ADMINS.CZ Virtis s.r.o. Subway
 

Poznávejme houby - jedlé, nejedlé, vzácné a chráněné

Přehled článků

Seznam všech článků této sekce

Strana 3 / 5, články 21 - 30 / 44

 <   1   2   3   4   5   > 

článek  Haasiella venustissima - kalichovka půvabná

sekce  Houby / Poznávejme houby

autor článku  Martin Kříž, 27.5.2012

Haasiella venustissima - kalichovka půvabná - Foto: Martin Kříž

Haasiella venustissima - kalichovka půvabná
Foto: Martin Kříž

Kalichovka půvabná je natolik velkou raritou, že každé objevení její nové lokality zasluhuje publikovat v některém z mykologických časopisů. Hana Ševčíková měla to štěstí, že tento druh nalezla poprvé na Moravě. A kde přesně? To se dozvíte v jejím článku v novém čísle Mykologického sborníku 1/2012, a to včetně makroskopického a mikroskopického popisu.

Snímek vpravo je staršího data a pochází z pražského okolí.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Gyroporus castaneus - hřib kaštanový

sekce  Houby / Poznávejme houby

autor článku  Martin Kříž, 24.5.2012

Gyroporus castaneus - hřib kaštanový - Foto: Tomáš Pavelka

Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
Foto: Tomáš Pavelka

Gyroporus castaneus - hřib kaštanový - Foto: Martin Kříž

Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
Foto: Martin Kříž

Gyroporus castaneus - hřib kaštanový - Foto: Pavel Špinar

Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
Foto: Pavel Špinar

Gyroporus castaneus - hřib kaštanový - Foto: Václav Janda

Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
Foto: Václav Janda

Gyroporus castaneus - hřib kaštanový - Foto: Petr Mikuš

Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
Foto: Petr Mikuš

Hřib kaštanový je jedním ze dvou zástupců rodu Gyroporus v ČR. Dříve byl tento rod klasicky zahrnován do čeledi hub hřibovitých (Boletaceae), avšak na základě výsledků fylogenetických výzkumů je oddělován buď do samostatné čeledi Gyroporaceae, nebo, což zní ještě zajímavěji, do čeledi hub pestřecovitých - Sclerodermataceae. Co ale zůstává stejné dříve i nyní, je náležitost do řádu hub hřibotvarých - Boletales (kam tudíž nově patří např. i pestřece). Je třeba doplnit, že pokud se mykologové - systematici shodnou na oprávněné existenci čeledi Gyroporaceae (jinými slovy: pokud se toto zařazení ustálí), z důvodu naší národní zvyklosti přiřazovat latinským čeledím jejich české ekvivalenty postihne tento skutek pochopitelně i tuto čeleď. Jenže nemůže být pojmenována "hřibovité", jelikož takto se nazývá mnohem objemnější čeleď Boletaceae a homonyma jsou nepřípustná. Někteří dřívější i současní mykologové dokonce prosazovali pro každý latinský rod jiný český ekvivalent. To se časem ukázalo jako nereálné, avšak tato snaha vyústila aspoň u hub hřibovitých ve vznik samostatných rodových jmen, která se více či méně dostala do povědomí širší vrstvy zájemců o houby. A tak máme hřib - Boletus, hřibovec - Boletinus, podhřib - Tylopilus, hříbek - Porphyrellus, suchohřib nebo i kožešník - Xerocomus, měďovník - Chalciporus, rubínovník - Rubinoboletus a, co je podstatné: hřibník - Gyroporus. A právě sem se dnes pro jméno čeledi Gyroporaceae pravděpodobně sáhne, tudíž - hřibníkovité. Což mimochodem znamená, že i pro oba druhy rodu Gyroporus se tato téměř zapomenutá alternativa pravděpodobně opráší, a budeme tak mít hřibník kaštanovýhřibník siný - Gyroporus cyanescens.

Hřib siný (staronově hřibník siný) se od hřibu kaštanového odlišuje velmi snadno: je celý světlejší - slámožlutý až skoro bělavý, pokožku klobouku a třeně má víceméně plstnatou a na řezu obvykle význačně modrá. Zatímco hřib kaštanový vůbec nemodrá a podle kaštanově hnědé barvy jemně sametové až lysé pokožky klobouku a třeně získal své jméno (tedy nikoli proto, že by rostl pod některým druhem stromu kaštanu). Jak dokládají přiložené fotografie, tento odstín může být různě intenzivní. Oba naše i všechny další druhy rodu Gyroporus spojuje a od ostatních hřibotvarých hub rozlišuje důležitý anatomický znak: hyfy v tramě třeně jsou ve velké míře uspořádány příčně, což v praxi způsobuje kromě značné pevnosti korové vrstvy třeně také její tendenci nelámat se podélně, ale nepravidelně až příčně. Nutno doplnit, že oba naše druhy rodu Gyroporus mají třeň brzy dutý, vyplněný komůrkami, pouze v mládí bývá vatovitě vycpaný.

Hřib kaštanový se na území ČR vyskytuje roztroušeně. Většinou roste v listnatých a smíšených lesích, někdy i na hrázích rybníků, nejčastěji pod duby. Např. v Českém středohoří je jeho výskyt soustředěn do severnější části labského údolí, tedy do prostoru, kde západní, teplá oblast Středohoří pozvolna přechází do východní, středně teplé.

Jedná se o jedlý druh průměrné chuti.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Hvězdovka Pouzarova - klenot české mykoflóry

sekce  Houby / Poznávejme houby

autor článku  Z příspěvků zaslaných do redakce myko.cz, 6.3.2012

Hvězdovka Pouzarova - Geastrum pouzarii - foto: M.Mikšík

Hvězdovka Pouzarova - Geastrum pouzarii
foto: M.Mikšík

Počátek jara je obdobím růstu některých velmi vzácných hvězdovek, z nichž asi nejvzácnější je hvězdovka Pouzarova, popsaná v r. 1954 V. J. Staňkem .

Roste jen na několika málo lokalitách v České republice a na jedné lokalitě byla zaznamenána ve Švýcarsku.

Je to drobná hvězdovka o velikosti do 2 cm. Objevuje se na extrémně teplých skalnatých místech, na magmatických horninách, především na diabasech, často ve společnosti rozchodníku, což je tlusticovitá bylina s dužnatými listy.

Od ostatních druhů je dobře poznatelná podle béžově nahnědlé až masově načervenalé barvy, výrazného řasnatého ústí a radiální rýhy na spodní části vnějšího obalu - okrovky.

Jedná se o státem chráněný druh zařazený v kategorii kriticky ohrožených druhů.

Michal Mikšík

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Hygrocybe ovina - voskovka ovčí

sekce  Houby / Poznávejme houby

autor článku  Martin Kříž, 15.2.2012

Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Lužické hory - Foto: Martin Kříž

Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Lužické hory
Foto: Martin Kříž

Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Orlické hory - Foto: Martin Kříž

Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Orlické hory
Foto: Martin Kříž

Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Pošumaví - Foto: Martin Kříž

Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Pošumaví
Foto: Martin Kříž

Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Český kras - Foto: Martin Kříž

Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Český kras
Foto: Martin Kříž

Voskovka ovčí (Hygrocybe ovina) bezesporu patří mezi vzácné druhy naší mykoflóry. Každá její nová lokalita stojí za zaznamenání, pro což je vždy doporučováno usušit vzorek plodnic jako dokladový materiál. Její makroskopický i mikroskopický popis naleznete v Mykologickém sborníku 4/2011, který právě vyšel.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  S ČT2 NA HOUBY

sekce  Houby / Poznávejme houby

autor článku  Z příspěvků zaslaných do redakce myko.cz, 13.2.2012

Tři čtvrtě roku trvalo natáčení nového televizního dokumentárně naučného seriálu s názvem NA HOUBY režiséra Pavla Jiráska.

Celým seriálem provázejí diváky s šarmem a humorem Arnošt Goldflam s Josefem Poláškem. Seriál je zábavný a poučný zároveň, je určen pro všechny houbaře a milovníky hub.

Jako poradci i jako zajímaví hosté ve zmíněném pořadu vystupují někteří profesionální i amatérští mykologové. Mnozí z nich jsou členy České mykologické společnosti a České vědecké společnosti pro mykologii.

Seriál diváky seznámí s houbami od jara do podzimu a jednotlivými pořady přitom proběhnou fotografie více než 300 druhů hub.

V každém díle se diváci seznámí s nějakým houbovým pokrmem.

Vysílání bude zahájeno prvním dílem již tuto sobotu 18. února, a pokračovat bude pak každou další, na ČT2 od 10:15 hodin. Během dalšího týdne následují 2 reprízy, v úterý v 9:30 a v pátek ve 14:30. Odvysílané díly bude rovněž možné sledovat v internetovém vysílání ČT.

Atmosféru přípravy seriálu přibližuje několik snímků z natáčení. Všichni zájemci se určitě mají na co těšit.

Seriál má 13 dílů

  • Z jara – díl první, pojednávající o historii mykologie, jakož i o nejchutnějších jarních úlovcích v čele s kulinářsky vyhlášenými smrži. Odborná spolupráce: Vladimír Antonín.
  • Hitparáda hřibů – díl druhý, v němž se setkáme s nejmasověji hledanými druhy tzv. pravých hřibů, ale i s mnoha raritami a vzácnými druhy. Odborná spolupráce: Josef Šutara.
  • Kozí hřiby – díl třetí, který divákům prozradí, od čeho je odvozeno jméno kozáků a křemenáčů a dojde i na nejrůznější druhy klouzků. Odborná spolupráce: Josef Šutara.
  • Magické muchomůrky – díl čtvrtý, v němž se diváci naučí odlišit nejen muchomůrku citrónovou od smrtelně jedovaté muchomůrky zelené, ale ocení i chuť muchomůrky růžovky. Kdo otrávil Pepu Poláška? Odborná spolupráce: Jan Borovička.
  • Lysohlávky až nakonec – díl pátý, který pojednává o schopnosti hub absorbovat těžké kovy včetně radioaktivních, jakož i o bedlách a žampionech. A co lysohlávky? Odborná spolupráce: Jan Borovička.
  • Nejen o václavkách – díl šestý, pojednávající o houbových herbářích a nejrůznějších druzích jedlých i jedovatých lupenatých hub. Odborná spolupráce: Jan Holec
  • Pavučince a čirůvky – díl sedmý, který se alespoň dotkne nejsložitějšího rodu hub – totiž pavučinců – aby pak skončil u kulinářsky jistějších úlovků v čele s úžasnou čirůvkou fialovou. Odborná spolupráce: Jan Holec
  • Holubinky a ryzce – díl osmý, v němž se konečně dostaneme k ochutnávání holubinek – jediného houbového rodu, jehož poživatelnost lze posuzovat jazykem. A přehlídka ryzců nesmí chybět! Odborná spolupráce: Helena Deckerová.
  • Lišky, kuřátka a břichatky – díl devátý, který ukáže houby roztodivných tvarů, vůní a chutí - houby připomínající květy i zdánlivě obyčejné pýchavky. Odborná spolupráce: Oldřich Jindřich.
  • Teplomilné – díl desátý, který se zaměřuje na houby, kterým svědčí teplo. V Českém krasu na vyhřátých vápencích rostou kuřátka připomínající korály, teplomilné hřiby i majestátní muchomůrka císařka. Odborná spolupráce: Oldřich Jindřich.
  • V pralese – díl jedenáctý, v němž zavítáme do původních beskydských pralesů, do ráje úchvatných chorošů a bizarních dřevokazných hub. Odborná spolupráce: Helena Deckerová.
  • V pěstírnách – díl dvanáctý o houbách léčivých, v němž se o les ani nezavadí. Nahlédnout pod pokličku umělého pěstování hub však skýtá záběry jak do vesmírné laboratoře. Kde se na trhu berou hlívy, žampióny či stále populárnější druhy asijských hub? Odborná spolupráce: Ivan Jablonský.
  • Pozdní sběr – díl třináctý, odehrávající se na přelomu října a listopadu. Kruh se uzavírá, hřibová sezóna skončila, ale znalý houbař právě nyní může najít chuťově úžasné houby žijící na tlejících pařezech a spadaném listí. A co v zimě? Odborná spolupráce: Vladimír Antonín.

Další informace najdete též na stránkách věnovaných tomuto pořadu na webu ČT.

Olda Jindřich

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Spathularia flavida - lopatička kyjovitá

sekce  Houby / Poznávejme houby

autor článku  Martin Kříž, 9.10.2011

Spathularia flavida - lopatička kyjovitá - Foto: Martin Kříž

Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž

Spathularia flavida - lopatička kyjovitá - Foto: Martin Kříž

Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž

Spathularia flavida - lopatička kyjovitá - Foto: Martin Kříž

Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž

Spathularia flavida - lopatička kyjovitá - Foto: Martin Kříž

Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž

Lopatička kyjovitá (Spathularia flavida) patří do čeledi Geoglossaceae, tedy hub jazourkovitých. Z této skupiny askomycetů jsou známy zejména černé, úzce kyjovité plodnice jazourků (rody GeoglossumTrichoglossum), případně zelené plodnice pazoubků (rod Microglossum). Nicméně právě sem patří i čapulky (rody BryoglossumMitrula) a vzácné kulatěnky (Cudonia) a lopatičky (Spathularia).

Lopatičky se vyznačují unikátním tvarem plodnic - jsou zploštělé, skutečně připomínají zmenšeninu lopatky (jsou vysoké jen několik cm). Tento rod obsahuje v Evropě s jistotou minimálně dva druhy, přičemž pouze jeden z nich - l. kyjovitá - je udáván z našeho území. Lopatička kyjovitá je zbarvena v tónech žlutých: plodná část je bledě až živě žlutá, třeň je spíše bělavý až bledě žlutý. U nás bývá nacházena pod modříny, ale dle literatury to není pravidlem, údajně může vyrůstat i na jehličí jiných jehličnatých stromů. Lopatička Neesova (Spathularia rufa) se odlišuje plodnou částí zbarvenou okrově či krémově okrově, třeň má špinavě šedavý až žlutohnědý a její plodnice jsou ještě výrazněji zploštělé; roste v mechatých jehličnatých lesích, podobně jako lopatička kyjovitá.

Asi nejpodobnějším druhem, se kterým je reálná záměna, je smrčenka žloutková (Neolecta vitellina). Roste v horských smrkových lesích, u nás je zatím doložena ze Šumavy a Beskyd. Přestože tvoří plodnice výrazně připomínající lopatičku kyjovitou tvarem i barvou, patří systematicky zcela jinam - do samostatného řádu Neolectales, který je mikroskopicky charakteristický mj. absencí parafýz a amyloidními stěnami vřecek (při použití specifické přípravy preparátu). Kromě toho se od lopatiček odlišuje nepoměrně menšími výtrusy (lopatičky mají výtrusy velmi dlouhé - jehlicovité).

Lopatička kyjovitá je pro svou vzácnost zařazena v Červeném seznamu hub (makromycetů) ČR, v kategorii ohrožený druh. V několika posledních desetiletích se její výskyt u nás rapidně snížil. O to zajímavější je její objevení na lokalitě vytvořené člověkem - na rekultivované výsypce mezi Ústím nad Labem a Teplicemi, v okolí nově vzniklého jezera Milada. V tomto prostoru jsou v současnosti známa již dvě místa výskytu - obě jako první vypátral nadšený zájemce o houby, kolega Stanislav Poleník z Ústí nad Labem, kterému jsem také vděčen za pozvání na obě lokality. Právě odtud pocházejí všechny připojené fotografie.

Jedná se teoreticky o jedlý druh, ale pro řídký výskyt není doporučen ke konzumnímu využití.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Cantharellus tubaeformis - liška nálevkovitá

sekce  Houby / Poznávejme houby

autor článku  Radim Dvořák, 21.9.2011

liška nálevkovitá, jedlá - foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá, jedlá - foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá - růst ve skupinách - foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá - růst ve skupinách
foto: Radim Dvořák

Liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis) je typická masová houba raného podzimu v jehličnatých lesích, zejména ve smrčinách. Je příbuzná lišce obecné (Cantharellus cibarius), ale na rozdíl od ní má dosti smutné vzezření a houbaři ji obvykle ke své škodě neznají či nesbírají.

Plodnice jsou trychtýřovité (nálevkovité), v mládí někdy celkem pestře sytě žlutě až žlutooranžově zbarvené, později získává povrch klobouku hnědé a hnědošedé tóny, které živou žluť přebijí.

Hymenium je tvořeno lištami, které jsou podobné lupenům, ale na rozdíl od nich jsou nízké, řídké a silné. V mládí jsou zbarveny živě žlutooranžově, u dospělých plodnic jsou šedé se žlutým nebo žlutohnědým odstínem.

Třeň je v mládí i v dospělosti žlutý až žlutooranžový. Šířka klobouku bývá běžně 3 - 7 cm a výška plodnic 5 - 8 cm, výjimečně se však najdou i větší kusy.

Dužnina je tenkomasá, poraněním barvu nemění. Vůni má příjemnou, houbovou.

Liška nálevkovitá roste v létě a na podzim pod jehličnany, zejména pod smrky. Hlavní období růstu je ale právě nyní, na začátku podzimu, ale liší se podle nadmořské výšky lokality. Když je její chvíle, jsou některá místa v lese doslova pokryta koberci těchto lišek, a proto se rozhodně vyplatí ji sbírat. Je to dobrá jedlá houba s všestranným kuchyňským využitím.

Vyobrazené plodnice byly nalezeny 18. 9. 2011 ve smrčině poblíž Smilových Hor.

Záměny

Podobná je rovněž jedlá liška žlutavá (Cantharellus lutescens), která je živěji žlutooranžově zbarvená, lišty nemá vyvinuté vůbec nebo jen velmi málo a má je i v dospělosti žlutooranžové. Roste vzácně v podhorských a horských jehličnatých lesích.

Liška šedá (Cantharellus cinereus) je druh s černým až šedočerným kloboukem a šedými lištami a třeněm, rostoucí v teplých lesích pod duby, buky a habry. Je jedlá, ale vzácná.

Trychtýřovité plodnice má i hojný jedlý stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides), jehož černé plodnice mají hymenium hladké a rostou v často hustě nahloučených skupinách až trsech zejména pod buky, duby a habry. Najdete jej v letním i podzimním košíku Aleše Víta.

Stroček kadeřavý (Pseudocraterellus undulatus), též nazývaný liška kadeřavá, roste rovněž v listnatých lesích. Klobouk má šedý s hnědavými tóny, hymenium má světle šedé, mírně zvrásněné, bez zřetelných lišt. Je jedlý, ale méně častý.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Helvella queletii - chřapáč Quéletův

sekce  Houby / Poznávejme houby

autor článku  Martin Kříž, 13.7.2011

Helvella queletii - chřapáč Quéletův - Foto: Martin Kříž

Helvella queletii - chřapáč Quéletův
Foto: Martin Kříž

Helvella queletii - chřapáč Quéletův - Foto: Pavel Špinar

Helvella queletii - chřapáč Quéletův
Foto: Pavel Špinar

Chřapáč Quéletův zaujímá v rodu Helvella zajímavé postavení: Při starším (a dodnes praktickém) dělení tohoto rodu na stopečky (Cyathipodia), kališníky (Paxina), pravé chřapáče (Helvella s.str.), případně ještě chřapáčky (Leptopodia), sdružuje znaky prakticky všech tří hlavních skupin. Podobnost se stopečkami vykazuje tvar plodnice v mládí: miskovitý klobouk sedí na zřetelném úzkém třeni. Ten však není jednoduše válcovitý, nýbrž žebernatý, čímž se zase vyznačují kališníky, mající rovněž ± miskovitou plodnou část. Ty ale mají třeň význačně krátký, a tak je chřapáč Quéletův, i přes svůj miskovitý klobouk, obvykle zařazován mezi pravé chřapáče. Koneckonců, onen miskovitý klobouk se někdy v dospělosti prolamuje v klasický laločnatý, jak jej známe např. u chřapáče jamkatého či kadeřavého.

Tento nikterak hojný druh můžeme nalézt zejména v teplejších polohách, na jílovité či vápnité půdě, v listnatých lesích, hájích a parcích, zejména pod topoly, často na člověkem ovlivněných místech (okraje cest, výsypky...). Avšak uvádí se také pod jehličnany a až do 900 m n.m. Pro svůj řídký výskyt byl zařazen do Červeného seznamu hub (makromycetů) České republiky, a to do kategorie zranitelný druh (zde však pod rovněž často užívaným jménem Helvella solitaria). Fruktifikuje nejvíce koncem jara a začátkem léta, nicméně setkat se s ním můžeme až do října.

Další informace k tomuto druhu včetně fotografie nalezneme např. v Mykologickém sborníku č. 3-4/2010.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Amanita caesarea - muchomůrka císařka

sekce  Houby / Poznávejme houby

autor článku  Martin Kříž, 4.7.2011

Amanita caesarea - muchomůrka císařka - Foto: Martin Kříž

Amanita caesarea - muchomůrka císařka
Foto: Martin Kříž

Amanita caesarea - muchomůrka císařka - Foto: Petr Mikuš

Amanita caesarea - muchomůrka císařka
Foto: Petr Mikuš

Amanita caesarea - muchomůrka císařka - Foto: Petr Mikuš

Amanita caesarea - muchomůrka císařka
Foto: Petr Mikuš

Jednou z nejslavnějších a současně u nás nejvzácnějších hub je muchomůrka císařka - Amanita caesarea. Vědomosti o jejích lahodných chuťových vlastnostech sahají hluboko do historie, jako oblíbená pochoutka byla servírována již na dvorech římských císařů. Odtud také pochází její jméno, ačkoliv i podle vzhledu je jí možno označit za císařku mezi muchomůrkami. Jako jediná má totiž kombinaci oranžovočerveného až oranžovožlutého klobouku, žlutých lupenů a třeně s prstenem a bílého vela universale, patrného v dospělosti v podobě pochvy na bázi třeně.

Její výskyt nejen u nás, ale i jinde v Evropě (především jižní) je lokalizován do xerotermních oblastí s teplomilnou květenou. Její kuchyňské využití bychom si správně měli odepřít, neboť v České republice se jedná doslova o raritu - např. v Čechách je v současnosti známa z jediné lokality v Českém krasu, o něco větší šanci na její nalezení máme na jižní Moravě. Zejména v okolí Brna by bylo záhodno seznamovat s tímto druhem místní houbaře a upozorňovat je, aby při případném nálezu tuto krásku neničili a nechali ji k potěše oka i ostatním návštěvníkům lesa. V našem jídelníčku její místo prakticky plně nahradí jiná výtečná muchomůrka, která je naopak velmi hojná a roste nejen pod duby (jako muchomůrka císařka), ale i pod dalšími listnáči i jehličnany, a to od nížin až vysoko do hor. Řeč je samozřejmě o muchomůrce růžovce - Amanita rubescens, kterou navíc můžeme zkusit využít i pro nějaký recept, který byl původně napsán pro muchomůrku císařku.

Případnému sběrateli muchomůrky císařky teoreticky hrozí dokonce finanční postih - tento druh je totiž zařazen ve vyhlášce č. 395/92 Sb. o zvláště chráněných druzích organizmů, a to v kategorii Kriticky ohrožený druh. V současnosti je ve fázi příprav novelizace této vyhlášky, nicméně pro muchomůrku císařku se nic nemění - měla by setrvat ve stejné kategorii ohrožení. V tomto momentě si neodpustím podělit se s jednou docela úsměvnou příhodou. Kdysi na jedné mykologické akci v jižních Čechách se najednou, z ničeho nic, objevil v mém zorném poli košík plný samých císařek. Začal jsem koulet očima a nemohl jsem se nezačít vyptávat, co to má znamenat, kde se to tady vzalo, kdo to odkud přinesl, a tak podobně... "To jsme před chvilkou nasbírali támhle na hrázi rybníka, jak jsou tam ty starý duby", dostalo se mi odpovědi. Kolega se mě zřejmě trochu rošťácky pokusil otestovat, jestli se na to "chytnu", nicméně já jsem zůstal nohama na zemi. Z úpěnlivé nejistoty mě proto vyvedl až Aleš Vít, který přiznal, že mu tuto krásnou kolekci dali expresně doručit známí z Itálie, kde muchomůrka císařka roste přece jen hojněji než u nás.

Z poměrně běžně rostoucích hub, které by se teoreticky daly zaměnit za muchomůrku císařku, je třeba jmenovat především muchomůrku šafránovou - Amanita crocea, známou též pod jménem pošvatka oranžová - Amanitopsis crocea. Ta se však rychle odliší absencí prstenu a nepřítomností žluté barvy lupenů a třeně (lupeny má spíše bělavé, třeň mívá žíhaný v odstínech barvy klobouku). Mimoto roste na jiných stanovištích - nejčastěji v trávě pod břízami a s oblibou na kyselých půdách ve vyšších polohách, kde by muchomůrka císařka nikdy nevyrostla.

Případný nález muchomůrky císařky hlaste mykologickým pracovištím, např. ústředí ČMS.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

článek  Phallogaster saccatus - rozpuklec hruškovitý

sekce  Houby / Poznávejme houby

autor článku  Martin Kříž, 5.6.2011

Phallogaster saccatus - rozpuklec hruškovitý - Foto: Pavel Špinar

Phallogaster saccatus - rozpuklec hruškovitý
Foto: Pavel Špinar

Phallogaster saccatus - rozpuklec hruškovitý - Foto: Pavel Špinar

Phallogaster saccatus - rozpuklec hruškovitý
Foto: Pavel Špinar

Existuje několik druhů břichatek, které při dozrávání vydávají nepříjemný pach, linoucí se třeba i několik metrů od místa růstu. Nejznámější takovou houbou je nepochybně hadovka smrdutá  - Phallus impudicus . O něco méně běžný, zato však rovněž známý druh charakteristický mršinným zápachem a specifickým tvarem, je květnatec Archerův - Clathrus archeri. Dosti vzácný je relativně malý rozpuklec hruškovitý - Phallogaster saccatus, který si nyní představíme. Plodnice mají zprvu uzavřený hruškovitý tvar (viz přiložené snímky). Na bělavé až zřetelně narůžovělé okrovce se v dospělosti tvoří nepravidelné pukliny, které se postupně zvětšují, až se plodnice cípatě otevře. Jednotlivé laloky jsou však nestejné, nepravidelné, jakoby nalámané. Tím se odhalí na vnitřní straně okrovky uchycený černozelený teřich, který páchne podobně jako hadovka smrdutá - v odpornosti vůně jsou oba druhy rovnocennými soupeři. Rozpuklec je vysoký jen do 5 cm, většinou však ještě méně, a je samozřejmě nejedlý. Roste na ztrouchnivělém dřevě. Všechny jeho nálezy stojí za zaznamenání, takže pokud se s ním setkáte, podělte se o informaci s ČMS nebo jiným mykologickým pracovištěm.

Fotografie, které uvádíme, jsou čerstvé - letošní, zaslal nám je jihočeský mykolog Pavel Špinar a jsou z Táborska, kde jsou nálezy tohoto druhu rovněž ojedinělou záležitostí.

odkaz na článek  Odkaz na článek pro citaci

seznam článků  Přehled článků na této straně

 

Strana 3 / 5, články 21 - 30 / 44

 <   1   2   3   4   5   > 

 
 
Vstup pro členy ČMS
 

Příspěvky a předplatné 2019

Členský příspěvek:

  • Studenti a senioři: 75,- Kč
  • Ostatní: 150,- Kč

Mykologický sborník:

  • Členové ČMS: 150,- Kč
  • Ostatní odběratelé: 200,- Kč

Podrobné informace najdete zde.

Vážení milovníci hub a houbaření!

Ještě jste nečetli
Časopis českých houbařů -
Mykologický sborník
?

Začtěte se do zajímavostí ze světa hub, které časopis přináší již od roku 1919.

Časopis si můžete snadno objednat zde na myko.cz.

titulní strana Mykologického sborníku 4/2018

Přístup do členské části stránek

Jste členem ČMS a ještě nemáte přístup do členské (neveřejné) části stránek myko.cz? Najdete zde Náleziště - nástroj na evidenci vlastních nálezů a spolupráci s kamarády a mykology při určování nálezů. Uvítáme také spolupráci odborníků na projektu Myko atlas.

Požádejte o přístupové údaje .

Chcete inzerovat na myko.cz?

Máte-li zájem o placenou firemní reklamu na našich stránkách, kontaktujte nebo .