Aktuality - články autora Radim DvořákStrana 9 / 11, články 81 - 90 / 106
- 12.4.2012
Houby / Jedovaté houby 
Hypholoma fasciculare - třepenitka svazčitá - 24.3.2012 O společnosti / Zprávy Výzva čtenářům webu myko.cz
- 8.3.2012 Aktuality Výsledky fotosoutěže 2011
- 1.11.2011 Myko akce 3. pražská podzimní vycházka s ČMS - lesy a louky Divoké Šárky
- 31.10.2011 Myko akce / Zprávy z akcí 12. setkání mladých mykologů v Dolních Věstonicích
- 9.10.2011 Houby / Jedovaté houby Hypomyces sp. - nedohuby
- 6.10.2011 Houby / Jedovaté houby Galerina marginata - čepičatka jehličnanová
- 5.10.2011 Houby / Jedovaté houby Armillaria sp. - václavky
- 1.10.2011 Houby Změny v mykologické nomenklatuře
- 24.9.2011 O společnosti / Zprávy Webové stránky České mykologické společnosti Vám slouží již více než 11 let
Hypholoma fasciculare - třepenitka svazčitá
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 12.4.2012
třepenitka svazčitá, jedovatá
foto: Jan Borovička
třepenitka cihlová, nejedlá
foto: Martin Kříž
třepenitka kořenující, nejedlá
foto: Martin Kříž
třepenitka roztroušená, nejedlá
foto: Jiří Burel
šupinovka kostrbatá, jedlá
foto: Jiří Burel
Třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales).
Popis
Třepenitka svazčitá roste hojně od časného jara do pozdního podzimu i za mírné zimy v početných trsech na mrtvém dřevě listáčů i jehličnanů i u paty živých stromů. U stromů a pařezů často růstem kopíruje kořenový systém, zdánlivě pak vyrůstá ze země, i když zdrojem živin je v půdě skrytá dřevní hmota.
Klobouk je 2-7 cm široký, polokulovitý, později téměř ploše rozložený, někdy s hrbolkem na středu, sírově žlutý až zelenožlutý, na středu zvláště v dospělosti s červenavými, červenohnědými až hnědými tóny. U zcela mladých plodnic je klobouk na povrchu potažen bělavou či nažloutlou pavučinkou, kterou jsou rovněž zakryté lupeny. Později je okraj klobouku nepravidelně třásnitě ověšený, v dospělosti většinou velum mizí.
Lupeny jsou husté a tenké, k třeni připojené, v mládí zelenožluté, v dospělosti až téměř hnědé či fialově hnědé od dozrávajících výtrusů, ale při pozorném pohledu vždy se zelenožlutým tónem.
Třeň je válcovitý, dutý, hladký, 3-10 mm široký, sírově žlutý, směrem k bázi světlejší, u mladších plodnic v horní části s prstencovitými zbytky pavučinky, u starších plodnic často hnědě poprášený od výtrusů.
Dužnina je sírově žlutá až zelenožlutá, odporně hořká. Vůně je nevýrazná, houbová.
Poměrně často, je nalézána i drobnější varieta subviride (syn. var. pusillum), která je výrazně menšího vzrůstu s kloboučky maximálně 2-3 cm v průměru, ostatní znaky jsou shodné. Někteří autoři ji považují za samostatný druh, nazývaný třepenitka drobná (Hypholoma subviride).
Otravy třepenitkou svazčitou
Vzhledem k extrémní hořkosti je třepenitka svazčitá při běžné kuchyňské úpravě nepoživatelná. Jak říkával na přednáškách a vycházkách pan Havelík, je to houba velmi vhodná, dobrá k zahození. Připravený pokrm pravděpodobně vyhodíte i s hrncem.
V literatuře jsou přesto popsány otravy třepenitkou svazčitou, Kubička uvádí bývalý SSSR, Rakousko, Itálii a Japonsko. Průběh otravy se podobal pravé faloidní otravě s poškozením jater a ledvin a úmrtím v jaterním kómatu. Podrobnosti kuchyňské úpravy mi nejsou známy, ale pravděpodobně šlo o speciální postup, při němž může hořkost vymizet (např. mléčné kvašení, používané u palčivých ryzců), nebo o obzvláště odhodlané konzumenty.
Jedovaté látky nebyly identifikovány, nicméně je třeba ji považovat za přinejmenším podezřelou z jedovatosti. Pokud se její jedovatost skutečně prokáže, byla by jediným naším termostabilně jedovatým druhem, který má nepříjemnou chuť. Všechny ostaní jedovaté houby naší přírody mají chuť příjemnou.
Záměny
Třepenitka maková (Hypholoma capnoides) a opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis, syn. Pholiota mutabilis) jsou popsané a vyobrazené v článku o čepičatce jehličnanové.
Třepenitka cihlová (Hypholoma sublateritium) je hojný, statnější a masitější druh s kloboukem až 15 cm v průměru. Klobouk má výrazné cihlově červené tóny, zatímco třeň je bělavý s nažloutlými tóny, nikdy ne sírově žlutý. Roste trsnatě na mrtvém dřevě listnáčů, spíše v teplejším období roku, často na stejných lokalitách jako třepenitka svazčitá. Vzhledem k nahořklé dužnině je nejedlá.
Třepenitka kořenující (Hypholoma radicosum) je vzácnější druh, rostoucí jednotlivě nebo v malých skupinách na mrtvém dřevě jehličnanů, zejména ve vyšších polohách. Klobouk má žlutý až žlutooranžový, je statnější než třepenitka svazčitá a třeň má dlouze kořenující. Je nejedlá, Kubička ji uvádí jako slabě jedovatou.
Třepenitka roztroušená (Hypholoma marginatum), též nazývaná třepenitka okrajová, je celkem hojný drobnější druh, rostoucí na mrtvém dřevě jehličnanů. Roste spíše ve skupinách než v trsech, třeň má výrazně žíhaný a okraj klobouku ojíněný až ověšený bělavými zbytky vela. Je nejedlá.
Jedlá šupinovka kostrbatá (Pholiota squarrosa) roste trsnatě na mrtvém i živém dřevě listnáčů. Je to statný druh se žlutým, neslizkým, masitým, výrazně žlutohnědě šupinatým kloboukem, který má v dospělosti až 20 cm v průměru. Třeň má v horní části výrazný prsten, nad nímž je hladký a pod ním odstále šupinatý. Lupeny jsou v mládí bělavé či nažloutlé, v dospělosti hnědé. Dužnina je žlutá, voní i chutná houbově.
Literatura
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
Výzva čtenářům webu myko.cz
O společnosti / Zprávy
Radim Dvořák, 24.3.2012
Web České mykologické společnosti v současné podobě je v provozu již téměř dva roky. Za tuto dobu prošel jeho vzhled i obsah postupným vývojem, který dále pokračuje. Snažíme se, aby poskytoval aktuální informace o činnosti společnosti, probíhajících přednáškách, vycházkách a setkáních, aby obsahoval zajímavé a bezprostřední informace o aktuálním výskytu hub, seznamoval čtenáře s houbami jedovatými a vzácnými a aby ani gurmáni nepřišli zkrátka.
Jsme si vědomi, že stránky myko.cz nejsou dokonalé a že je určitě možné je dále vylepšovat. Připravujeme například sekci Ochrana hub, průběžně budou doplňovány další jedovaté druhy, chceme doplnit obsahy starších Mykologických sborníků, atd.
Těšíme se na vaše názory, připomínky a nápady, jimiž můžete přispět k vývoji webu, případně k opravě chyb. Posílejte nám je na adresu nebo přímo .
Radim Dvořák, správce stránek myko.cz
Výsledky fotosoutěže 2011
Aktuality
Radim Dvořák, 8.3.2012
Dnes byly na web přidány výsledky fotosoutěže 2011 spolu s prezentací vítězných snímků.
3. pražská podzimní vycházka s ČMS - lesy a louky Divoké Šárky
Myko akce
Radim Dvořák, 1.11.2011
Zveme všechny zájemce o poznávání hub v Praze a okolí na poslední letošní vycházku s odborným doprovodem a výkladem.
Termín : sobota 5. 11. 2011
Sraz v 10:00 u Mc Donalda u konečné tramvají Divoká Šárka (Evropská 204, Praha 6).
Spojení:
autem: na parkoviště u Mc Donalda nebo v přilehlých ulicích
MHD: bus 119, 206, 218 a tram 20, 26 od metra "A" Dejvická nebo bus 179 a 108, vše do zastávky Divoká Šárka
Detaily spojení vyhledejte na www.idos.cz, poloha Mc Donalda je vyznačena modrou bublinou na www.mapy.cz.
12. setkání mladých mykologů v Dolních Věstonicích
Myko akce / Zprávy z akcí
Radim Dvořák, 31.10.2011
sraz na exkurzi na Děvín na ranním autobusu
foto: Martin Kříž
jižní svah Děvína se skalní stepí s roztroušenými stromy
foto: Radim Dvořák
luční step a cerová doubrava pod vrcholem Děvína
foto: Radim Dvořák
hvězdovka Berkeleyova - Geastrum berkeleyi
foto: Radim Dvořák
focení battarovky pochvaté v dutině jasanu
foto: Martin Kříž
Křivé jezero
foto: Martin Kříž
NPR Křivé jezero - měkký luh a sečená louka
foto: Radim Dvořák
pórnatka nahnědlá - Pouzaroporia subrufa
foto: Radim Dvořák
Ve dnech 20. - 23. října 2011 proběhlo v Dolních Věstonicích na jižní Moravě již 12. každoroční podzimní setkání pracovní skupiny Mladí mykologové České vědecké společnosti pro mykologii. Setkání se účastnili členové ČVSM, amatérští i profesionální mykologové a studenti mykologických oborů, přičemž věk účastníků je tradičně omezen na maximálně 39 let.
Organizátoři akce Jan Běťák, Dan Dvořák a Michal Tomšovský připravili ve spolupráci s místními orgány ochrany přírody dvě exkurze do Národních přírodních rezervací v okolí - na Děvín a Křivé jezero. Sběry byly dokumentovány, zajímavější dokladovány a podrobnější zpráva o akci a nálezech se připravuje do Mykologických listů.
Po oba dny exkurzí nám počasí přálo, svítilo krásně sluníčko, nicméně vzhledem k předchozímu déletrvajícímu suchu byl výskyt kloboukatých hub minimální, takže se účastníci museli spokojit se studiem trvalejších a trvanlivějších hub dřevních, zvaných familiárně též "klackomycety".
V pátek 21.10. se jelo autobusem na Klentnici a odtud pěšky dále na Děvín. Okolí Děvína je vinařům známé jako Pálava, cílem exkurze ovšem nebyly pochopitelně vinice a vinné sklípky, ale Národní přírodní rezervace Děvín - Kotel - Soutěska. Rezervace je součástí CHKO Pálava a je zajímavá teplomilnými společenstvy na vápencovém podkladu. Na JV a zejména SZ svazích je dubohabrový a suťový les, na jižních svazích pak skalnatá step se solitérními duby pýřitými (šípáky), ve vrcholových partiích je luční step a cerová doubrava.
Na vápencích je k bohatému růstu hub potřeba dostatek vláhy, takže ve stepních lokalitách a v cerové doubravě bylo možné pouze obdivovat krajinu. Mykologicky zajímavější byla suťová lipina a navazující dubohabřina na SZ svahu, kam se někteří vrhli od vysílače na vrcholu téměř po hlavě, nedbajíce prudkých svahů.
Ze zajímavějších nálezů lze jmenovat hvězdovku Berkeleyovu (Geastrum berkeleyi) a battarovku pochvatou (Battarrea phalloides), která se v dnešním pojetí považuje za totožnou s druhem Battarrea stevenii. Na několika místech byla nalezena i fotograficky vděčná zelenitka měděnková (Chlorociboria aeruginascens), zeleně zbarvující kolonizované dřevo, a nenápadná tlustěnka kafrová (Scytinostroma portentosum) s rozlitými plodnicemi, silně páchnoucími naftalínem.
V sobotu 22.10. si někteří neklidnější účastníci přivstali na ranní autobus před osmou, zbytek dorazil po vlastní ose do Národní přírodní rezervace Křivé jezero. Rezervace představuje zbytek původně rozsáhlého lužního lesa s odděleným bývalým meandrem Dyje. Schůdnější částí je tvrdý luh s dubem, jasanem a jilmem, bažinaté oblasti a okraje tůní (měkký luh) pak osídlují vrby a topoly. Rezervace je protkána vodními kanály, což se určitě líbí bobrům, stopy jejichž činnosti jsme na několika místech mohli pozorovat.
Z rezervace je známá chráněná kalichovka lužní (Omphalina discorosea), která má spíše jarní výskyt a nalezena nebyla. Ze zajímavých nálezů je možné zmínit např. pórnatku nahnědlou (Pouzaroporia subrufa), hlívu kožešinovou (Hohenbuehelia mastrucata), třepenitku vlhkožijnou (Hypholoma subericaeum) a palušku červenonohou (Typhula erythropus).
Večer se debatovalo o nálezech a probíhalo jejich určování, k dispozici byl mikroskop a binokulární lupa. Kloboukaté houby demonstroval Dan Dvořák, "choroše" Michal Tomšovský. K debatě a zábavě přispěl i burčák a místní víno, jakož i rohozecké pivo a karibský rum.
Rád bych tímto organizátorům poděkoval za vydařenou akci a těším se na příští ročník, který bohužel bude i mým posledním.
Za připomínky k článku děkuji Martinu Křížovi a Danu Dvořákovi.
Hypomyces sp. - nedohuby
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 9.10.2011
nedohub zlatovýtrusý
foto: Jan Borovička
nedohub zelený
foto: Jan Borovička
nedohub cihlový
foto: Martin Kříž
Rod nedohub (Hypomyces) patří mezi houby vřeckovýtrusé do řádu masenkotvarých (Hypocreales). Houby tohoto řádu tvoří peritecia uložená v mnohdy pestře barevném stromatu, které bývá zaměňováno s plodnicí. Vytvářejí často nepohlavní výtrusy (konidie, chlamydospory) a v literatuře je najdeme i pod názvem anamorfy. Dnes podle rozumné zásady "jeden druh, jedno jméno" používáme pouze jeden vědecký název pro anamorfu i teleomorfu.
Druhy rodu nedohub jsou parazité jiných vyšších hub. Napadené plodnice jsou deformované a potažené bílým či barevným povlakem (lidově "plesnivé"). Napadená plodnice se rozkládá a na tomto procesu se přiživí i celá řada bakterií a mikroskopických hub. Toto společenstvo produkuje pestrou škálu látek (Kubička uvádí např. fenyletylalanin, kadaverin a putrescin), z nichž některé jsou pro člověka toxické. Z tohoto důvodu napadené plodnice nekonzumujeme. Nepomůže ani vyříznutí napadené části, napadená plodnice je již pravděpodobně celá prorostlá myceliem nedohubu, byť to nemusí být ještě patrné.
Nedohub zlatovýtrusý (Hypomyces chrysospermus) napadá nejčastěji hřiby (suchohřiby) z okruhu hřibu žlutomasého (Xerocomellus chrysenteron), lidově nazývaného babka. Je známý též z čechratek (Paxillus) a kořenovců (Rhizopogon), které jsou systematicky blízké hřibům. Napadené plodnice mají nejprve bílé skvrny, hlavně na rourkách, které se v místech napadení deformují. Později je celá napadená plodnice hřibu bílá a po uzrání nepohlavních výtrusů nedohubu (chlamydospor) je zlatožlutá a rozpadá se v prach.
Nedohub zelený (Hypomyces viridis) napadá plodnice holubinek (Russula). Napadená plodnice má nejprve lupeny porostlé bílým vatovitým myceliem nedohubu, vývoj lupenů se později zastaví, lupeny se deformují až nakonec zcela zmizí a jsou nahrazeny zeleným či žlutozeleným povlakem. Dobrým zrakem nebo s pomocí lupy je možné v tomto povlaku pozorovat kulovité útvary, což jsou plodnice nedohubu - peritecia.
Nedohub cihlový (Hypomyces lateritius) napadá obdobným způsobem plodnice ryzců (Lactarius).
Průběh otravy nedohuby
Doba latence je relativně dlouhá, po 4 - 6 hodinách od jídla se objeví nevolnost, bolest břicha, zvracení a průjem. Vzhledem k podobným příznakům jako při otravě muchomůrkou zelenou je nutné postiženého sledovat a tuto možnost rozborem potvrdit či vyloučit. Kubička uvádí u otrav napadenými nebo zkaženými houbami méně úporné zvracení a nižší vzestup aktivity transamináz ve srovnání s otravou muchomůrkou zelenou.
Literatura
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
Galerina marginata - čepičatka jehličnanová
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 6.10.2011
čepičatka jehličnanová, jedovatá
foto: Dalibor Matýsek
čepičatka jehličnanová, jedovatá
foto: Aleš Vít
čepičatka jehličnanová, jedovatá
plodnice zdatně imitující opeňku měnlivou
foto: Martin Kříž
opeňka měnlivá, jedlá
foto: Dalibor Matýsek
opeňka měnlivá, jedlá - pohled na trs svrchu
foto: Martin Kříž
třepenitka maková, jedlá
foto: Martin Kříž
Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) patří mezi houby stopkovýtrusé do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Ve starší literatuře ji najdete také pod jménem čepičatka jehličnatá.
Dříve se v této skupině čepičatek rozlišovalo několik podobných druhů (z relativně nedávné doby např. ještě v krásné několikadílné publikaci Pilze der Schweiz) z evropských druhů např. čepičatka jednobarvá (Galerina unicolor) a čepičatka podzimní (Galerina autumnalis), ale podle současných poznatků jde na základě molekulární analýzy o totožné druhy.
Popis
Čepičatka jehličnanová má klobouk 2 - 5 cm v půrměru, rezavohnědý až okrově hnědý, hygrofánní, při vysychání na středu světlejší než na okraji, což vytváří tmavší mezikruží u okraje klobouku.
Lupeny jsou v mládí světle okrové, v dospělosti rezavě hnědé, s bělavě vločkatým ostřím, ke třeni připojené nebo krátce sbíhavé. Výtrusný prach je rezavě hnědý, což je typické pro druhově bohatý rod čepičatka (Galerina).
Třeň je obvykle 1,5-3x delší než průměr klobouku, vodnatě okrově hnědý, podélně bělavě v pruzích ojíněně žíhaný, při zasychání toto žíhání tmavne. Na třeni je v horní třetině až polovině vatovitý, pomíjivý prsten, který je poprášen rezavými výtrusy, pokud vytrvá až do dospělosti.
Dužnina voní okurkově moučně.
Čepičatka jehličnanová roste hojně, jednotlivě nebo v menších skupinách, méně často v trsech, čítajících obvykle jen jednotky plodnic, nejčastěji na mrtvém dřevě jehličnanů, ale není vzácná (zejména v současném širším pojetí) ani na listnáčích.
Otravy čepičatkami a jedovaté látky
První otravu čepičatkami, určenými jako Galerina autumnalis (což je nyní synonymum pro G. marginata), pozoroval již v roce 1912 americký mykolog Charles Horton Peck. V čepičatce jehličnaté a příbuzných druzích (tehdy rozlišovaných) byl zjištěn vysoký obsah amanitinů (též nazývaných amatoxiny), dle Kubičky cca 40% ve srovnání s koncentrací v muchomůrce zelené, podle novějších studií i zcela srovnatelný, ba dokonce případ od případu i vyšší. Amanitiny ovšem obsahují i některé v mechu nebo na lukách jednotlivě rostoucí druhy, zaměnitelné s lysohlávkami, sbíranými ke "speciálním účelům".
Otravy mají pravý faloidní průběh (viz článek o muchomůrce zelené) s poškozením jater a ledvin. Čepičatka jehličnanová je houba prudce až smrtelně jedovatá a je nutné na ni pamatovat při sběru jakýchkoliv drobnějších trsnatě rostoucích druhů hub na dřevě nebo v detritu.
Záměny za jedlé druhy
Jedlá a chutná opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis, syn. Pholiota mutabilis) roste hojně v početných trsech od května do října na mrtvém dřevě listnáčů, vzácněji i jehličnanů, zejména na vlhkých místech kolem potoků a řek.
Někdy se objeví i přesmyčkový název opěnka, přičemž správný název opeňka pochází z růstu "okolo pně", zatímco příznivci opěnky si vymysleli růst "okolo pařezů jako pěna".
Opeňka měnlivá má klobouk 2 - 6 cm v průměru, hygrofánní, za sucha světle okrový, za vlhka tmavě okrový, při vysychání na středu světlý a na okraji tmavý, často svrchu k nerozeznání podobný čepičatce jehličnanové.
Lupeny jsou v mládí zakryté velem, světle okrové, později okrově hnědé až tmavě hnědé (nikoliv rezavě hnědé) od dozrávajících výtrusů, s hladkým stejnobarevným ostřím, na třeň připojené až krátce sbíhavé. Výtrusný prach má tmavě hnědý, což je patrné na barvě lupenů a na poprášení prstenu dospělých plodnic.
Třeň je nad prstenem hladký, pod ním směrem dolů postupně tmavěji hnědě až černohnědě šupinkatý. Prsten je pevný, sukénkovitý, v dospělosti poprášený tmavě hnědými výtrusy, u starších plodnic však může být i zplihlý nebo neznatelný.
Dužnina má výraznou houbovou vůni.
Jelikož čepičatka jehličnanová neroste pouze na jehličnanech, nemá často zmiňovaná poučka "opeňku sbíráme jen z listnáčů" valný smysl. Jsou zdokumentovány i případy, kdy opeňka měnlivá a čepičatka jehličnanová rostou společně na jednom pařezu nebo padlém kmenu. Před sběrem opeňky ke konzumaci je nezbytné se naučit spolehlivě tyto dva druhy rozeznávat, nejlépe za dohledu odborníka v terénu na vycházce, na přednášce nebo na výstavě.
Jedlá třepenitka maková (Hypholoma capnoides) roste na podzim v trsech a skupinách na mrvém dřevě jehličnanů, zejména smrků. Klobouk má 2 - 6 cm v půměru, žlutý až žlutookrový, v mládí na okraji bělavě šupinkatý a ověšený bílými zbytky vela. Lupeny jsou v mládí bělavé, s dozráváním výtrusů postupně tmavnoucí do typické makově modrošedé barvy. Třeň je bělavý až světe žlutavý, podélně vláknitě žíhaný, v horní části má pomíjivý bílý prsten, z něhož v dospělosti zbývá jen tmavší linka nebo vůbec nic. Dužnina voní slabě houbově.
Křehutky (Psathyrella), jako např. křehutka Candolleova (Psathyrella candolleana), křehutka vodomilná (Psathyrella piluliformis, syn. P. hydrophila) a křehutka čokoládová (Psathyrella spadicea) rostou rovněž v trsech na mrtvém dřevě listnáčů. Jejich plodnice jsou nápadně křehké a lámavé, tenkomasé. Lupeny jsou v mládí bělavé či světle okrové, u dospělých plodnic téměř černé od velmi tmavých výtrusů. Jsou jedlé, ale vhodné spíše do polévek, vzhledem ke křehkosti se při delší úpravě spojené s mícháním připravovaného pokrmu zcela rozpadnou.
Lysohlávky (Psilocybe), sbírané některými svéráznými houbaři za účelem odletu mimo reálný svět, jsou drobné houby, které neznalý sběratel může velmi snadno zaměnit s některou z prudce jedovatých čepičatek.
Literatura a odkazy
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
- Breitenbach J., Kränzlin F. - Pilze der Schweiz, Vol. 4, 5
- Wikipedia
Armillaria sp. - václavky
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 5.10.2011
václavka smrková, po tepelné úpravě jedlá
foto: Jan Borovička
václavka hlíznatá, po tepelné úpravě jedlá
foto: Dalibor Marounek
václavka obecná, po tepelné úpravě jedlá
foto: Martin Kříž
václavka cibulkotřenná, po tepelné úpravě jedlá
foto: Martin Kříž
václavka bažinná, chráněný druh
dokladováno v herbáři BRNM
foto: Martin Kříž
Rod václavka (Armillaria) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Zahrnuje u nás několik velmi podobných druhů, které lze makroskopicky mezi sebou rozlišit jen obtížně. Výzkum této skupiny pokračuje i v současné době.
Václavky nalezneme obvykle ve větších či menších trsech a skupinách či méně často i samostatně. Rostou saproparaziticky na širokém spektru jehličnatých i listnatých stromů a keřů. Po odumření hostitele václavky pokračují v růstu na mrtvém dřevě. Z lesnického hlediska jsou václavky nebezpečnými škůdci. Nejhůře postižené bývají smrkové monokultury, oslabené jinými vlivy.
Václavky najdeme ojediněle od června do prosince, ale hlavní období masového růstu je s příchodem chladnějšího podzimního počasí kolem sv. Václava (28.9.), od čehož mají své jméno. Když rostou, nechodí se do lesa je hledat, ale sbírat po koších.
Makroskopicky lze mezi václavkami rozlišit 3 skupiny - bezprstenné druhy, druhy s bílým velem a druhy se žlutým velem. Všechny druhy mají klobouk zbarvený v různých odstínech hnědé, žlutohnědé až medově hnědé s více či méně trvalými šupinkami, lupeny i třeň jsou podobně zbarvené ve světlejších odstínech. Výtrusný prach je bílý a dospělé plodnice jím jsou často poprášené od svých sousedek, což může neznalý houbař považovat za plíseň.
Václavka bezprstenná (Armillaria socialis, syn. A. tabescens) je vzácný druh bez prstenu, rostoucí trsnatě v lužních a xerotermních dubových lesích. Je zařazena v Červeném seznamu v kategorii ohrožený druh (EN) a zasluhuje tedy místo konzumace ochranu.
Václavka bažinná (Armillaria ectypa) je velmi vzácný druh bez prstenu, rostoucí jednotlivě na podmáčených loukách a rašeliništích. V Červeném seznamu je v kategorii kriticky ohrožený druh (CR), navíc je chráněným druhem dle Vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Sběr ke konzumaci je tedy zakázán.
Václavka smrková (Armillaria solidipes, syn. A. ostoyae) je náš nejhojnější druh, způsobující velké škody v kulturních smrčinách. Klobouk je na hnědém podkladě koncentricky tmavě hnědě až černě šupinatý, prsten je masitě vatovitý, bílý. Zajímavostí je, že tato václavka patří mezi nejstarší a největší živé organizmy. Geneticky identické mycelium tohoto druhu pokrývá v americkém Oregonu plochu 8,9 km2 a stáří je odhadováno na 2400 let.
Václavka severská (Armillaria borealis) je méně častý druh se světle hnědým žlutohnědě šupinkatým kloboukem a dosti pomíjivým žlutavým až okrovým prstenem. Roste na listnáčích i jehličnanech.
Václavka obecná (Armillaria mellea) je druh s medově hnědě zbarveným kloboukem se žlutohnědými šupinami, na třeni má žlutý prsten. Roste hojně v trsech na listnáčích včetně ovocných stromů v teplejších oblastech.
Václavka hlíznatá (Armillaria gallica, syn. A. bulbosa) a václavka cibulkotřenná (Armillaria cepistipes) jsou obtížně rozeznatelné druhy. Václavka hlíznatá roste na listnáčích, klobouk je pomíjivě vločkatě šupinatý, třeň je vždy kyjovitě až hlízovitě ztluštělý, s řídkými zbytky vela a žlutým, nepravidelně se trhajícím prstenem. Existuje i hnědošedá forma bez žlutého pigmentu. Václavka cibulkotřenná je známá z listnáčů i jehličnanů, šupiny na klobouku jsou stálé, třeň je často kyjovitě až téměř hlízovitě ztluštělý, pokrytý zbytky vela, se žlutým, hvězdicovitě se trhajícím prstenem.
Všechny druhy václavek jsou po dobré teplené úpravě jedlé a jsou tradičně v našich zemích sbírány a konzumovány bez rozlišování jednotlivých druhů. Oblíbené jsou zejména na nakládání do octa, na což se hodí hlavně mladé plodnice, výborný je také například guláš z václavek. Dalibor Marounek je používá do houbového aspiku.
Václavka obecná je zařazena v seznamu druhů, které je povoleno vyhláškou prodávat na trzích nebo pro potravinářské zpracování. Prodej je omezen na klobouky bez třeňů, které jsou tužší. Pro účely vyhlášky lze všechny druhy václavek s prstenem považovat za václavku obecnou.
Zažívací obtíže po václavkách
Před konzumací je nutné václavky nejméně 20 minut tepelně upravit při teplotě varu vody nebo vyšší. Syrové nebo nedostatečně povařené způsobují zažívací potíže. Účinné látky nejsou známy, navíc se jejich obsah v různých druzích pravděpodobně liší.
Kubička zmiňuje Herinkovu studii 19 případů otrav (1973), přičemž v některých případech byly obtíže pozorovány i po dobré tepelné úpravě. Je tedy možné, že zde hraje roli i alergie. V případě vysledování potíží po libovolném druhu houby, který je jinak považovaný za jedlý, se samozřejmě konzumaci tohoto druhu vyhněte. Budeme rádi, když nás o takových případech a zkušenostech .
Literatura a odkazy
- Antonín V. et al. - Morphological and molecular characterization of the Armillaria cepistipes – A. gallica complex in the Czech Republic and Slovakia
- Antonín V. (2006): Armillaria. - In: Holec J. & Beran M. [eds.], Červený seznam hub (makromycetů) České republiky, Příroda, Praha, 24.
- Vyhláška 395/1992 Sb. ministerstva životního prostředí České republiky ze dne 11. června 1992, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
- Wikipedia
Změny a doplnění článku
5. 10. 2011 doplněny fotografie václavky obecné, v. bažinné a v. cibulkotřenné, doplněn text u václavky bažinné o zákonnou ochranu a u fotografie o existenci dokladu nálezu, do seznamu literatury přidána Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb.
Změny v mykologické nomenklatuře
Houby
Radim Dvořák, 1.10.2011
Ve dnech 23. - 30.7. 2011 proběhl v australském Melbourne 18. Mezinárodní botanický kongres. Jedním z jeho závěrů jsou i změny v Mezinárodním kódu botanické nomenklatury, které se týkají i mykologie, neboť mykologická nomenklatura (vědecká jména hub) se tímto kódem řídí.
Dříve byl kód nazýván International Code of Botanical Nomenclature (ICBN), nyní ve vztahu ke změnám zařazení různých dotčených skupin organizmů proběhlo přejmenování na International Code of Nomenclature for algae, fungi, and plants (ICN). Jeho působnost se vztahuje na rostliny, řasy, houby a houbové organizmy, tj. zahrnuje například i sinice, chytridie, oomycety, hlenky a fotosyntetizující i taxonomicky příbuzné nefotosyntetizující prvoky.
Nejdůležitější změny
- Popis nového taxonu (druhu, variety, rodu...) již nemusí být v latině, je možné použít angličtinu.
- Je zrušena dualita jmen pro anamorfu a teleomorfu.
- Za platnou publikaci je považována i elektronická publikace.
- Nová mykologická jména musejí být před publikací zaregistrována v "uznávaném úložišti", což je v současné době MycoBank. Při publikaci musí být uveden identifikátor jména, přidělený při registraci.
Doplnění ze 3.1.2012
Změny jsou platné od ledna 2012.
Více (anglicky):
- Electronic revolution in plant taxonomy - Editorial (Elizabeth C Moylan), BMC Evolutionary Biology 2011, 11:251
- Changes to publication requirements made at the XVIII International Botanical Congress in Melbourne - what does e-publication mean for you? - Sandra Knapp, John McNeill, Nicholas J Turland, BMC Evolutionary Biology 2011, 11:250
Webové stránky České mykologické společnosti Vám slouží již více než 11 let
O společnosti / Zprávy
Radim Dvořák, 24.9.2011
úvodní strana webu z roku 1999 - jazykový rozcestník
Víte, že Česká mykologická společnost má webové stránky již přes 11 let? Stránky byly uvedeny do provozu 7. 12. 1999 a první záznam v archivu je ze 17. 9. 2000. V tomto směru jsme mezi srovnatelnými organizacemi průkopníky.
Pamatujete si, jak vypadaly dřívější verze stránek? Pokud chcete zavzpomínat, nahlédněte do archivu. Obvykle tam funguje alespoň hlavní stránka, další odkazy a vychytávky již funkční (archivované) být nemusí, ale pro představu to stačí.
Měnící se podoba a obsah stránek reflektují nejen vývoj počítačových a webových technologíí, ale také vývoj přístupu ČMS ke sdělování informací svým členům a veřejnosti v průběhu času formou tohoto interaktivního a bezprostředního informačního média.
Zavzpomínejte s námi a nezapomeňte, že pomocí zpětné vazby a se na jejich vývoji můžete podílet i Vy! Zasílejte nám své nápady a připomínky, rádi se jimi budeme zabývat.
Radim Dvořák, správce stránek ČMS
