, zvracení, průjmy a strach z úmrtí. Tyto příznaky se nemusí objevovat v plné šíři, odpovídají zpravidla množství požité houby a množství alkoholu i jeho kvalitě, ale jsou pro nemocného velmi nepříjemné. Obyčejně mizí do dvou hodin po svém výstupu, úmrtí nejsou známa. Po novém napití alkoholu se stav může se slábnoucí intenzitou opakovat až do čtvrtého dne i bez nového požití houby. Otrava zpravidla nevyžaduje lékařské ošetření; při bouřlivějších příznacích je možno konzultovat psychiatrické oddělení nejbližší nemocnice, kde mají s léčbou antabusového efektu dostatečné zkušenosti.

Podobné a koprin obsahující druhy

Hnojník Romagnesiho (Coprinopsis romagnesiana) je velmi podobný, jen má klobouk na vrcholu hnědý a pokrytý od vrcholu postupně řídnoucími hnědými trojúhelníkovými šupinami. Býval též považován za varietu hnojníku inkoustového. Hnojník význačný (Coprinopsis insignis) má klobouk stříbřitě vláknitě šupinatý. Oba druhy rostou ve skupinách a trsech, podobně jako hnojník inkoustový. Jejich jedlost je exaktně vzato neznámá, nicméně pravděpodobně jsou zaměňovány za hnojník inkoustový a omylem sbírány a konzumovány. V hnojníku význačném byl koprin prokázán, u hnojníku Romagnesiho je jeho obsah vysoce pravděpodobný.

Hnojník obecný (Coprinus comatus) je dalším velkým druhem. Neobsahuje koprin, a je tedy jedlý bez nutnosti vyvarovat se alkoholu. Je to neobyčejně jemná a chutná houba, která byla dokonce pokusně pěstována. Jedlé jsou mladé plodnice s bílými nebo lehce narůžovělými lupeny. Masovému komerčnímu využití bohužel brání nutnost rychlého zpracování, než začne autolýza. Roste na podobných místech jako hnojník inkoustový, často společně s ním. Netvoří trsy, ale menší až velmi početné skupiny.

Dalším větším a běžným druhem je hnojník domácí (Coprinellus domesticus). Roste na mrtvém dřevě listnáčů od časného jara do podzimu. Je nejedlý.

Koprin rovněž obsahuje drobnější hnojník třpytivý (Coprinellus micaceus), který roste trsnatě na humózních místech či u paty starých stromů.

Problémy po jiných houbách a alkoholu

V literatuře nalezneme zmínky i o dalších druzích hub, které v kombinaci s alkoholem způsobily zdravotní problémy. Často bývá uváděn např. hřib koloděj (Boletus luridus), který jsem několikrát i s dalšími osobami testoval bez jakýchkoliv zdravotních komplikací, stejnou zkušenost má i kolega Dalibor Marounek. Samozřejmě, každý člověk je k obsahovým látkám hub i k alkoholu jinak vnímavý. Svůj vliv mohla také mít vysoká kvalita požitého alkoholu, o které se zmiňuje Kubička (byť má patrně spíše na mysli procentuální obsah, lidově "volume").

Výzva čtenářům

Pokud máte zkušenost se zdravotními problémy po požití hub v kombinaci s alkoholem, napište mi o tom prosím . Rád bych tyto zkušenosti podchytil a zpracoval do článku pro Mykologický sborník. Vynechte prosím evidentní případy intoxikace samotným alkoholem typu "dal jsem si 15 piv a 6 panáků, pak dvě lžičky smaženice a po nich se mi udělalo pěkně šoufl".

Literatura a odkazy

Článek byl upraven 8.9.2011 - fotografie hnojníku inkoustového od Martina Kříže byla nahrazena typičtějšími plodnicemi od Jiřího Burela.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Paxillus involutus - čechratka podvinutá

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 31.8.2011

čechratka podvinutá, jedovatá - foto: Martin Kříž

čechratka podvinutá, jedovatá
foto: Martin Kříž

čechratka podvinutá, jedovatá - foto: Aleš Vít

čechratka podvinutá, jedovatá
foto: Aleš Vít

čechratka černohuňatá, nejedlá - foto: Martin Kříž

čechratka černohuňatá, nejedlá
foto: Martin Kříž

čechratka olšová, nejedlá - foto: Martin Kříž

čechratka olšová, nejedlá
foto: Martin Kříž

Čechratka podvinutá (Paxillus involutus) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu hřibotvarých (Boletales).

Popis

Klobouk je hnědý, v mládí a zejména na okraji plstnatý, v dospělosti lysý, někdy s tmavšími dolíčky, na okraji dlouho výrazně podvinutý a v dospělosti rýhovaný, 5 - 20 cm v průměru. Třeň je světle žlutohnědý, válcovitý až mírně kyjovitý, v dospělosti obvykle kratší než průměr klobouku, 5 - 10 cm vysoký a 1 - 3 cm v průměru. Lupeny jsou sbíhavé, v mládí světle žlutavé, později žlutohnědé až nakonec rezavohnědé, pospojované nízkými žilkami. Dužnina je žlutohnědá, poraněním hnědočervenající a později hnědnoucí, vůně je příjemně houbová se stopou koření, chuť nakyslá.

Čechratka podvinutá roste velmi hojně v lesích všeho druhu, v parcích a zahradách pod stromy, často pod břízou.

Otravy

Čechratka podvinutá bývala kdysi považována za jedlou houbu, podle Kubičky byla u nás za druhé světové války konzumována jako "gulášová houba". Když ale v roce 1944 17 dní po jejím požití zemřel na selhání ledvin německý mykolog Julius Schäfer a později se objevila další prokázaná úmrtí, začalo se o její jedlosti pochybovat. Žádné toxické látky se ale nepodařilo nalézt, což vedlo k rozdělení houbařů na čechratkomily (většinou ti, kteří ji dříve konzumovali bez potíží) a čechratkofoby. V literatuře druhé poloviny 20. století se tak setkáváme s různými označeními jedlosti - od "jedlá" přes "nejedlá", "potenciálně jedovatá" až po "smrtelně jedovatá" - a byla také populárně nazývána "jedovatá jedlá houba".

Čechratka podvinutá je za syrova jedovatá a nedostatečně tepelně upravená způsobuje přesvědčivě opakovaně gastrointestinální obtíže - nevolnost, bolesti břicha a průjem. To ale není hlavní problém. Tyto obtíže mohou nastat i po dostatečně tepelně upravených houbách a bývají předzvěstí mnohem horšího průběhu. Zajímavé je, že vědci ve Finsku studovali toxicitu čechratky po 40 dní v různých dávkách na krysách a nezjistili žádné projevy. Člověk ovšem není zcela přesná krysa.

Po opakovaném, často letitém požívání čechratky podvinuté se může u některých lidí bez předchozího varování vyvinout životu nebezpečná autoimunní alergická reakce. Krátce po jídle se objeví prudké bolesti v kříži, třesavka, vysoká horečka, snížený krevní tlak a moč je červená od krevního barviva, objeví se akutní selhání ledvin. V jiných případech mohou být úvodní akutní přiznaky velmi mírné a dochází k chronickému postižení ledvin i s možným úmrtím pacienta.

Nejedná se o pravou otravu, ale o alergickou reakci, způsobující hemolýzu. Čechratka obsahuje antigen dosud neznámé struktury, který u malého procenta lidí stimuluje tvorbu IgG protilátek v krevním séru. Při dlouhodobé konzumaci se pravděpodobně vytvoří komplexy antigen-protilátka, které se váží na červené krvinky. Následně zasáhne obranný systém těla a zaútočí na "označené" červené krvinky, což vede k akutní hemolýze, šoku a selhání ledvin, případně i dalších orgánů a v některých případech i ke smrti postiženého.

Protijed ani lék neexistuje. V akutních případech je nutné přivolat záchrannou službu. Léčba je možná pouze na specializovaných nemocničních pracovištích, spočívá v podpůrné terapii jater, ledvin a stabilizaci krevního oběhu. U selhání ledvin je nutná dialýza, doporučuje se rovněž eliminace komplexů separací krevní plazmy.

I když je pravděpodobnost výskytu této alergické reakce malá, čechratku podvinutou není v žádném případě možné doporučit ke konzumaci, protože následky mohou být fatální.

Záměny

Čechratka podvinutá v běžném chápání houbařů i v dřívější literatuře představuje ve skutečnosti komplex druhů, které nebyly donedávna vzájemně rozlišovány. Josef Šutara popsal v roce 1992 čechratku bělavou (Paxillus albidulus), menší druh s bílým kloboukem a třeněm. Hahn pak v roce 1999 druhy Paxillus obscurosporusPaxillus validus, které mají být statnější než čechratka podvinutá. Toxicita resp. možnost vyvolání autoimunní reakce u těchto nových druhů není známá.

Pod olšemi roste nejedlá čechratka olšová (Paxillus rubicundulus), která je menší, okraj klobouku má málo podvinutý, klobouk šupinatý a lupeny ze zlatožlutým odstínem. Nejedlá a snad i z jedovatosti podezřelá čechratka černohuňatá (Tapinella atrotomentosa) roste dosti hojně na mrtvém dřevě jehličnanů a dovede někdy shora dosti věrně imitovat hřib hnědý.

Záměna je možná za některé palčivé ryzce, např. ryzec kravský (Lactarius torminosus) a ryzec šeredný (Lactarius turpis), sbírané tradičně v zemích bývalého Sovětského svazu a upravované mléčným kvašením nebo do octa. Ryzce ovšem při poranění roní mléko a dužninu mají jablkovitě křehkou - při rýpnutí špičkou nože do třeně se nevytáhne vlákno, ale vylomí se oblý kousek.

Literatura a odkazy

Čtenářům neovládajícím angličtinu se omlouváme, ale některé prameny nejsou bohužel v českém jazyce k dispozici.

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
  • L. Nieminen, K. Bjondahl, H. Ojanen and E. Ohenoja - Short-term toxicity study of Paxillus involutus in the rat (1977)
  • M. Winkelmann, W. Stangel, I. Schedel and B. Grabensee - Severe hemolysis caused by antibodies against the mushroom Paxillus involutus and its therapy by plasma exchange (1986)
  • boletales.com
  • U. Luhmann - klíč Paxillus Fr. ss.lt.
  • Index Fungorum

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Amanita virosa - muchomůrka jízlivá

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 14.8.2011

muchomůrka jízlivá - Amanita virosa - smrtelně jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka jízlivá - Amanita virosa
smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka jarní klamná - Amanita verna var. decipiens - smrtelně jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka jarní klamná - Amanita verna var. decipiens
smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka pošvatá - Amanita vaginata - jedlá - foto: Radim Dvořák

muchomůrka pošvatá - Amanita vaginata
jedlá
foto: Radim Dvořák

Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales).

Popis

Popis je jen krátký, neboť většina znaků muchomůrky jízlivé je shodná s muchomůrkou zelenou - lupeny bílé i v dospělosti, třeň s prstenem a výraznou hlízou s pochvou na bázi. Klobouk je bílý. Třeň je na rozdíl od bílé formy muchomůrky zelené pod prstenem bíle vločkatě šupinatý. Dužnina je bílá, na řezu barvu nemění. Roste roztroušeně v jehličnatých a smíšených lesích, hojnější je ve vyšších polohách.

Jedovatost

Muchomůrka jízlivá je smrtelně jedovatá, stejně nebezpečná jako muchomůrka zelená. Obsahuje rovněž falotoxinyamatoxiny, navíc ještě virotoxiny (nejvýznamnější je virosin), jež také poškozují jaterní buňky. Průběh otrav i léčba jsou shodné s muchomůrkou zelenou.

Záměny

Podobná muchomůrka jarní (Amanita verna) je rovněž čistě bílá, je však drobnější a třeň má hladký. Roste v teplých listnatých lesích a je také smrtelně jedovatá.

Z jedlých druhů je možná záměna za jedlé pečárky (Agaricus), které sice mají lupeny v mládí bělavé, ale později růžové či šedorůžové a v dospělosti čokoládově hnědé až téměř černé. Dužnina většiny druhů pečárek při rozkrojení mění barvu - některé žloutnou, jiné červenají. Podrobněji jsou pečárky zmíněny v článcích o muchomůrce zelenépečárce zápašné.

Mladé, ještě uzavřené plodnice muchomůrky jízlivé, podobné vajíčku, je možné při velké nepozornosti zaměnit za pýchavky (Lycoperdon) a příbuzné rody (vatovec - Langermannia, prášivka - Bovista, plešivka - Calvatia, popelnička - Vascellum). Pýchavky jsou jedlé za mlada, dokud jsou je vnitřek plodnice (teřich) bílý. Při rozkrojení pýchavky není patrná žádná vnitřní struktura, u některých rodů je možné odlišit komůrkatou spodní sterilní část (kolumelu) a plnou horní výtrusorodou část (glebu), které mohou být oddělené blankou (diafragmou). Při rozkrojení mladé muchomůrky je zřetelně vidět třeň, lupeny a klobouk.

Velký pozor na skupinu muchomůrky zelené je třeba dávat při sběru pošvatek (katmanek) - muchomůrek z podrodu Amanitopsis. Pošvatky nemají na třeni prsten, ale mají výraznou pochvu. Jsou zbarvené od bílé až šedé (muchomůrka pošvatá, též pošvatka obecná - Amanita vaginata) přes hnědou (muchomůrka stroupkatá - Amanita ceciliae), hnědožlutou (muchomůrka hnědožlutá - Amanita battarae, muchomůrka šedoblanitá - Amanita submembranacea) po oražovou (muchomůrka šafránová - Amanita crocea, muchomůrka plavá - Amanita fulva). Klobouk pošvatek je tenkomasý, na okraji rýhovaný. Pošvatky jsou za syrova jedovaté, ale po min. 20 minut trvající tepelné úpravě jedlé.

Literatura a odkazy

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Cortinarius orellanus - pavučinec plyšový

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 10.8.2011

pavučinec plyšový, smrtelně jedovatý - foto: Aleš Vít

pavučinec plyšový, smrtelně jedovatý
foto: Aleš Vít

pavučinec červenošupinný, jedovatý - foto: Martin Kříž

pavučinec červenošupinný, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec skořicový, jedovatý - foto: Martin Kříž

pavučinec skořicový, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec krvavý, jedovatý - foto: Martin Kříž

pavučinec krvavý, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec polokrvavý, jedovatý - foto: Martin Kříž

pavučinec polokrvavý, jedovatý
foto: Martin Kříž

sluka svraskalá, jedlá - foto: Dalibor Marounek

sluka svraskalá, jedlá
foto: Dalibor Marounek

liška nálevkovitá, jedlá - foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák

Pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). V literatuře je znám rovněž pod jménem kožnatka plyšová (Dermocybe orellana). Přestože nezpůsobí mnoho otrav, je to naše nejjedovatější houba.

Klobouk je 3-10 cm široký, v mládí polokulovitý s podvinutým okrajem, v dospělosti rozložený, často se zvlněným okrajem a se zaobleným hrbolkem uprostřed, rezavě až skořicově hnědý, vláknitý, plstnatý až šupinkatý, neslizký a nehygrofánní. Lupeny jsou v mládí žlutavé, později oranžově hnědé a v dospělosti skořicově hnědé, relativně silné a řídké, vysoké, na třeň zoubkem sbíhavé. V mládí jsou zakryté pavučinovým závojem, který v dospělosti zanechává stopy na okraji klobouku, a především na třeni, kde vytváří pomíjivý hnědý pavučinovitý prsten či kroužek. Třeň je válcovitý, plný, podélně vláknitý, žlutavý, poraněním či stářím zvolna hnědnoucí. Dužnina je žlutavá, voní slabě zemitě či po ředkvi. Roste nepříliš hojně ve skupinách v létě a na podzim v teplých lesích pod listnáči (buky, duby, lískami), méně často pod jehličnany (smrky, borovicemi).

Jedovatost a příbuzné jedovaté druhy

Pavučinec plyšový je smrtelně jedovatý. Jeho zákeřnost spočívá ve velmi dlouhé době latence, která je 2 dny až 3 týdny, nejdelší u všech otrav houbami. Při požití většího množství hub uvádí Kubička průjmy a zvracení, po požití menšího množství se však tyto varující příznaky projevit nemusí a později nastoupí poruchy močení a další příznaky nedostatečnosti ledvin - neprve časté, později snížené až chybějící močení a bolesti v oblasti ledvin. Po mnoha dnech již postižené nenapadne spojovat zdravotní problémy s požitím hub, což ztěžuje diagnostiku a léčbu. Léčba je možná pouze na specializovaných nemocničních pracovištích a spočívá v náhradě funkce ledvin dialýzou a podávání podpůrných medikamentů. Protijed není znám. První pomoc vzhledem k dlouhé latenci prakticky neexistuje, výplach žaludku a střev nemá valný smysl. Otrava může končit smrtí nebo nutností transplantace ledviny.

Hlavní účinnou látkou je pyridinový alkaloid orellanin. V čistém stavu vytváří bezbarvé modře fluoreskující krystaly. Kubička uvádí odhad LD50 30 g čerstvé houby, pro srovnání u muchomůrky zelené udává 50 g. Je třeba si ovšem uvědomit, že koncentrace jedů je v čerstvých přírodninách značně proměnlivá.

Poprvé se na jedovatost pavučince plyšového přišlo v 50. letech v Polsku, kde se v Poznaňském vojvodství otrávilo přes 100 lidí. Hygienik Stanislaw Grzymala vypátral a s pomocí mykologů identifikoval původce otrav jako pavučinec plyšový. Ve starších atlasech býval pavučinec plyšový a příbuzné druhy běžně označován jako jedlý či nejedlý, o jeho jedovatosti se nevědělo.

V našich zemích je otrava p. plyšovým vzácná, zčásti asi díky jeho vzácnosti, zčásti (doufejme) úrovní znalostí našich houbařů, je ovšem možná také chybná diagnostika vinou dlouhé doby latence. První otrava u nás byla pozorována v roce 1977, kdy po snědení polévky s p. plyšovým zemřelo dvouleté dítě a otec byl po velkém úsilí lékařů zachráněn.

Zhruba stejně jedovatý je velmi podobný pavučinec nádherný, též nazývaný naplyšovělý či červenooranžový (Cortinarius rubellus, syn. C. orellanoides, C. speciosissimus), který roste v horských či severských jehličnatých lesích a je zbarven živěji do oranžova.

Na základě přítomnosti fluoreskujících látek jsou z jedovatosti podezřelé i další druhy, i když u nich orellanin nebyl prokázán, například

  • pavučinec červenošupinný
    (Cortinarius bolaris)
  • pavučinec skořicový
    (Cortinarius cinnamomeus)
  • pavučinec krvavý
    (Cortinarius sanguineus)
  • pavučinec polokrvavý
    (Cortinarius semisanguineus).

Obecně lze říci, že z pavučinců a příbuzných hub se dá k jídlu doporučit jen sluka svraskalá (Cortinarius caperatus, syn. Rozites caperata), která je poznatelná podle dobře vyvinutého dvojitého prstenu.

U řady druhů pavučinců je podezření na jedovatost nebo není jedlost známá. Vzhledem k obtížnosti tohoto rodu, který jen v našich zemích čítá cca 300 druhů, doporučujeme vyhnout se konzumaci jakýchkoliv pavučinců.

Záměny za jedlé druhy

Záměna pavučince plyšového za jakoukoliv jedlou houbu vyžaduje zřídka vídanou kombinaci lehkomyslnosti, neznalosti až bohorovnosti. Tato houba se nepodobá při troše pozornosti ani vzdáleně jakémukoliv jedlému druhu.

V literatuře jsou uváděny záměny za lišky, což je vskutku podivuhodné, ale je-li možné zaměnit muchomůrku zelenou za bedlu vysokou, je asi možné všechno... Na druhou stranu, z evolučního i ochranářského hlediska je nejspíše vhodné eliminovat lehkomyslné konzumenty neznámých hub, navíc, nebude-li usmrcen jiný člověk než sám sběratel, může in memoriam kandidovat na známou Darwinovu cenu.

Lišky přicházející v úvahu pro záměnu mají klobouk hladký (liška obecná - Cantharellus cibarius) či lehce ojíněný (liška bledá - Cantharellus pallidus), nikoliv plyšově sametový a vláknitý jako pavučinec plyšový. Zespodu klobouku mají liška obecná i bledá žlutě zbarvené nízké (od klobouku k ostří), řídké (daleko od sebe) a silné (tlusté) lišty, nikoliv vysoké, úzké a relativně husté lupeny. Mladé lišky nemají lišty zakryté pavučinkou a v dospělosti nemají na třeni prsten ani pavučinový kroužek.

Liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis), rostoucí na podzim v jehličnatých lesích, je svrchu šedá, plodnice je tenkomasá a kornoutovitě dutá, na spodu klobouku má nízké lišty.

Liška žlutavá (Cantharellus lutescens) je vzácnější druh podhorských a horských jehličnatých lesů. Je podobná lišce nálevkovité, ale má živěji žlutohnědě až oranžovohnědě zbarvený klobouk, a především žlutooranžový třeň a lišty, které jsou velmi nízké až chybějící.

Literatura a odkazy

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
  • Breitenbach, Kränzlin - Pilze der Schweiz, Vol. 5 (Cortinariaceae)
  • Wikipedia

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Amanita phalloides - muchomůrka zelená

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 30.7.2011

muchomůrka zelená - smrtelně jedovatá - foto: Aleš Vít

muchomůrka zelená - smrtelně jedovatá
foto: Aleš Vít

muchomůrka zelená - smrtelně jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka zelená - smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka zelená, bílá forma - smrtelně jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka zelená, bílá forma - smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel

bedla vysoká - jedlá - foto: Radim Dvořák

bedla vysoká - jedlá
foto: Radim Dvořák

holubinka trávozelená - jedlá - foto: Jiří Burel

holubinka trávozelená - jedlá
foto: Jiří Burel

holubinka nazelenalá - jedlá - foto: Radim Dvořák

holubinka nazelenalá - jedlá
foto: Radim Dvořák

holubinka bukovka - jedlá - foto: Radim Dvořák

holubinka bukovka - jedlá
foto: Radim Dvořák

pečárka lesomilná - jedlá - foto: Martin Kříž

pečárka lesomilná - jedlá
foto: Martin Kříž

čirůvka osiková - jedlost neznámá - foto: Martin Kříž

čirůvka osiková - jedlost neznámá
foto: Martin Kříž

Doplněno a typograficky upraveno 1.8. v 0:45.

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Sporadicky bývá označována též jako muchomůrka hlízovitá.

Popis

Plodnice jsou v mládí podobné vajíčku, jsou celé uzavřené v bílém blanitém obalu (velum universale), po kterém v dospělosti zůstává na spodku třeně výrazná blanitá pochva, zatímco útržky vela na klobouku zůstávají jen vzácně a ve větších kusech. S růstem plodnice je klobouk polokulovitý či vejčitý, později ploše sklenutý, 5-15 (20) cm v průměru. Barva klobouku u typické formy je zelená, často krásně mramorovaně žíhaná, ale může na různých místech vybledat a existuje i čistě bílá forma (Amanita phalloides var. alba), což není u muchomůrek nic neobvyklého. Třeň je bílý, válcovitý až kyjovitý, směrem dolů se rozšiřující, 1-2 cm v průměru a 10-15 (20) cm vysoký, na bázi s výraznou hlízou, která je obalena bílou pochvou, známým to "kalichem smrti". V horní části třeně je bílý blanitý prsten, který může a nemusí být rýhovaný, pod prstenem je třeň bělavý, někdy též zeleně žíhaný. Lupeny jsou bílé, u třeně volné (tj. k třeni nedosahující). Dužnina je bílá, barvu poraněním nemění. Vůně je příjemná, chuť podle výpovědi otrávených vynikající.

Muchomůrka zelená roste od června do října v listnatých a smíšených lesích, nejčastěji však v teplejších doubravách a dubohabřinách, často ve velkých skupinách. Je rozšířená v Evropě, severní Africe a byla zavlečena i do Severní Ameriky. Vzhledem je to krásná, dosti statná houba, která už mnoho nezodpovědných houbařů zlákala ke konzumaci, za což zaplatili zdravím či životem.

Jedovatost

Muchomůrka zelená je jednou z našich nejjedovatějších a nejnebezpečnějších hub. Skupina muchomůrky zelené je celosvětově odpovědná až za 90% veškerých úmrtí po otravách houbami. U nás sem patří ještě muchomůrka jarní (Amanita verna) a muchomůrka jízlivá (Amanita virosa), v Severní Americe pak muchomůrku zelenou nahrazují příbuzné druhy Amanita bisporigeraAmanita ocreata, v Asii pak Amanita exitalisAmanita subjunquillea. V České Republice se otráví 10 - 20 houbařů ročně, přičemž prognóza přežití je cca 75% (tj. 25% otrávených zemře), často ovšem s těžkými následky v podobě poškození jater. LD50 je odhadována na 50 g čerstvé plodnice.

Muchomůrka zelená obsahuje 2 základní skupiny toxických látek: falotoxinyamatoxiny. Falotoxiny jsou bicyklické peptidy složené ze 7 aminokyselin. Jsou vysoce toxické pro jaterní buňky, ale nejsou hlavní příčinou otravy, neboť se nevstřebávají stěnou střeva. Nejvýznamnějším z této skupiny toxinů je faloidin. Amatoxiny jsou oligopeptidy složené z 8 aminokyselin. Blokují enzym RNA polymerázu II, což v důsledku zastavuje syntézu proteinů (bílkovin) v buňkách a způsobuje jejich smrt. Nejvýznamnějším zástupcem je α-amanitin, který je hlavním toxinem stojícím za otravami m. zelenou a příbuznými druhy. Zajímavým zjištěním je, že α-amanitin a falacidin houba nevyrábí tradiční cestou sekundárních metabolitů enzymaticky z prekurzoru, ale jsou přímo kódovány geneticky, jejich výroba je tedy shodná jako u proteinů. Evoluční úloha těchto pro člověka prudkých jedů je nejasná.

Otrava muchomůrkou zelenou se projeví až po relativně dlouhé době latence, nejdříve po 6, běžně však až po 8-12 hodinách, někdy až za 24 h, úporným zvracením a průjmy, které trvají 2 dny. V důsledku delší latence nemusí být příznaky otravy ihned spojovány s požitím pokrmu z hub! Za tuto první fázi otravy jsou odpovědné falotoxiny. Následuje období zdánlivého zlepšení stavu pacienta, během něhož amatoxiny (zejména α-amanitin) poškozují jaterní buňky a způsobují nedostatečnost ledvin. Při vyšší dávce či bez léčby otrávený umírá 4. až 7. den v důsledku jaterního selhání.

Diagnostika otravy se provádí kromě anamnézy (vzpomínky pacienta na jídlo z hub) identifikací výtrusů m. zelené z trávícího traktu pacienta. Léčba je možná pouze na jednotce intenzivní metabolické péče a spočívá v odstranění toxických zbytků z trávícího traktu (výtrusy jsou vysoce jedovaté), zajištění přísunu tekutin a minerálů, podání medikamentů na ochranu jater a podporu vylučování toxinů a v eliminaci toxinů z těla pomocí plazmaferézy či dialýzy. U těžkých případů je při selhání jater nutná jejich transplantace.

Záměny za jedlé druhy

Ač je to k nevíře, nejčastěji bývá muchomůrka zelená zaměňována za jedlé bedly, například za bedlu vysokou (Macrolepiota procera). Bedly jsou zbarveny především v odstínech šedé a hnědé, klobouk mají výrazně plstnatě šupinatý. Na dřevnatě tuhém třeni mají plstnatě kožovitý prsten, který je u některých druhů možné po třeni posunovat - není k němu přirostlý. Vůně bedel je specifická, podobná sušenému masu.

Typické zeleně vybarvené plodnice muchomůrky zelené mohou být zaměněny za jedlé zelené holubinky. Jejich období výskytu je s m. zelenou přibližně shodné.

Holubinka trávozelená (Russula aeruginea) je drobnější zelený druh s celistvou pokožkou klobouku, rostoucí zejména pod břízami.

Holubinka nazelenalá (Russula virescens) je statný druh s bělavou, žlutavou až zelenou rozpukanou pokožkou klobouku, rostoucí v listnatých lesích, zejména pod duby a habry.

Holubinka bukovka (Russula heterophylla) je statný druh z bučin se zeleným až olivovým kloboukem a rezavějícími lupeny.

Všechny holubinky mají dužninu podobné struktury jako jablko - z třeně lze nožem vydloubnout kousek, který se netáhne do vlákna, ale zaobleně se vylomí. Platí to i pro ryzce, ryzce ovšem roní při poranění mléko, holubinky nikoliv. Holubinky nemají prsten ani pochvu ani jiné zbytky vela např. na okraji klobouku.

Pouze u holubinek platí, že lze ochutnáním čerstvé plodnice zjistit, zda je jedlá - je-li chuť mírná, jde o jedlý druh, palčivé druhy jsou nejedlé. Ochutnává se obvykle kousek od okraje klobouku s pokožkou, dužninou a kouskem lupenů. Některé jedlé druhy mají ovšem hlavně v lupenech také mírně ostrou chuť, např. zmiňovaná holubinka trávozelená. Tato metoda má ovšem svá rizika, po ochutnání prvního silně palčivého druhu výrazně klesá rozpoznávací schopnost chuťových buněk a často i ochota postiženého houbaře dále ochutnávat. Přece jen je lepší metodou naučit se postupně znát několik chutných a snadno poznatelných druhů.

Dalšími zaměnitelnými druhy jsou čirůvka zelánka (Tricholoma equestre), žlutozelený druh rostoucí pod borovicemi, a nově rozlišovaná "osiková zelánka" - čirůvka osiková (Tricholoma frondosae), zlatožlutý druh rostoucí pod osikami. Oba druhy nebývají praktickými houbaři rozlišovány a jsou sbírány jako zelánky. Klobouk, lupeny i třeň jsou žlutozelené (č. zelánka) či zlatožluté (č. osiková), rovněž dužnina je žlutá a voní silně moučně. Prsten ani pochva nejsou přítomny. Oba druhy čirůvek se vyskytují na podzim.

V poslední době byly ovšem z Francie, Polska a Německa popsány otravy čirůvkou zelánkou, dokonce smrtelné, do vyjasnění situace (je možná např. autoimunitní reakce či interakce s léčivy) musíme tedy i zelánku považovat za podezřelou z jedovatosti. Jedlost čirůvky osikové není rovněž ověřena, neboť nebyla dříve rozlišována od zelánky.

Vybledlé plodnice a bílá forma muchomůrky zelené bývají zaměňovány za pečárky, též nazývané žampiony - tento název používáme pro pěstované druhy. Pečárky mají tmavé výtrusy, od dozrávajících výtrusů jejich lupeny již v časném mládí získávají narůžovělý či šedorůžový odstín, později se vybarvují sytěji a v dospělosti jsou čokoládově hnědé až téměř černé. Zbarvení lupenů je základním rozlišovacím znakem, muchomůrka zelená, jarní i jízlivá mají lupeny i v dospělosti bílé. Pečárky mají na třeni prsten. Některé druhy mají třeň dole hlízovitě ztluštělý (např. pečárka lesomilná - Agaricus sylvicolapečárka hlíznatá - Agaricus essetei), několik druhů má i na spodu třeně pochvu (např. pečárka pochvatá - Agaricus bitorquis). Jedlé druhy pečárek mají příjemnou vůni, některé anýzovou, některé hořkomandlovou. Dužnina pečárek poraněním u většiny druhů více či méně oxiduje do žluté (p. ovčí, p. lesomilná, p. hlíznatá, p. velkovýtrusá) nebo červené barvy (p. lesní, p. pochvatá). Přestože jsou to výborné jedlé houby, nepouštějte se do sběru pečárek, dokud nebudete spolehlivě znát rozdíly od okruhu muchomůrky zelené a také dokud bezpečně nepoznáte skupinu pečárky zápašné.

Při sběru všech hub je třeba dbát na zachování veškerých určovacích znaků až do spolehlivého určení. Pokud například uříznete houbu v polovině třeně, přicházíte o velmi důležité znaky na jeho spodku jako je hlíza a pochva, které mohou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Rovněž u plodnic zanořených v substrátu, např. hlubokém listí, je potřeba vypreparovat celou houbu, jinak je určení, zejména laikem, mnohem problematičtější a náchylné k draze zaplacenému omylu.

Literatura

Čtenářům neovládajícím angličtinu se omlouváme, ale některé prameny nejsou bohužel v českém jazyce k dispozici.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Amanita pantherina - muchomůrka tygrovaná

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 3.6.2011

muchomůrka tygrovaná, jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka tygrovaná, jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka tygrovaná jedlová (var. abietum), jedovatá - foto: Jiří Burel

muchomůrka tygrovaná jedlová (var. abietum), jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka růžovka, jedlá - mladé plodnice - foto: Radim Dvořák

muchomůrka růžovka, jedlá
mladé plodnice
foto: Radim Dvořák

muchomůrka růžovka, jedlá - pohled na bázi třeně a prsten - foto: Radim Dvořák

muchomůrka růžovka, jedlá
pohled na bázi třeně a prsten
foto: Radim Dvořák

muchomůrka růžovka, jedlá - detail rýhování prstenu - foto: Jan Borovička

muchomůrka růžovka, jedlá
detail rýhování prstenu
foto: Jan Borovička

muchomůrka šedivka, jedlá - foto: Martin Kříž

muchomůrka šedivka, jedlá
foto: Martin Kříž

Muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Lze se setkat také s názvem muchomůrka panterová.

Klobouk je v mládí kulovitě uzavřený, později polokulovitý a v dospělosti ploše rozložený, 5-15 cm v průměru, světle až tmavě hnědý s oříškovým tónem, na okraji v dospělosti jemně rýhovaný, rovnoměrně pokrytý bílými plochými bradavkami, které může ovšem smýt déšť. Třeň válcovitý, 1-2 cm v průměru, 5-15 cm vysoký, bílý. V horní třetině až polovině třeně je bílý tenký prsten, který v mládí přirůstá k okraji klobouku, a proto není rýhovaný. Prsten je pomíjivý a může i zcela chybět. Na bázi (spodku) třeně je hlízovitá obřízlá bílá pochva, nad ní až k prstenu je třeň vločkatě šupinatý či opásaný. Lupeny jsou bílé, u třeně volné, mírně břichaté. Dužnina je bílá, na řezu barvu nemění. Vůně i chuť jsou nenápadné, slabě ředkvové. Roste místy hojně zejména v teplejších listnatých lesích, ale i ve smíšených a jehličnatých lesích. V horských polohách pod jehličnany lze nalézt var. abietum, která má tmavý klobouk a je statnější.

Jedovatost

Muchomůrka tygrovaná je prudce jedovatá, obsahuje stejné toxiny jako muchomůrka červená (kyselinu ibotenovou, muscimol a muskazon), ale ve výrazně větším množství. Toxiny ovlivňují nervový systém. Jsou termostabilní (varem se neničí).

Za půl až jeden a půl hodiny po jídle (Kubička udává až 3 h) se objeví nevolnost, zvracení, bolesti hlavy, bušení srdce a rozšířené zorničky, stavy únavy a zmatení střídané zvýšenou aktivitou až manickou euforií s halucinacemi, připomínající alkoholové opojení.

Kubička uvádí:

Často se dostavuje stav podobný alkoholovému opojení, otrávený hodně mluví, bez příčiny se směje nebo pláče, bije sám sebe, pobíhá, tyká lékaři i sestře, někdy jim hrubě, až sprostě nedává. Inzultovaný lékař zapsal jednou do chorobopisu, že pacient se choval jako "vzrušený primitiv".

Postiženého je nutné převézt k lékaři. Nedoporučuje se vyvolávat zvracení. Léčba je symptomatická, tlumí se projevy psychomotorického neklidu, aby si pacient neublížil. Prognóza je dobrá, většina otrav končí druhý den bez následků. V žádném případě nesmí být podán atropin, který je protijedem muskarinu, zatímco účinek jedů muchomůrky tygrované spíše zvyšuje.

Pokud otrávený požil vedle hub i alkohol, je nutné o tom informovat lékaře, jinak hrozí záměna otravy s příznaky opilosti. Možnost chybné diagnózy otrav muchomůrkou tygrovanou a červenou záměnou za alkoholové opojení stála (kromě existence hub se skutečným antabusovým efektem jako je např. hnojník inkoustový) pravděpodobně u zrodu často opakované poučky, že houby a alkohol nepatří k sobě.

Záměny za jedlé druhy

Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens), nazývaná lidově masák, je výborná jedlá houba. Na rozdíl od muchomůrky tygrované má na třeni rýhovaný prsten podobný sukénce, který vyrůstá z vrcholu třeně a v mládí je přitisknutý k lupenům, od nichž získává rýhování. Na bázi je třeň hlízovitě ztluštělý s bradavkami, ale nemá pochvu. Poraněním a na požercích hmyzu dužnina červená, červené či růžové tóny jsou patrné na různých místech i na neporaněné plodnici. Bradavky na povrchu klobouku jsou zašpičatělé, kuželovité až jehlanovité.

Muchomůrka šedivka (Amanita excelsa, syn. A. spissa) je jedlá houba horší kvality. Má stejně utvářený rýhovaný prsten, hlízu na bázi třeně i bradavky na klobouku jako muchomůrka růžovka. Dužnina poraněním barvu nemění nebo jen velmi zvolna slabě hnědne, vůni má zatuchle bramborovou.

Literatura

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Agaricus xanthoderma - pečárka zápašná

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 1.6.2011

pečárka zápašná, jedovatá - foto: Jiří Burel

pečárka zápašná, jedovatá
foto: Jiří Burel

pečárka zápašná, jedovatá - vlevo oxidace dužniny krátce po rozkrojení, vpravo tatáž plodnice po 30 minutách - foto: Radim Dvořák

pečárka zápašná, jedovatá
vlevo oxidace dužniny krátce po rozkrojení, vpravo tatáž plodnice po 30 minutách
foto: Radim Dvořák

pečárka ovčí, jedlá - foto: Jiří Burel

pečárka ovčí, jedlá
foto: Jiří Burel

Pečárka zápašná (Agaricus xanthoderma) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Je rovněž známá pod jménem žampion zápašný, v současné době je ale pro rod Agaricus v literatuře používán český název pečárka. Latinsky je často psána ve formě Agaricus xanthodermus, ale správnější je forma xanthoderma, neboť derma (kůže, pokožka) je podstatné jméno, a neshoduje se tudíž v koncovce s rodem slova Agaricus, jak by tomu bylo u přídavného jména.

Sběratelé divoce rostoucích pečárek ke kulinárním účelům si musí dát pozor nejen na smrtelně jedovatou muchomůrku zelenou, její bílé variety a příbuzné druhy (muchomůrku jarní a muchomůrku jízlivou), ale i na tento místy velmi hojný druh jedovaté pečárky. Pečárka zápašná je nejhojnějším představitelem "zápašné" sekce Xanthodermatei, nehojně až vzácně lze nalézt i další příbuzné a rovněž jedovaté druhy.

Pečárka zápašná je statný druh, rostoucí často v početných skupinách či čarodějných kruzích. Klobouk je v mládí uzavřený, zaobleně válcovitý nebo uťatě kuželovitý, později zalomeně polokulovitý a v dospělosti až téměř ploše rozložený, bílý, 10 až 20 cm v průměru. Typické je zalomení klobouku cca v 1/3 od středu, křivka není čistě polokulovitá. U var. lepiotoides je klobouk šupinatě rozpukaný. Třeň je válcovitý, na bázi někdy mírně ztluštělý, ale bez hlízy, bílý, v horní třetině nese výrazný bílý prsten. Lupeny jsou v mládí bělavé, pak šedorůžové, růžovohnědé, až nakonec tmavě čokoládově hnědé. Dužnina poraněním rychle sytě chromově žloutne, což je patrné nejlépe na bázi (spodku) třeně. Žlutá barva se po 10 - 20 minutách mění na fialovohnědou, pak na hnědou a za delší čas zcela vybledne do původní barvy. Pach je nepříjemný, po dezinfekci, fenolový (karbolový). Nepříjemný pach se vařením stupňuje. Roste od června do listopadu v listnatých a smíšených lesích, parcích, zahradách i na trávnících v městské zástavbě.

Příbuzné druhy

  • pečárka perličková (Agaricus praeclaresquamosus)
  • pečárka koroptví (Agaricus phaeolepidotus)
  • pečárka Pilátova (Agaricus pilatianus)

vykazují stejnou chromově žlutou oxidační reakci dužniny, spolu s následným hnědnutím až odbarvením, a také nepříjemně páchnou po fenolu. Jsou rovněž jedovaté.

Jedovatost

Za 1-3 hodiny po požití se objeví nevolnost a úporné zvracení, průjmy jsou spíše výjimečné. Žaludeční křeče mohou způsobit život ohrožující perforaci žaludečního vředu. V literatuře se udává, že z vápencového podloží (např. Český kras) potíže nezpůsobuje. V žádném případě však nelze pečárku zápašnou doporučit ke sběru. Toxiny nejsou známé.

Záměny za jedlé druhy

Pečárka zápašná bývá zaměňována za jedlé žloutnoucí pečárky, jako jsou např. pečárka ovčí (Agaricus arvensis), pečárka hajní či lesomilná (Agaricus silvicola), pečárka hlíznatá či uťatohlíznatá (Agaricus essettei). Všechny jedlé žloutnoucí pečárky voní příjemně po anýzu nebo hořkých mandlích, žloutnou pomaleji a ne tak sytě chromově, navíc žlutá barva na poraněných místech vytrvá i po delší době, neodbarvuje se do hněda či do ztracena. Při pozornějším pohledu mají jedlé pečárky klobouk při rozvíjení zaoblený, bez ostrého zalomení typického pro pečárku zápašnou, což se lze při troše cviku naučit a ušetřit si tím zbytečné shýbání a trhání tohoto nepoužitelného druhu.

Literatura

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Inocybe erubescens - vláknice začervenalá

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 1.5.2011

vláknice začervenalá, jedovatá - foto: Aleš Vít

vláknice začervenalá, jedovatá
foto: Aleš Vít

čirůvka májovka - typická forma, jedlá - foto: Dalibor Marounek

čirůvka májovka - typická forma, jedlá
foto: Dalibor Marounek

čirůvka májovka - žlutá forma, jedlá - foto: Dalibor Marounek

čirůvka májovka - žlutá forma, jedlá
foto: Dalibor Marounek

Vláknice začervenalá (Inocybe erubescens) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Ve starší literatuře lze nalézt název vláknice Patouillardova (Inocybe patouillardii), který je nyní i v české variantě nahrazen výstižnějším.

Klobouk je kuželovitý, bělavý, nažloutlý, později červenající až hnědorezavějící, vrostle vláknitý, obvykle radiálně rozpukaný, 3-10 cm v průměru. Lupeny jsou husté, v mládí bělavé, pak šedavé, v dospělosti od zralých výtrusů okrově hnědé, často červeně skvrnité. Třeň je válcovitý, plný, do 10 cm vysoký a 0,5-1,5 cm silný, bělavý, v dospělosti hnědě poprášený výtrusy. Dužnina je bílá, poraněním červenající, vůně je slabě ovocná až zemitá, nepříjemná. Roste v květnu až červnu ve skupinách v parcích, na okrajích cest a ve světlých listnatých lesích.

Jedovatost

Vláknice začervenalá je prudce jedovatá. Účinnou látkou je alkaloid muskarin. Otrava se může projevit již během jídla až do 2 hodin po něm, extrémním pocením, sliněním a slzením. Připojí se žaludeční nevolnost, zvracení a průjmy. Rozšířením periferních cév klesá krevní tlak s pocitem zimy. Na pohled nápadné je zúžení zornic s poruchami vidění. Při požití většího množství hub může nastat i smrt v důsledku zástavy dechu nebo selhání krevního oběhu.

Při otravě je třeba vyhledat co nejrychleji lékařskou pomoc. Naštěstí existuje účinný protijed proti muskarinu - atropin. Tyto dva jedy působí proti sobě, ale určitě nedoporučujeme připravování "lahůdky" v podobě vláknic obložených plody rulíku zlomocného.

Záměny

Nejčastěji bývá vláknice začervenalá zaměňována za čirůvku májovku (Calocybe gambosa) a závojenku podtrnku (Entoloma clypeatum) či závojenku sadovku (Entoloma saepium). Tyto jedlé jarní závojenky jsou již popsány v článku o závojence olovové (Entoloma sinuatum).

Čirůvka májovka roste v květnu a červnu v sadech, na loukách a ve světlých lesích mezi travou, často ve skupinách či čarodějných kruzích. Je bílá, případně žlutavá až žemlová u žluté formy. Klobouk je masitý, až 15 cm v průměru, v mládí polokulovitý, v dospělosti plochý. Pokožka klobouku je hladká, nemá ani šupiny ani vrostlá vlákna, maximálně nepravidelné hrbolky. Lupeny jsou bílé i v dospělosti, velmi husté "jako zavřená kniha". Třeň je v mládí kyjovitý, později válcovitý, 1-3 cm v průměru a až 15 cm vysoký. Dužnina je bílá, barvu nemění, voní silně okurkově moučně. Případné červené skvrny na plodnicích jsou důsledkem druhotného napadení a takové plodnice nesbíráme. Je to vysoce ceněná jedlá houba, vhodná zejména do omáček.

Literatura

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
  • Breitenbach, Kränzlin - Pilze der Schweiz, Vol. 3 & 5
  • Wikipedia
  • Index fungorum

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Gyromitra esculenta - ucháč obecný

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 30.4.2011

ucháč obecný, jedovatý - foto: Aleš Vít

ucháč obecný, jedovatý
foto: Aleš Vít

ucháč obrovský, jedlý - foto: Radim Dvořák

ucháč obrovský, jedlý
foto: Radim Dvořák

smrž polovolný (Morchella semilibera), jedlý - foto: Radim Dvořák

smrž polovolný (Morchella semilibera), jedlý
foto: Radim Dvořák

Ucháč obecný (Gyromitra esculenta) patří mezi houby vřeckovýtrusé, do řádu kustřebkotvarých (Pezizales). Ve staré literatuře je možné se setkat s názvem ucháč jedlý, což je sice z hlediska dnešních poznatků oxymoron, nicméně jde o překlad latinského esculentus.

Ucháč obecný je jarní houba, roste v dubnu až červnu v opadu a na pařezech jehličnanů. Klobouk je tmavě kaštanově hnědý, mozkovitě zprohýbaný, 3-10 cm v průměru. Třeň je bílý, někdy s červeným nebo hnědavým tónem, válcovitý, jamkatý až provazcovitý. Výtrusný prach je bílý. Vůně je jemně houbová, nevýrazná.

Toxicita

Ucháč obecný byl dlouho masově konzumován, dokonce byl v našich zemích i tržní houbou. Rovněž v ostatních částech Evropy, kde se tradičně jedí divoce rostoucí houby, byl považován za dobrou jedlou houbu a byl konzumován. V současné době u nás mezi tržní ani jedlé houby nepatří, byť je jeho jedovatost a její příčina stále diskutována. V některých zemích je povoleno jej prodávat s výrazným varováním pro případné zákazníky.

Již cca sto let jsou známé otravy po ucháči obecném, které mají průběh podobný jako otravy faloidní (muchomůrkou zelenou a jejími příbuznými). Po latenční době 5-10 hodin se dostaví nevolnost, zvracení, bolest hlavy, v pokročilém stadiu otravy pak dochází k selhání krevního oběhu, k otoku mozku, objeví se žloutenka a u nejtěžších případů dochází k úmrtí v důsledku jaterního kómatu.

Toxiny zůstávaly dlouho záhadou. Otravy byly zaznamenány častěji ke konci růstového období ucháče, takže vznikla hypotéza, že jsou způsobeny starými plodnicemi, které byly druhotně napadeny bakteriemi a plísněmi při rozkladných procesech.

V současnosti je za hlavní toxickou látku, odpovědnou za otravy, považován gyromitrin (N-metyl-N-formylhydrazon). Jde o těkavou, ve vodě rozpustnou látku, která se v těle hydrolyzuje na vysoce toxický metylhydrazin, který je zároveň karcinogenní. Obsah gyromitrinu v plodnicích značně kolísá, zároveň sušením a varem jeho obsah řádově klesá, až na jednotky či desetiny procenta původního obsahu.

Přestože v otázce původu otrav není ani dnes zcela jasno, nelze v žádném případě doporučit ucháč obecný ke konzumaci a je nutné ho považovat za houbu jedovatou, s potenciálně smrtelnými následky.

Záměny za jedlé druhy

Ucháč obrovský (Gyromitra gigas) roste rovněž na jaře na mrtvém dřevě listnáčů, často z kořenů kolem pařezů. Je statnější, klobouk může mít až 20 cm v průměru, je světlejší - oříškově až světle kaštanově hnědý - a rovněž mozkovitě zprohýbaný, ale méně kadeřavý. Je to dobrá jedlá houba, ale doporučujeme před sběrem důkladně "dostat do oka" ucháč obecný, zejména barvu a kadeřavost klobouku. I zde jsou ovšem z literatury známé otravy, které bývají připisovány záměně s ucháčem obecným.

Smrže (Morchella) mají klobouk jamkatý, nikoliv mozkovitě zprohýbaný. U nás roste několik druhů a všechny jsou jedlé.

Literatura

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
  • Wikipedia

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

Strana 8 / 9, články 71 - 80 / 86

 <   1   2   3   4   5   6   7   8   9   > 

 
 
Vstup pro členy ČMS
 

Mikroskopy, USB kamery
a servis

INTRACO MIKRO

Více na www.intracomicro.cz.

Příspěvky a předplatné 2018

Členský příspěvek:

  • Studenti a senioři: 75,- Kč
  • Ostatní: 150,- Kč

Mykologický sborník:

  • Členové ČMS: 150,- Kč
  • Ostatní odběratelé: 200,- Kč

Podrobné informace najdete zde.

Vážení milovníci hub a houbaření!

Ještě jste nečetli
Časopis českých houbařů -
Mykologický sborník
?

Začtěte se do zajímavostí ze světa hub, které časopis přináší již od roku 1919.

Časopis si můžete snadno objednat zde na myko.cz.

titulní strana Mykologického sborníku 1/2018

Přístup do členské části stránek

Jste členem ČMS a ještě nemáte přístup do členské (neveřejné) části stránek myko.cz? Najdete zde Náleziště - nástroj na evidenci vlastních nálezů a spolupráci s kamarády a mykology při určování nálezů. Uvítáme také spolupráci odborníků na projektu Myko atlas.

Požádejte o přístupové údaje .

Chcete inzerovat na myko.cz?

Máte-li zájem o placenou firemní reklamu na našich stránkách, kontaktujte nebo .