Seznam článků autora Radim Dvořák

Úvodní stránka

Aktuality - články autora Radim Dvořák

Strana 9 / 11, články 81 - 90 / 104

< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 >

8.3.2012 Aktuality Výsledky fotosoutěže 2011
1.11.2011 Myko akce 3. pražská podzimní vycházka s ČMS - lesy a louky Divoké Šárky
31.10.2011 Myko akce / Zprávy z akcí 12. setkání mladých mykologů v Dolních Věstonicích
9.10.2011 Houby / Jedovaté houby Hypomyces sp. - nedohuby
6.10.2011 Houby / Jedovaté houby Galerina marginata - čepičatka jehličnanová
5.10.2011 Houby / Jedovaté houby Armillaria sp. - václavky
1.10.2011 Houby Změny v mykologické nomenklatuře
24.9.2011 O společnosti / Zprávy Webové stránky České mykologické společnosti Vám slouží již více než 11 let
21.9.2011 Houby / Poznávejme houby Cantharellus tubaeformis - liška nálevkovitá
6.9.2011 Houby / Jedovaté houby Coprinopsis atramentaria - hnojník inkoustový

Výsledky fotosoutěže 2011

Radim Dvořák, 8.3.2012

Dnes byly na web přidány výsledky fotosoutěže 2011 spolu s prezentací vítězných snímků.

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

3. pražská podzimní vycházka s ČMS - lesy a louky Divoké Šárky

Radim Dvořák, 1.11.2011

Zveme všechny zájemce o poznávání hub v Praze a okolí na poslední letošní vycházku s odborným doprovodem a výkladem.

Termín : sobota 5. 11. 2011

Sraz v 10:00 u Mc Donalda u konečné tramvají Divoká Šárka (Evropská 204, Praha 6).

Spojení:

autem: na parkoviště u Mc Donalda nebo v přilehlých ulicích

MHD: bus 119, 206, 218 a tram 20, 26 od metra "A" Dejvická nebo bus 179 a 108, vše do zastávky Divoká Šárka

Detaily spojení vyhledejte na www.idos.cz, poloha Mc Donalda je vyznačena modrou bublinou na www.mapy.cz.

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

12. setkání mladých mykologů v Dolních Věstonicích

Radim Dvořák, 31.10.2011

sraz na exkurzi na Děvín na ranním autobusu
foto: Martin Kříž

jižní svah Děvína se skalní stepí s roztroušenými stromy
foto: Radim Dvořák

luční step a cerová doubrava pod vrcholem Děvína
foto: Radim Dvořák

hvězdovka Berkeleyova - Geastrum berkeleyi
foto: Radim Dvořák

focení battarovky pochvaté v dutině jasanu
foto: Martin Kříž

Křivé jezero
foto: Martin Kříž

NPR Křivé jezero - měkký luh a sečená louka
foto: Radim Dvořák

pórnatka nahnědlá - Pouzaroporia subrufa
foto: Radim Dvořák

Ve dnech 20. - 23. října 2011 proběhlo v Dolních Věstonicích na jižní Moravě již 12. každoroční podzimní setkání pracovní skupiny Mladí mykologové České vědecké společnosti pro mykologii. Setkání se účastnili členové ČVSM, amatérští i profesionální mykologové a studenti mykologických oborů, přičemž věk účastníků je tradičně omezen na maximálně 39 let.

Organizátoři akce Jan Běťák, Dan Dvořák a Michal Tomšovský připravili ve spolupráci s místními orgány ochrany přírody dvě exkurze do Národních přírodních rezervací v okolí - na Děvín a Křivé jezero. Sběry byly dokumentovány, zajímavější dokladovány a podrobnější zpráva o akci a nálezech se připravuje do Mykologických listů.

Po oba dny exkurzí nám počasí přálo, svítilo krásně sluníčko, nicméně vzhledem k předchozímu déletrvajícímu suchu byl výskyt kloboukatých hub minimální, takže se účastníci museli spokojit se studiem trvalejších a trvanlivějších hub dřevních, zvaných familiárně též "klackomycety".

V pátek 21.10. se jelo autobusem na Klentnici a odtud pěšky dále na Děvín. Okolí Děvína je vinařům známé jako Pálava, cílem exkurze ovšem nebyly pochopitelně vinice a vinné sklípky, ale Národní přírodní rezervace Děvín - Kotel - Soutěska. Rezervace je součástí CHKO Pálava a je zajímavá teplomilnými společenstvy na vápencovém podkladu. Na JV a zejména SZ svazích je dubohabrový a suťový les, na jižních svazích pak skalnatá step se solitérními duby pýřitými (šípáky), ve vrcholových partiích je luční step a cerová doubrava.

Na vápencích je k bohatému růstu hub potřeba dostatek vláhy, takže ve stepních lokalitách a v cerové doubravě bylo možné pouze obdivovat krajinu. Mykologicky zajímavější byla suťová lipina a navazující dubohabřina na SZ svahu, kam se někteří vrhli od vysílače na vrcholu téměř po hlavě, nedbajíce prudkých svahů.

Ze zajímavějších nálezů lze jmenovat hvězdovku Berkeleyovu (Geastrum berkeleyi) a battarovku pochvatou (Battarrea phalloides), která se v dnešním pojetí považuje za totožnou s druhem Battarrea stevenii. Na několika místech byla nalezena i fotograficky vděčná zelenitka měděnková (Chlorociboria aeruginascens), zeleně zbarvující kolonizované dřevo, a nenápadná tlustěnka kafrová (Scytinostroma portentosum) s rozlitými plodnicemi, silně páchnoucími naftalínem.

V sobotu 22.10. si někteří neklidnější účastníci přivstali na ranní autobus před osmou, zbytek dorazil po vlastní ose do Národní přírodní rezervace Křivé jezero. Rezervace představuje zbytek původně rozsáhlého lužního lesa s odděleným bývalým meandrem Dyje. Schůdnější částí je tvrdý luh s dubem, jasanem a jilmem, bažinaté oblasti a okraje tůní (měkký luh) pak osídlují vrby a topoly. Rezervace je protkána vodními kanály, což se určitě líbí bobrům, stopy jejichž činnosti jsme na několika místech mohli pozorovat.

Z rezervace je známá chráněná kalichovka lužní (Omphalina discorosea), která má spíše jarní výskyt a nalezena nebyla. Ze zajímavých nálezů je možné zmínit např. pórnatku nahnědlou (Pouzaroporia subrufa), hlívu kožešinovou (Hohenbuehelia mastrucata), třepenitku vlhkožijnou (Hypholoma subericaeum) a palušku červenonohou (Typhula erythropus).

Večer se debatovalo o nálezech a probíhalo jejich určování, k dispozici byl mikroskop a binokulární lupa. Kloboukaté houby demonstroval Dan Dvořák, "choroše" Michal Tomšovský. K debatě a zábavě přispěl i burčák a místní víno, jakož i rohozecké pivo a karibský rum.

Rád bych tímto organizátorům poděkoval za vydařenou akci a těším se na příští ročník, který bohužel bude i mým posledním.

Za připomínky k článku děkuji Martinu Křížovi a Danu Dvořákovi.

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Hypomyces sp. - nedohuby

Houby / Jedovaté houby

Radim Dvořák, 9.10.2011

nedohub zlatovýtrusý
foto: Jan Borovička

nedohub zelený
foto: Jan Borovička

nedohub cihlový
foto: Martin Kříž

Rod nedohub (Hypomyces) patří mezi houby vřeckovýtrusé do řádu masenkotvarých (Hypocreales). Houby tohoto řádu tvoří peritecia uložená v mnohdy pestře barevném stromatu, které bývá zaměňováno s plodnicí. Vytvářejí často nepohlavní výtrusy (konidie, chlamydospory) a v literatuře je najdeme i pod názvem anamorfy. Dnes podle rozumné zásady "jeden druh, jedno jméno" používáme pouze jeden vědecký název pro anamorfu i teleomorfu.

Druhy rodu nedohub jsou parazité jiných vyšších hub. Napadené plodnice jsou deformované a potažené bílým či barevným povlakem (lidově "plesnivé"). Napadená plodnice se rozkládá a na tomto procesu se přiživí i celá řada bakterií a mikroskopických hub. Toto společenstvo produkuje pestrou škálu látek (Kubička uvádí např. fenyletylalanin, kadaverin a putrescin), z nichž některé jsou pro člověka toxické. Z tohoto důvodu napadené plodnice nekonzumujeme. Nepomůže ani vyříznutí napadené části, napadená plodnice je již pravděpodobně celá prorostlá myceliem nedohubu, byť to nemusí být ještě patrné.

Nedohub zlatovýtrusý (Hypomyces chrysospermus) napadá nejčastěji hřiby (suchohřiby) z okruhu hřibu žlutomasého (Xerocomellus chrysenteron), lidově nazývaného babka. Je známý též z čechratek (Paxillus) a kořenovců (Rhizopogon), které jsou systematicky blízké hřibům. Napadené plodnice mají nejprve bílé skvrny, hlavně na rourkách, které se v místech napadení deformují. Později je celá napadená plodnice hřibu bílá a po uzrání nepohlavních výtrusů nedohubu (chlamydospor) je zlatožlutá a rozpadá se v prach.

Nedohub zelený (Hypomyces viridis) napadá plodnice holubinek (Russula). Napadená plodnice má nejprve lupeny porostlé bílým vatovitým myceliem nedohubu, vývoj lupenů se později zastaví, lupeny se deformují až nakonec zcela zmizí a jsou nahrazeny zeleným či žlutozeleným povlakem. Dobrým zrakem nebo s pomocí lupy je možné v tomto povlaku pozorovat kulovité útvary, což jsou plodnice nedohubu - peritecia.

Nedohub cihlový (Hypomyces lateritius) napadá obdobným způsobem plodnice ryzců (Lactarius).

Průběh otravy nedohuby

Doba latence je relativně dlouhá, po 4 - 6 hodinách od jídla se objeví nevolnost, bolest břicha, zvracení a průjem. Vzhledem k podobným příznakům jako při otravě muchomůrkou zelenou je nutné postiženého sledovat a tuto možnost rozborem potvrdit či vyloučit. Kubička uvádí u otrav napadenými nebo zkaženými houbami méně úporné zvracení a nižší vzestup aktivity transamináz ve srovnání s otravou muchomůrkou zelenou.

Literatura

Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Galerina marginata - čepičatka jehličnanová

Houby / Jedovaté houby

Radim Dvořák, 6.10.2011

čepičatka jehličnanová, jedovatá
foto: Dalibor Matýsek

čepičatka jehličnanová, jedovatá
foto: Aleš Vít

čepičatka jehličnanová, jedovatá
plodnice zdatně imitující opeňku měnlivou
foto: Martin Kříž

opeňka měnlivá, jedlá
foto: Dalibor Matýsek

opeňka měnlivá, jedlá - pohled na trs svrchu
foto: Martin Kříž

třepenitka maková, jedlá
foto: Martin Kříž

Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) patří mezi houby stopkovýtrusé do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Ve starší literatuře ji najdete také pod jménem čepičatka jehličnatá.

Dříve se v této skupině čepičatek rozlišovalo několik podobných druhů (z relativně nedávné doby např. ještě v krásné několikadílné publikaci Pilze der Schweiz) z evropských druhů např. čepičatka jednobarvá (Galerina unicolor) a čepičatka podzimní (Galerina autumnalis), ale podle současných poznatků jde na základě molekulární analýzy o totožné druhy.

Popis

Čepičatka jehličnanová má klobouk 2 - 5 cm v půrměru, rezavohnědý až okrově hnědý, hygrofánní, při vysychání na středu světlejší než na okraji, což vytváří tmavší mezikruží u okraje klobouku.

Lupeny jsou v mládí světle okrové, v dospělosti rezavě hnědé, s bělavě vločkatým ostřím, ke třeni připojené nebo krátce sbíhavé. Výtrusný prach je rezavě hnědý, což je typické pro druhově bohatý rod čepičatka (Galerina).

Třeň je obvykle 1,5-3x delší než průměr klobouku, vodnatě okrově hnědý, podélně bělavě v pruzích ojíněně žíhaný, při zasychání toto žíhání tmavne. Na třeni je v horní třetině až polovině vatovitý, pomíjivý prsten, který je poprášen rezavými výtrusy, pokud vytrvá až do dospělosti.

Dužnina voní okurkově moučně.

Čepičatka jehličnanová roste hojně, jednotlivě nebo v menších skupinách, méně často v trsech, čítajících obvykle jen jednotky plodnic, nejčastěji na mrtvém dřevě jehličnanů, ale není vzácná (zejména v současném širším pojetí) ani na listnáčích.

Otravy čepičatkami a jedovaté látky

První otravu čepičatkami, určenými jako Galerina autumnalis (což je nyní synonymum pro G. marginata), pozoroval již v roce 1912 americký mykolog Charles Horton Peck. V čepičatce jehličnaté a příbuzných druzích (tehdy rozlišovaných) byl zjištěn vysoký obsah amanitinů (též nazývaných amatoxiny), dle Kubičky cca 40% ve srovnání s koncentrací v muchomůrce zelené, podle novějších studií i zcela srovnatelný, ba dokonce případ od případu i vyšší. Amanitiny ovšem obsahují i některé v mechu nebo na lukách jednotlivě rostoucí druhy, zaměnitelné s lysohlávkami, sbíranými ke "speciálním účelům".

Otravy mají pravý faloidní průběh (viz článek o muchomůrce zelené) s poškozením jater a ledvin. Čepičatka jehličnanová je houba prudce až smrtelně jedovatá a je nutné na ni pamatovat při sběru jakýchkoliv drobnějších trsnatě rostoucích druhů hub na dřevě nebo v detritu.

Záměny za jedlé druhy

Jedlá a chutná opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis, syn. Pholiota mutabilis) roste hojně v početných trsech od května do října na mrtvém dřevě listnáčů, vzácněji i jehličnanů, zejména na vlhkých místech kolem potoků a řek.

Někdy se objeví i přesmyčkový název opěnka, přičemž správný název opeňka pochází z růstu "okolo pně", zatímco příznivci opěnky si vymysleli růst "okolo pařezů jako pěna".

Opeňka měnlivá má klobouk 2 - 6 cm v průměru, hygrofánní, za sucha světle okrový, za vlhka tmavě okrový, při vysychání na středu světlý a na okraji tmavý, často svrchu k nerozeznání podobný čepičatce jehličnanové.

Lupeny jsou v mládí zakryté velem, světle okrové, později okrově hnědé až tmavě hnědé (nikoliv rezavě hnědé) od dozrávajících výtrusů, s hladkým stejnobarevným ostřím, na třeň připojené až krátce sbíhavé. Výtrusný prach má tmavě hnědý, což je patrné na barvě lupenů a na poprášení prstenu dospělých plodnic.

Třeň je nad prstenem hladký, pod ním směrem dolů postupně tmavěji hnědě až černohnědě šupinkatý. Prsten je pevný, sukénkovitý, v dospělosti poprášený tmavě hnědými výtrusy, u starších plodnic však může být i zplihlý nebo neznatelný.

Dužnina má výraznou houbovou vůni.

Jelikož čepičatka jehličnanová neroste pouze na jehličnanech, nemá často zmiňovaná poučka "opeňku sbíráme jen z listnáčů" valný smysl. Jsou zdokumentovány i případy, kdy opeňka měnlivá a čepičatka jehličnanová rostou společně na jednom pařezu nebo padlém kmenu. Před sběrem opeňky ke konzumaci je nezbytné se naučit spolehlivě tyto dva druhy rozeznávat, nejlépe za dohledu odborníka v terénu na vycházce, na přednášce nebo na výstavě.

Jedlá třepenitka maková (Hypholoma capnoides) roste na podzim v trsech a skupinách na mrvém dřevě jehličnanů, zejména smrků. Klobouk má 2 - 6 cm v půměru, žlutý až žlutookrový, v mládí na okraji bělavě šupinkatý a ověšený bílými zbytky vela. Lupeny jsou v mládí bělavé, s dozráváním výtrusů postupně tmavnoucí do typické makově modrošedé barvy. Třeň je bělavý až světe žlutavý, podélně vláknitě žíhaný, v horní části má pomíjivý bílý prsten, z něhož v dospělosti zbývá jen tmavší linka nebo vůbec nic. Dužnina voní slabě houbově.

Křehutky (Psathyrella), jako např. křehutka Candolleova (Psathyrella candolleana), křehutka vodomilná (Psathyrella piluliformis, syn. P. hydrophila) a křehutka čokoládová (Psathyrella spadicea) rostou rovněž v trsech na mrtvém dřevě listnáčů. Jejich plodnice jsou nápadně křehké a lámavé, tenkomasé. Lupeny jsou v mládí bělavé či světle okrové, u dospělých plodnic téměř černé od velmi tmavých výtrusů. Jsou jedlé, ale vhodné spíše do polévek, vzhledem ke křehkosti se při delší úpravě spojené s mícháním připravovaného pokrmu zcela rozpadnou.

Lysohlávky (Psilocybe), sbírané některými svéráznými houbaři za účelem odletu mimo reálný svět, jsou drobné houby, které neznalý sběratel může velmi snadno zaměnit s některou z prudce jedovatých čepičatek.

Literatura a odkazy

Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
Breitenbach J., Kränzlin F. - Pilze der Schweiz, Vol. 4, 5
Wikipedia

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Armillaria sp. - václavky

Houby / Jedovaté houby

Radim Dvořák, 5.10.2011

václavka smrková, po tepelné úpravě jedlá
foto: Jan Borovička

václavka hlíznatá, po tepelné úpravě jedlá
foto: Dalibor Marounek

václavka obecná, po tepelné úpravě jedlá
foto: Martin Kříž

václavka cibulkotřenná, po tepelné úpravě jedlá
foto: Martin Kříž

václavka bažinná, chráněný druh
dokladováno v herbáři BRNM
foto: Martin Kříž

Rod václavka (Armillaria) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Zahrnuje u nás několik velmi podobných druhů, které lze makroskopicky mezi sebou rozlišit jen obtížně. Výzkum této skupiny pokračuje i v současné době.

Václavky nalezneme obvykle ve větších či menších trsech a skupinách či méně často i samostatně. Rostou saproparaziticky na širokém spektru jehličnatých i listnatých stromů a keřů. Po odumření hostitele václavky pokračují v růstu na mrtvém dřevě. Z lesnického hlediska jsou václavky nebezpečnými škůdci. Nejhůře postižené bývají smrkové monokultury, oslabené jinými vlivy.

Václavky najdeme ojediněle od června do prosince, ale hlavní období masového růstu je s příchodem chladnějšího podzimního počasí kolem sv. Václava (28.9.), od čehož mají své jméno. Když rostou, nechodí se do lesa je hledat, ale sbírat po koších.

Makroskopicky lze mezi václavkami rozlišit 3 skupiny - bezprstenné druhy, druhy s bílým velem a druhy se žlutým velem. Všechny druhy mají klobouk zbarvený v různých odstínech hnědé, žlutohnědé až medově hnědé s více či méně trvalými šupinkami, lupeny i třeň jsou podobně zbarvené ve světlejších odstínech. Výtrusný prach je bílý a dospělé plodnice jím jsou často poprášené od svých sousedek, což může neznalý houbař považovat za plíseň.

Václavka bezprstenná (Armillaria socialis, syn. A. tabescens) je vzácný druh bez prstenu, rostoucí trsnatě v lužních a xerotermních dubových lesích. Je zařazena v Červeném seznamu v kategorii ohrožený druh (EN) a zasluhuje tedy místo konzumace ochranu.

Václavka bažinná (Armillaria ectypa) je velmi vzácný druh bez prstenu, rostoucí jednotlivě na podmáčených loukách a rašeliništích. V Červeném seznamu je v kategorii kriticky ohrožený druh (CR), navíc je chráněným druhem dle Vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Sběr ke konzumaci je tedy zakázán.

Václavka smrková (Armillaria solidipes, syn. A. ostoyae) je náš nejhojnější druh, způsobující velké škody v kulturních smrčinách. Klobouk je na hnědém podkladě koncentricky tmavě hnědě až černě šupinatý, prsten je masitě vatovitý, bílý. Zajímavostí je, že tato václavka patří mezi nejstarší a největší živé organizmy. Geneticky identické mycelium tohoto druhu pokrývá v americkém Oregonu plochu 8,9 km² a stáří je odhadováno na 2400 let.

Václavka severská (Armillaria borealis) je méně častý druh se světle hnědým žlutohnědě šupinkatým kloboukem a dosti pomíjivým žlutavým až okrovým prstenem. Roste na listnáčích i jehličnanech.

Václavka obecná (Armillaria mellea) je druh s medově hnědě zbarveným kloboukem se žlutohnědými šupinami, na třeni má žlutý prsten. Roste hojně v trsech na listnáčích včetně ovocných stromů v teplejších oblastech.

Václavka hlíznatá (Armillaria gallica, syn. A. bulbosa) a václavka cibulkotřenná (Armillaria cepistipes) jsou obtížně rozeznatelné druhy. Václavka hlíznatá roste na listnáčích, klobouk je pomíjivě vločkatě šupinatý, třeň je vždy kyjovitě až hlízovitě ztluštělý, s řídkými zbytky vela a žlutým, nepravidelně se trhajícím prstenem. Existuje i hnědošedá forma bez žlutého pigmentu. Václavka cibulkotřenná je známá z listnáčů i jehličnanů, šupiny na klobouku jsou stálé, třeň je často kyjovitě až téměř hlízovitě ztluštělý, pokrytý zbytky vela, se žlutým, hvězdicovitě se trhajícím prstenem.

Všechny druhy václavek jsou po dobré teplené úpravě jedlé a jsou tradičně v našich zemích sbírány a konzumovány bez rozlišování jednotlivých druhů. Oblíbené jsou zejména na nakládání do octa, na což se hodí hlavně mladé plodnice, výborný je také například guláš z václavek. Dalibor Marounek je používá do houbového aspiku.

Václavka obecná je zařazena v seznamu druhů, které je povoleno vyhláškou prodávat na trzích nebo pro potravinářské zpracování. Prodej je omezen na klobouky bez třeňů, které jsou tužší. Pro účely vyhlášky lze všechny druhy václavek s prstenem považovat za václavku obecnou.

Zažívací obtíže po václavkách

Před konzumací je nutné václavky nejméně 20 minut tepelně upravit při teplotě varu vody nebo vyšší. Syrové nebo nedostatečně povařené způsobují zažívací potíže. Účinné látky nejsou známy, navíc se jejich obsah v různých druzích pravděpodobně liší.

Kubička zmiňuje Herinkovu studii 19 případů otrav (1973), přičemž v některých případech byly obtíže pozorovány i po dobré tepelné úpravě. Je tedy možné, že zde hraje roli i alergie. V případě vysledování potíží po libovolném druhu houby, který je jinak považovaný za jedlý, se samozřejmě konzumaci tohoto druhu vyhněte. Budeme rádi, když nás o takových případech a zkušenostech .

Literatura a odkazy

Antonín V. et al. - Morphological and molecular characterization of the Armillaria cepistipes – A. gallica complex in the Czech Republic and Slovakia
Antonín V. (2006): Armillaria. - In: Holec J. & Beran M. [eds.], Červený seznam hub (makromycetů) České republiky, Příroda, Praha, 24.
Vyhláška 395/1992 Sb. ministerstva životního prostředí České republiky ze dne 11. června 1992, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
Wikipedia

Změny a doplnění článku

5. 10. 2011 doplněny fotografie václavky obecné, v. bažinné a v. cibulkotřenné, doplněn text u václavky bažinné o zákonnou ochranu a u fotografie o existenci dokladu nálezu, do seznamu literatury přidána Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb.

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Změny v mykologické nomenklatuře

Houby

Radim Dvořák, 1.10.2011

Ve dnech 23. - 30.7. 2011 proběhl v australském Melbourne 18. Mezinárodní botanický kongres. Jedním z jeho závěrů jsou i změny v Mezinárodním kódu botanické nomenklatury, které se týkají i mykologie, neboť mykologická nomenklatura (vědecká jména hub) se tímto kódem řídí.

Dříve byl kód nazýván International Code of Botanical Nomenclature (ICBN), nyní ve vztahu ke změnám zařazení různých dotčených skupin organizmů proběhlo přejmenování na International Code of Nomenclature for algae, fungi, and plants (ICN). Jeho působnost se vztahuje na rostliny, řasy, houby a houbové organizmy, tj. zahrnuje například i sinice, chytridie, oomycety, hlenky a fotosyntetizující i taxonomicky příbuzné nefotosyntetizující prvoky.

Nejdůležitější změny

Popis nového taxonu (druhu, variety, rodu...) již nemusí být v latině, je možné použít angličtinu.
Je zrušena dualita jmen pro anamorfu a teleomorfu.
Za platnou publikaci je považována i elektronická publikace.
Nová mykologická jména musejí být před publikací zaregistrována v "uznávaném úložišti", což je v současné době MycoBank. Při publikaci musí být uveden identifikátor jména, přidělený při registraci.

Doplnění ze 3.1.2012

Změny jsou platné od ledna 2012.

Více (anglicky):

Electronic revolution in plant taxonomy - Editorial (Elizabeth C Moylan), BMC Evolutionary Biology 2011, 11:251
Changes to publication requirements made at the XVIII International Botanical Congress in Melbourne - what does e-publication mean for you? - Sandra Knapp, John McNeill, Nicholas J Turland, BMC Evolutionary Biology 2011, 11:250

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Webové stránky České mykologické společnosti Vám slouží již více než 11 let

O společnosti / Zprávy

Radim Dvořák, 24.9.2011

úvodní strana webu z roku 1999 - jazykový rozcestník

Víte, že Česká mykologická společnost má webové stránky již přes 11 let? Stránky byly uvedeny do provozu 7. 12. 1999 a první záznam v archivu je ze 17. 9. 2000. V tomto směru jsme mezi srovnatelnými organizacemi průkopníky.

Pamatujete si, jak vypadaly dřívější verze stránek? Pokud chcete zavzpomínat, nahlédněte do archivu. Obvykle tam funguje alespoň hlavní stránka, další odkazy a vychytávky již funkční (archivované) být nemusí, ale pro představu to stačí.

Měnící se podoba a obsah stránek reflektují nejen vývoj počítačových a webových technologíí, ale také vývoj přístupu ČMS ke sdělování informací svým členům a veřejnosti v průběhu času formou tohoto interaktivního a bezprostředního informačního média.

Zavzpomínejte s námi a nezapomeňte, že pomocí zpětné vazby a se na jejich vývoji můžete podílet i Vy! Zasílejte nám své nápady a připomínky, rádi se jimi budeme zabývat.

Radim Dvořák, správce stránek ČMS

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Cantharellus tubaeformis - liška nálevkovitá

Houby / Poznávejme houby

Radim Dvořák, 21.9.2011

liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá - růst ve skupinách
foto: Radim Dvořák

Liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis) je typická masová houba raného podzimu v jehličnatých lesích, zejména ve smrčinách. Je příbuzná lišce obecné (Cantharellus cibarius), ale na rozdíl od ní má dosti smutné vzezření a houbaři ji obvykle ke své škodě neznají či nesbírají.

Plodnice jsou trychtýřovité (nálevkovité), v mládí někdy celkem pestře sytě žlutě až žlutooranžově zbarvené, později získává povrch klobouku hnědé a hnědošedé tóny, které živou žluť přebijí.

Hymenium je tvořeno lištami, které jsou podobné lupenům, ale na rozdíl od nich jsou nízké, řídké a silné. V mládí jsou zbarveny živě žlutooranžově, u dospělých plodnic jsou šedé se žlutým nebo žlutohnědým odstínem.

Třeň je v mládí i v dospělosti žlutý až žlutooranžový. Šířka klobouku bývá běžně 3 - 7 cm a výška plodnic 5 - 8 cm, výjimečně se však najdou i větší kusy.

Dužnina je tenkomasá, poraněním barvu nemění. Vůni má příjemnou, houbovou.

Liška nálevkovitá roste v létě a na podzim pod jehličnany, zejména pod smrky. Hlavní období růstu je ale právě nyní, na začátku podzimu, ale liší se podle nadmořské výšky lokality. Když je její chvíle, jsou některá místa v lese doslova pokryta koberci těchto lišek, a proto se rozhodně vyplatí ji sbírat. Je to dobrá jedlá houba s všestranným kuchyňským využitím.

Vyobrazené plodnice byly nalezeny 18. 9. 2011 ve smrčině poblíž Smilových Hor.

Záměny

Podobná je rovněž jedlá liška žlutavá (Cantharellus lutescens), která je živěji žlutooranžově zbarvená, lišty nemá vyvinuté vůbec nebo jen velmi málo a má je i v dospělosti žlutooranžové. Roste vzácně v podhorských a horských jehličnatých lesích.

Liška šedá (Cantharellus cinereus) je druh s černým až šedočerným kloboukem a šedými lištami a třeněm, rostoucí v teplých lesích pod duby, buky a habry. Je jedlá, ale vzácná.

Trychtýřovité plodnice má i hojný jedlý stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides), jehož černé plodnice mají hymenium hladké a rostou v často hustě nahloučených skupinách až trsech zejména pod buky, duby a habry. Najdete jej v letním i podzimním košíku Aleše Víta.

Stroček kadeřavý (Pseudocraterellus undulatus), též nazývaný liška kadeřavá, roste rovněž v listnatých lesích. Klobouk má šedý s hnědavými tóny, hymenium má světle šedé, mírně zvrásněné, bez zřetelných lišt. Je jedlý, ale méně častý.

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Coprinopsis atramentaria - hnojník inkoustový

Houby / Jedovaté houby

Radim Dvořák, 6.9.2011

hnojník inkoustový, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Jiří Burel

hnojník třpytivý, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Martin Kříž

hnojník Romagnesiho, pravděpodobně jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Dalibor Marounek

hnojník význačný, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Martin Kříž

hnojník obecný, v mládí jedlý
foto: Dalibor Marounek

hnojník obecný, v mládí jedlý
foto: Martin Kříž

hnojník domácí, nejedlý
foto: Dalibor Marounek

hřib koloděj, po tepelné úpravě jedlý
foto: Dalibor Marounek

Hnojník inkoustový (Coprinopsis atramentaria) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Přeřazení mnoha druhů rodu hnojník (Coprinus) do rodů Coprinopsis, Coprinellus a Parasola na základě molekulární taxonomie je relativně nedávného data, v literatuře tedy tuto houbu najdete spíše pod latinským názvem Coprinus atramentarius. V literatuře první poloviny 20. století jsou hnojníky též označovány jako hníky.

Popis

Hnojník inkoustový je jedním z nejstatnějších hnojníků. Klobouk je v mládí uzavřený, vejčitý, 3 - 7 cm vysoký a 2 - 5 cm v průměru, šedý, na povrchu nepravidelně podélně zvrásněný a rýhovaný, bez šupin. V dospělosti se klobouk kuželovitě rozevírá, rozpraskává a okraj se obloukovitě zvedá nahoru. Se zráním výtrusů započne pro hnojníky typická autolýza plodnice, postupující od okraje ke středu. Z plodnic v pokročilém stadiu autolýzy zůstanou jen bílé třeně se špičkami klobouků, potřísněné černou masou výtrusů, která je nakapaná i na substrátu. Třeň je bílý, při tlaku podélně lámavý, často s hrbolem připomínajícím prsten, na bázi kuželovitě zašpičatělý. Lupeny jsou velmi husté, tvořící jednolitou masu, břichaté, v mládí bělavé až šedavé (zbarvení je patrné při rozkrojení uzavřené mladé plodnice), později od okrajě šedorůžovějící a nakonec černé a roztékající se. Dužnina ve třeni je bílá, dužnina klobouku je kromě tenké povrchové vrstvy tvořena lupeny, při rozkrojení barvu nemění, vůně je slabě houbová.

Hnojník inkoustový je houba saprofytická. Roste dosti hojně na nejrůznějších místech s dostatkem dusíkatých látek, mnohdy ve velkých trsech. Často jej nalezneme v městské zástavbě na lidmi a psy hnojených místech - na trávnících a mezi keři, na místech se zasypanou starší mulčovací kůrou, kompostech, rumištích, apod. Také jej lze najít na loukách a pastvinách, hnojených pasoucími se zvířaty (byť není koprofilním druhem), u paty stromů či u pařezů a v místech s naplaveným organickým materiálem.

Kupodivu je hnojník inkoustový jedlá houba. Jedlé jsou mladé plodnice s bělavými, maximálně narůžovělými lupeny. Z vlastní dávné zkušenosti mohu říci, že dokonce celkem chutná, jemná. Kromě častého růstu na exponovaných lokalitách, často skrápěných psí i lidskou močí, a nutnosti rychlého zpracování kvůli autolýze, je bohužel nemožné ji kombinovat s alkoholem, čímž si, alespoň pro mě, řekla o trvalé vyřazení z jídelníčku.

Reakce s alkoholem

Alkohol (konkrétně etanol - C₂H₅OH) v trávícím traktu běžně v malém množství vytváří bakteriální fauna, fermentující přijatou potravu. Naše tělo je tedy již odedávna evolučně vybaveno se s alkoholem vypořádat.

Primární cesta odbourávání vede přes acetaldehyd a acetát (anion kyseliny octové) na acetylkoenzym A, který se přímo zapojuje do Krebsova (citrátového) cyklu, základního energetického zdroje organizmu. Tato metabolická cesta je aktivována již při nízkých koncentracích. Při vyšších koncentracích nebo dlouhodobé expozici se připojuje i substrátově méně speficická cytochromová oxidační cesta, kterou organizmus rovněž využívá při eliminaci xenobiotik a jejíž výkonnost je možné, na rozdíl od primární cesty, pravidelným požíváním alkoholu významně zvýšit, ovšem za cenu zvýšené tvorby organizmu škodlivých oxidantů a zvýšeného rizika poškození jater.

Hnojník inkoustový obsahuje chemickou látku nazývanou koprin. Koprin se v lidském těle rozštěpením peptidové vazby rozkládá na 1-aminocyklopropanol, který inaktivuje enzym acetaldehyddehydrogenázu, odpovědný za druhý stupeň primární cesty odbourávání alkoholu. V těle se tak hromadí toxický acetaldehyd, který způsobuje vlastní otravu. Efekt na člověka je shodný s účinkem léčiva disulfiramu, používaného k léčbě závislosti na alkoholu, zvaného komerčně antabus, a je tedy nazýván antabusový efekt.

Zajímavé je, že se prý dělaly pokusy s nahrazením antabusu houbami, ovšem překvapivě se u pacientů vyvinula nechuť k houbám, nikoliv k alkoholu.

K příznakům a léčbě Kubička uvádí:

Někdy již během jídla, jindy brzy po něm (nejpozději do 30 minut) se objevuje nápadná červeň obličeje, šířící se dolů na trup i horní končetiny; dále se dostavuje bušení srdce, dušnost, zvracení, průjmy a strach z úmrtí. Tyto příznaky se nemusí objevovat v plné šíři, odpovídají zpravidla množství požité houby a množství alkoholu i jeho kvalitě, ale jsou pro nemocného velmi nepříjemné. Obyčejně mizí do dvou hodin po svém výstupu, úmrtí nejsou známa. Po novém napití alkoholu se stav může se slábnoucí intenzitou opakovat až do čtvrtého dne i bez nového požití houby. Otrava zpravidla nevyžaduje lékařské ošetření; při bouřlivějších příznacích je možno konzultovat psychiatrické oddělení nejbližší nemocnice, kde mají s léčbou antabusového efektu dostatečné zkušenosti.

Podobné a koprin obsahující druhy

Hnojník Romagnesiho (Coprinopsis romagnesiana) je velmi podobný, jen má klobouk na vrcholu hnědý a pokrytý od vrcholu postupně řídnoucími hnědými trojúhelníkovými šupinami. Býval též považován za varietu hnojníku inkoustového. Hnojník význačný (Coprinopsis insignis) má klobouk stříbřitě vláknitě šupinatý. Oba druhy rostou ve skupinách a trsech, podobně jako hnojník inkoustový. Jejich jedlost je exaktně vzato neznámá, nicméně pravděpodobně jsou zaměňovány za hnojník inkoustový a omylem sbírány a konzumovány. V hnojníku význačném byl koprin prokázán, u hnojníku Romagnesiho je jeho obsah vysoce pravděpodobný.

Hnojník obecný (Coprinus comatus) je dalším velkým druhem. Neobsahuje koprin, a je tedy jedlý bez nutnosti vyvarovat se alkoholu. Je to neobyčejně jemná a chutná houba, která byla dokonce pokusně pěstována. Jedlé jsou mladé plodnice s bílými nebo lehce narůžovělými lupeny. Masovému komerčnímu využití bohužel brání nutnost rychlého zpracování, než začne autolýza. Roste na podobných místech jako hnojník inkoustový, často společně s ním. Netvoří trsy, ale menší až velmi početné skupiny.

Dalším větším a běžným druhem je hnojník domácí (Coprinellus domesticus). Roste na mrtvém dřevě listnáčů od časného jara do podzimu. Je nejedlý.

Koprin rovněž obsahuje drobnější hnojník třpytivý (Coprinellus micaceus), který roste trsnatě na humózních místech či u paty starých stromů.

Problémy po jiných houbách a alkoholu

V literatuře nalezneme zmínky i o dalších druzích hub, které v kombinaci s alkoholem způsobily zdravotní problémy. Často bývá uváděn např. hřib koloděj (Boletus luridus), který jsem několikrát i s dalšími osobami testoval bez jakýchkoliv zdravotních komplikací, stejnou zkušenost má i kolega Dalibor Marounek. Samozřejmě, každý člověk je k obsahovým látkám hub i k alkoholu jinak vnímavý. Svůj vliv mohla také mít vysoká kvalita požitého alkoholu, o které se zmiňuje Kubička (byť má patrně spíše na mysli procentuální obsah, lidově "volume").

Výzva čtenářům

Pokud máte zkušenost se zdravotními problémy po požití hub v kombinaci s alkoholem, napište mi o tom prosím . Rád bych tyto zkušenosti podchytil a zpracoval do článku pro Mykologický sborník. Vynechte prosím evidentní případy intoxikace samotným alkoholem typu "dal jsem si 15 piv a 6 panáků, pak dvě lžičky smaženice a po nich se mi udělalo pěkně šoufl".