ADMINS.CZ Virtis s.r.o. Subway
 

Seznam článků autora Radim Dvořák

Strana 9 / 9, články 81 - 89 / 89

 <   1   2   3   4   5   6   7   8   9   > 

článek  Agaricus xanthoderma - pečárka zápašná

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 1.6.2011

pečárka zápašná, jedovatá - foto: Jiří Burel

pečárka zápašná, jedovatá
foto: Jiří Burel

pečárka zápašná, jedovatá - vlevo oxidace dužniny krátce po rozkrojení, vpravo tatáž plodnice po 30 minutách - foto: Radim Dvořák

pečárka zápašná, jedovatá
vlevo oxidace dužniny krátce po rozkrojení, vpravo tatáž plodnice po 30 minutách
foto: Radim Dvořák

pečárka ovčí, jedlá - foto: Jiří Burel

pečárka ovčí, jedlá
foto: Jiří Burel

Pečárka zápašná (Agaricus xanthoderma) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Je rovněž známá pod jménem žampion zápašný, v současné době je ale pro rod Agaricus v literatuře používán český název pečárka. Latinsky je často psána ve formě Agaricus xanthodermus, ale správnější je forma xanthoderma, neboť derma (kůže, pokožka) je podstatné jméno, a neshoduje se tudíž v koncovce s rodem slova Agaricus, jak by tomu bylo u přídavného jména.

Sběratelé divoce rostoucích pečárek ke kulinárním účelům si musí dát pozor nejen na smrtelně jedovatou muchomůrku zelenou, její bílé variety a příbuzné druhy (muchomůrku jarní a muchomůrku jízlivou), ale i na tento místy velmi hojný druh jedovaté pečárky. Pečárka zápašná je nejhojnějším představitelem "zápašné" sekce Xanthodermatei, nehojně až vzácně lze nalézt i další příbuzné a rovněž jedovaté druhy.

Pečárka zápašná je statný druh, rostoucí často v početných skupinách či čarodějných kruzích. Klobouk je v mládí uzavřený, zaobleně válcovitý nebo uťatě kuželovitý, později zalomeně polokulovitý a v dospělosti až téměř ploše rozložený, bílý, 10 až 20 cm v průměru. Typické je zalomení klobouku cca v 1/3 od středu, křivka není čistě polokulovitá. U var. lepiotoides je klobouk šupinatě rozpukaný. Třeň je válcovitý, na bázi někdy mírně ztluštělý, ale bez hlízy, bílý, v horní třetině nese výrazný bílý prsten. Lupeny jsou v mládí bělavé, pak šedorůžové, růžovohnědé, až nakonec tmavě čokoládově hnědé. Dužnina poraněním rychle sytě chromově žloutne, což je patrné nejlépe na bázi (spodku) třeně. Žlutá barva se po 10 - 20 minutách mění na fialovohnědou, pak na hnědou a za delší čas zcela vybledne do původní barvy. Pach je nepříjemný, po dezinfekci, fenolový (karbolový). Nepříjemný pach se vařením stupňuje. Roste od června do listopadu v listnatých a smíšených lesích, parcích, zahradách i na trávnících v městské zástavbě.

Příbuzné druhy

  • pečárka perličková (Agaricus praeclaresquamosus)
  • pečárka koroptví (Agaricus phaeolepidotus)
  • pečárka Pilátova (Agaricus pilatianus)

vykazují stejnou chromově žlutou oxidační reakci dužniny, spolu s následným hnědnutím až odbarvením, a také nepříjemně páchnou po fenolu. Jsou rovněž jedovaté.

Otravy pečárkou zápašnou

Za 1-3 hodiny po požití se objeví nevolnost a úporné zvracení, průjmy jsou spíše výjimečné. Žaludeční křeče mohou způsobit život ohrožující perforaci žaludečního vředu. V literatuře se udává, že z vápencového podloží (např. Český kras) potíže nezpůsobuje. V žádném případě však nelze pečárku zápašnou doporučit ke sběru. Toxiny nejsou známé.

Záměny za jedlé druhy

Pečárka zápašná bývá zaměňována za jedlé žloutnoucí pečárky, jako jsou např. pečárka ovčí (Agaricus arvensis), pečárka hajní či lesomilná (Agaricus silvicola), pečárka hlíznatá či uťatohlíznatá (Agaricus essettei). Všechny jedlé žloutnoucí pečárky voní příjemně po anýzu nebo hořkých mandlích, žloutnou pomaleji a ne tak sytě chromově, navíc žlutá barva na poraněných místech vytrvá i po delší době, neodbarvuje se do hněda či do ztracena. Při pozornějším pohledu mají jedlé pečárky klobouk při rozvíjení zaoblený, bez ostrého zalomení typického pro pečárku zápašnou, což se lze při troše cviku naučit a ušetřit si tím zbytečné shýbání a trhání tohoto nepoužitelného druhu.

Literatura

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Inocybe erubescens - vláknice začervenalá

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 1.5.2011

vláknice začervenalá, jedovatá - foto: Aleš Vít

vláknice začervenalá, jedovatá
foto: Aleš Vít

čirůvka májovka - typická forma, jedlá - foto: Dalibor Marounek

čirůvka májovka - typická forma, jedlá
foto: Dalibor Marounek

čirůvka májovka - žlutá forma, jedlá - foto: Dalibor Marounek

čirůvka májovka - žlutá forma, jedlá
foto: Dalibor Marounek

Vláknice začervenalá (Inocybe erubescens) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Ve starší literatuře lze nalézt název vláknice Patouillardova (Inocybe patouillardii), který je nyní i v české variantě nahrazen výstižnějším.

Klobouk je kuželovitý, bělavý, nažloutlý, později červenající až hnědorezavějící, vrostle vláknitý, obvykle radiálně rozpukaný, 3-10 cm v průměru. Lupeny jsou husté, v mládí bělavé, pak šedavé, v dospělosti od zralých výtrusů okrově hnědé, často červeně skvrnité. Třeň je válcovitý, plný, do 10 cm vysoký a 0,5-1,5 cm silný, bělavý, v dospělosti hnědě poprášený výtrusy. Dužnina je bílá, poraněním červenající, vůně je slabě ovocná až zemitá, nepříjemná. Roste v květnu až červnu ve skupinách v parcích, na okrajích cest a ve světlých listnatých lesích.

Otravy vláknicí začervenalou

Vláknice začervenalá je prudce jedovatá. Účinnou látkou je alkaloid muskarin. Otrava se může projevit již během jídla až do 2 hodin po něm, extrémním pocením, sliněním a slzením. Připojí se žaludeční nevolnost, zvracení a průjmy. Rozšířením periferních cév klesá krevní tlak s pocitem zimy. Na pohled nápadné je zúžení zornic s poruchami vidění. Při požití většího množství hub může nastat i smrt v důsledku zástavy dechu nebo selhání krevního oběhu.

Při otravě je třeba vyhledat co nejrychleji lékařskou pomoc. Naštěstí existuje účinný protijed proti muskarinu - atropin. Tyto dva jedy působí proti sobě, ale určitě nedoporučujeme připravování "lahůdky" v podobě vláknic obložených plody rulíku zlomocného.

Záměny za jedlé druhy

Nejčastěji bývá vláknice začervenalá zaměňována za čirůvku májovku (Calocybe gambosa) a závojenku podtrnku (Entoloma clypeatum) či závojenku sadovku (Entoloma saepium). Tyto jedlé jarní závojenky jsou již popsány v článku o závojence olovové (Entoloma sinuatum).

Čirůvka májovka roste v květnu a červnu v sadech, na loukách a ve světlých lesích mezi travou, často ve skupinách či čarodějných kruzích. Je bílá, případně žlutavá až žemlová u žluté formy. Klobouk je masitý, až 15 cm v průměru, v mládí polokulovitý, v dospělosti plochý. Pokožka klobouku je hladká, nemá ani šupiny ani vrostlá vlákna, maximálně nepravidelné hrbolky. Lupeny jsou bílé i v dospělosti, velmi husté "jako zavřená kniha". Třeň je v mládí kyjovitý, později válcovitý, 1-3 cm v průměru a až 15 cm vysoký. Dužnina je bílá, barvu nemění, voní silně okurkově moučně. Případné červené skvrny na plodnicích jsou důsledkem druhotného napadení a takové plodnice nesbíráme. Je to vysoce ceněná jedlá houba, vhodná zejména do omáček.

Literatura

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
  • Breitenbach, Kränzlin - Pilze der Schweiz, Vol. 3 & 5
  • Wikipedia
  • Index fungorum

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Gyromitra esculenta - ucháč obecný

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 30.4.2011

ucháč obecný, jedovatý - foto: Aleš Vít

ucháč obecný, jedovatý
foto: Aleš Vít

ucháč obrovský, jedlý - foto: Radim Dvořák

ucháč obrovský, jedlý
foto: Radim Dvořák

smrž polovolný (Morchella semilibera), jedlý - foto: Radim Dvořák

smrž polovolný (Morchella semilibera), jedlý
foto: Radim Dvořák

Ucháč obecný (Gyromitra esculenta) patří mezi houby vřeckovýtrusé, do řádu kustřebkotvarých (Pezizales). Ve staré literatuře je možné se setkat s názvem ucháč jedlý, což je sice z hlediska dnešních poznatků oxymoron, nicméně jde o překlad latinského esculentus.

Ucháč obecný je jarní houba, roste v dubnu až červnu v opadu a na pařezech jehličnanů. Klobouk je tmavě kaštanově hnědý, mozkovitě zprohýbaný, 3-10 cm v průměru. Třeň je bílý, někdy s červeným nebo hnědavým tónem, válcovitý, jamkatý až provazcovitý. Výtrusný prach je bílý. Vůně je jemně houbová, nevýrazná.

Toxicita a otravy ucháči

Ucháč obecný byl dlouho masově konzumován, dokonce byl v našich zemích i tržní houbou. Rovněž v ostatních částech Evropy, kde se tradičně jedí divoce rostoucí houby, byl považován za dobrou jedlou houbu a byl konzumován. V současné době u nás mezi tržní ani jedlé houby nepatří, byť je jeho jedovatost a její příčina stále diskutována. V některých zemích je povoleno jej prodávat s výrazným varováním pro případné zákazníky.

Již cca sto let jsou známé otravy po ucháči obecném, které mají průběh podobný jako otravy faloidní (muchomůrkou zelenou a jejími příbuznými). Po latenční době 5-10 hodin se dostaví nevolnost, zvracení, bolest hlavy, v pokročilém stadiu otravy pak dochází k selhání krevního oběhu, k otoku mozku, objeví se žloutenka a u nejtěžších případů dochází k úmrtí v důsledku jaterního kómatu.

Toxiny zůstávaly dlouho záhadou. Otravy byly zaznamenány častěji ke konci růstového období ucháče, takže vznikla hypotéza, že jsou způsobeny starými plodnicemi, které byly druhotně napadeny bakteriemi a plísněmi při rozkladných procesech.

V současnosti je za hlavní toxickou látku, odpovědnou za otravy, považován gyromitrin (N-metyl-N-formylhydrazon). Jde o těkavou, ve vodě rozpustnou látku, která se v těle hydrolyzuje na vysoce toxický metylhydrazin, který je zároveň karcinogenní. Obsah gyromitrinu v plodnicích značně kolísá, zároveň sušením a varem jeho obsah řádově klesá, až na jednotky či desetiny procenta původního obsahu.

Přestože v otázce původu otrav není ani dnes zcela jasno, nelze v žádném případě doporučit ucháč obecný ke konzumaci a je nutné ho považovat za houbu jedovatou, s potenciálně smrtelnými následky.

Záměny za jedlé druhy

Ucháč obrovský (Gyromitra gigas) roste rovněž na jaře na mrtvém dřevě listnáčů, často z kořenů kolem pařezů. Je statnější, klobouk může mít až 20 cm v průměru, je světlejší - oříškově až světle kaštanově hnědý - a rovněž mozkovitě zprohýbaný, ale méně kadeřavý. Je to dobrá jedlá houba, ale doporučujeme před sběrem důkladně "dostat do oka" ucháč obecný, zejména barvu a kadeřavost klobouku. I zde jsou ovšem z literatury známé otravy, které bývají připisovány záměně s ucháčem obecným.

Smrže (Morchella) mají klobouk jamkatý, nikoliv mozkovitě zprohýbaný. U nás roste několik druhů a všechny jsou jedlé.

Literatura

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
  • Wikipedia

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Entoloma vernum - závojenka jarní

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 29.4.2011

závojenka jarní, jedovatá - foto: Aleš Vít

závojenka jarní, jedovatá
foto: Aleš Vít

Závojenka jarní, jedovatá - pohled na lupeny - vlevo starší plodnice - foto: Radim Dvořák

Závojenka jarní, jedovatá
pohled na lupeny - vlevo starší plodnice
foto: Radim Dvořák

špička obecná, jedlá - foto: Radim Dvořák

špička obecná, jedlá
foto: Radim Dvořák

Závojenka jarní (Entoloma vernum) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvaré (Agaricales). Dříve se jí také říkalo zvonovka jarní (Nolanea verna).

Popis

Klobouk je 3-6 cm v průměru, kuželovitý, šedohnědý a výrazně hygrofánní (za sucha světlejší než za vlhka), tenkomasý. Lupeny jsou středně husté, v mládí světle hnědošedé, postupně růžovějící až v dospělosti sytě růžové od zralých výtrusů. Třeň je válcovitý, často zploštělý nebo zmáčklý, 5-10 cm vysoký a 3-10 mm silný, šedohnědý, na spodu bíle ojíněný, lámavý. Vůně je nevýrazná. Roste jednotlivě nebo ve skupinách na pasekách, loukách, pastvinách a ve světlých listnatých a smíšených lesích od března do května.

Otravy závojenkou jarní

Závojenka jarní je prudce jedovatá, podobně jako řada dalších druhů závojenek. Způsobuje silné průjmy, vedoucí k dehydrataci organismu. Toxiny nejsou známy.

Záměny za jedlé druhy

Nejčastěji bývá zaměňována za špičku obecnou (Marasmius oreades), též nazývanou špička travní.

Špička roste od května do listopadu na loukách a okrajích lesů, často v takzvaných čarodějných kruzích. Je celá zbarvena béžově až žemlově. Plodnice a zejména třeň jsou gumovitě pružné. Lupeny jsou řídké, výtrusný prach je bílý, takže ani v dospělosti nemění barvu. Vůně je houbová s tóny hořkých mandlí. Špička obecná totiž v živém stavu vylučuje prudce jedovatý kyanovodík, ten ale při tepelné úpravě vyprchá, takže není nebezpečný.

Špička obecná je dobrá jedlá houba, jen je třeba dát si pozor na sběr starých plodnic, které po dešti "obživnou" a vypadají čerstvě, byť se již mohou rozkládat.

Záměna je rovněž možná za jedlou závojenku podtrnku (Entoloma clypeatum), kterou zmiňujeme také v článku o závojence olovové. Závojenka podtrnka je celkově výrazně masitější v klobouku i třeni.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Fotosoutěž 2010 - vyhlášení výsledků

sekce  Aktuality

autor článku  Radim Dvořák, 28.2.2011

2. místo v kategorii Houby v přirozeném prostředí - Jiří Burel - helmovka červenobřitá (Mycena rubromarginata)

2. místo v kategorii Houby v přirozeném prostředí
Jiří Burel - helmovka červenobřitá (Mycena rubromarginata)

V sekci fotosoutěž se můžete pokochat vítěznými snímky ročníku 2010. Najdete zde i celkové pořadí jednotlivých kategorií.

Soutěžní snímky budou promítány na přednášce v pondělí 7. března.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Změna vyhlášky č. 157/2003 Sb. a tím i seznamu druhů hub určených k prodeji a průmyslovému zpracování

sekce  Houby

autor článku  Radim Dvořák, 4.11.2010

Dne 14.10.2010 vyšla vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 157/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro čerstvé ovoce a čerstvou zeleninu, zpracované ovoce a zpracovanou zeleninu, suché skořápkové plody, houby, brambory a výrobky z nich, jakož i další způsoby jejich označování, ve znění vyhlášky č. 650/2004 Sb.

V praxi to pro prodejce hub znamená především nové seznamy povolených druhů.

Plné znění vyhlášky ke stažení

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Amanita muscaria - muchomůrka červená

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 30.10.2010

muchomůrka červená - typická forma, jedovatá - foto: Radim Dvořák

muchomůrka červená - typická forma, jedovatá
foto: Radim Dvořák

muchomůrka královská, jedovatá - foto: Martin Kříž

muchomůrka královská, jedovatá
foto: Martin Kříž

Muchomůrka červená (Amanita muscaria) je mezi houbaři symbolem jedovaté houby. Zná ji a o její jedovatosti ví snad každý houbař i nehoubař. Ve skutečnosti je jen slabě jedovatá a díky svému výstřednímu zbarvení není z hlediska záměny za jedlé houby nebezpečná.

Průběh otrav

Je-li požita ve větším množství, způsobuje otravy, které se projevují za půl až tři hodiny po jídle nevolností, zvracením, bolestí hlavy, bušením srdce a rozšířenými zorničkami. Na psychiku postižených má podobný vliv jako intoxikace alkoholem, ale účinek je spíše vzrušivý než tlumivý. V naprosté většině případů se pacient vyčerpá, prospí a druhý den je v pořádku.

Historické využití

Psychoaktivní stimulace muchomůrkou červenou byla využívána řadou lidských kultur po tisíce let. Známý je např. kult sómy z oblasti Indie a Afghánistánu, Vikingové ji jedli před bojem a uváděli se tak do válečného transu a vzteku (berserk), na Sibiři a Kamčatce ji znaly národy Čukčů, Korjaků a mnohé další. Jelikož jsou účinné látky vylučovány močí, byly při šamanských rituálech v některých případech požitím moči "recyklovány". V našich končinách se používala prozaičtěji, k hubení much po naložení do mléka.

Výzkum toxinů

Muchomůrka červená sehrála významnou roli i při objevování chemické identity a struktury houbových jedů. V roce 1954 získal Eugster zpracováním 2,5 t muchomůrky červené 260 mg chloridu izomerů muskarinu a stanovil jeho souhrnné složení na C9H20NO2. Ve skutečnosti je obsah muskarinu v m. červené z hlediska otrav bezvýznamný, otravy jsou způsobené jinou skupinou látek. Jsou to heterocyklické sloučeniny - muscimolkyselina ibotenová.

Zajímavý je údaj o schopnosti této houby a příbuzných druhů velmi účinně akumulovat vanad. Účel akumulace zatím neznáme.

Variabilita a příbuzné druhy

Muchomůrka červená je dosti variabilní. Základní forma (či varieta) má červený klobouk, bílé bradavky, prsten i spodek třeně. Existuje také albinotická forma s bělavým kloboukem, forma se žlutým kloboukem a forma se žlutými zbytky vela.

Stejné toxiny obsahují blízce příbuzná slabě jedovatá muchomůrka královská (Amanita regalis), rostoucí v podhorských a horských jehličnatých lesích, a prudce jedovatá muchomůrka panterová (tygrovaná) - Amanita pantherina.

Literatura

  • Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
  • Wikipedia

Článek byl doplněn 4. 9. 2011 o foto m. královské a odkaz na článek o m. panterové.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Entoloma sinuatum - závojenka olovová

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 16.9.2010

závojenka olovová, jedovatá - průměr klobouku plodnice vlevo přes 30 cm - foto: Radim Dvořák

závojenka olovová, jedovatá
průměr klobouku plodnice vlevo přes 30 cm
foto: Radim Dvořák

závojenka sadovka, jedlá - foto: Dalibor Marounek

závojenka sadovka, jedlá
foto: Dalibor Marounek

strmělka mlženka, jedlá - foto: Dalibor Marounek

strmělka mlženka, jedlá
foto: Dalibor Marounek

Závojenka olovová (Entoloma sinuatum) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvaré (Agaricales).

Stručný popis

Je to houba velká a masitá, hezky vypadající, čímž láká ke sběru nezodpovědné houbaře. Roste od léta do poloviny podzimu pod duby, buky a habry na zásaditém podloží.

Klobouk může mít v průměru až 30 cm, je světle okrový nebo žemlový, na povrchu vláknitě žíhaný, u velkých plodnic často zvlněný. Lupeny jsou v mládí žlutavé, v dospělosti růžové, u třeně téměř volné. Třeň je v mládí kyjovitý jako u mladých hříbků, v dospělosti válcovitý, bílý, u zralých plodnic poprášený růžovými výtrusy. Vůně i chuť jsou příjemné, moučné.

Otravy závojenkou olovovou

Závojenka olovová je prudce jedovatá. Za 2-4 hodiny po jídle způsobuje silné zvracení a průjmy, které trvají i několik dní. Průběh otravy vede k vysílení postiženého a ve vzácných případech může otrava skončit i smrtí.

Záměny za jedlé druhy

Velmi mladé závojenky dovedou téměř přesně napodobit velmi mladé a malé pravé hřiby - hřib dubový (Boletus reticulatus) a hřib smrkový (Boletus edulis). Po odlomení klobouku ovšem u hřibů na jeho spodní straně nalezneme rourky ("trubičky"), zatímco závojenka tam má lupeny.

Závojenka podtrnka (Entoloma clypeatum) a podobná, houbaři obvykle nerozlišovaná závojenka sadovka (Entoloma sepium) rostou na jaře pod růžokvětými stromy a keři (Rosaceae), jako jsou hlohy, trnky, jabloně, hrušně, třešně a další ovocné stromy. Jsou to za obvyklých podmínek drobnější houby s kloboukem 3-10 cm v průměru. Nikdy je nesbíráme v létě a na podzim nebo pod jinými než ovocnými stromy. V listnatých lesích roste kromě závojenky olovové od jara do pozdního podzimu řada dalších jedovatých závojenek.

Strmělka mlženka (Clitocybe nebularis) roste na podzim v lesích všeho druhu, často ve velkých skupinách nebo tzv. čarodějných kruzích. Je to statná houba, bělavý až šedý klobouk má průměr 10-25 cm. Lupeny jsou sbíhavé (ke třeni přirostlé obloukem), v mládí bílé, později žlutavé či krémové, nikdy ne růžové. Má zvláštní nehoubovou aromatickou vůni, podle které se dá bezpečně poznat.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Omphalotus olearius - hlíva olivová

sekce  Houby / Jedovaté houby

autor článku  Radim Dvořák, 29.8.2010

hlíva olivová, jedovatá - foto: Radim Dvořák

hlíva olivová, jedovatá
foto: Radim Dvořák

hlíva olivová, jedovatá - foto: Radim Dvořák

hlíva olivová, jedovatá
foto: Radim Dvořák

hlíva z okruhu hlívy ústřičné, jedlá - foto: Radim Dvořák

hlíva z okruhu hlívy ústřičné, jedlá
foto: Radim Dvořák

liška bledá, jedlá - foto: Radim Dvořák

liška bledá, jedlá
foto: Radim Dvořák

Hlíva olivová (Omphalotus olearius) patří mezi houby stopkovýtrusé, řád pečárkovaré (Agaricales).

Je to teplomilný dřevokazný druh, který u nás roste vzácně na pařezech listnáčů. Její domovinou je Středomoří.

Hlíva olivová je statná houba, nápadná svým růstem v trsech a výraznými oranžovými tóny klobouku. Lupeny v noci světélkují, ale ne vždy je tento úkaz pozorován.

Je jedovatá, způsobuje křeče, zvracení a průjem. Jedovatou látkou je seskviterpen illudin.

Vyobrazené plodnice byly nalezeny a fotografovány 28.8.2010 v Jičíně na vrchu Čeřovka na základě upozornění místního "domorodce", známého paleontologa docenta Košťáka.

Zaměnitelné jedlé druhy

Hlívu olivovou je při velké nepozornosti možné zaměnit za "pravé" hlívy rodu Pleurotus. K jídlu běžně sbíranými druhy jsou:

  • hlíva ústřičná - P. ostreatus
  • hlíva plicní - P. pulmonarius
  • hlíva holubí - P. columbinus
  • hlíva dubová - P. dryinus

Přestože mají podobný tvar, mají pouze bílé, šedé až tmavě modrošedé tóny, v žádném případě oranžové nebo hnědé. Hlíva plicní a hlíva dubová stářím a zasycháním žloutnou.

Ve volné přírodě se rovněž objevují nejrůznější kříženci evropských a amerických druhů hlív, kteří unikli z pěstíren. Mezi ně bych zařadil i druh na fotografii, který byl nalezen 11.8.2010 na bukovém pařezu, nemá kontinuální šeď hlívy ústřičné ani nevykazuje žloutnutí hlívy plicní.

V literatuře jsou rovněž zmiňovány záměny za podobně zbarvené lišky z okruhu lišky obecné (Cantharellus cibarius). Tyto lišky jsou proti hlívě dosti tuhé, mají barvu klobouku světle žlutou (liška bledá), sytě žlutou (liška obecná), žlutou s fialovými šupinkami (liška ametystová), na spodu klobouku mají jen řídké a nízké lišty, zatímco hlívy mají lupeny, které jsou tenké, vysoké a dosti husté. Záměna je možná jen při opravdu velké neznalosti a nepozornosti.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

Strana 9 / 9, články 81 - 89 / 89

 <   1   2   3   4   5   6   7   8   9   > 

 
 
Vstup pro členy ČMS
 

Příspěvky a předplatné 2020

Členský příspěvek:

  • Studenti a senioři: 75,- Kč
  • Ostatní: 150,- Kč

Mykologický sborník:

  • Členové ČMS: 150,- Kč
  • Ostatní odběratelé: 200,- Kč

Podrobné informace najdete zde.

Vážení milovníci hub a houbaření!

Ještě jste nečetli
Časopis českých houbařů -
Mykologický sborník
?

Začtěte se do zajímavostí ze světa hub, které časopis přináší již od roku 1919.

Časopis si můžete snadno objednat zde na myko.cz.

titulní strana Mykologického sborníku 1/2020

Přístup do členské části stránek

Jste členem ČMS a ještě nemáte přístup do členské (neveřejné) části stránek myko.cz? Najdete zde Náleziště - nástroj na evidenci vlastních nálezů a spolupráci s kamarády a mykology při určování nálezů. Uvítáme také spolupráci odborníků na projektu Myko atlas.

Požádejte o přístupové údaje .

Chcete inzerovat na myko.cz?

Máte-li zájem o placenou firemní reklamu na našich stránkách, kontaktujte nebo .